Hodiny představují dosud nejrozsáhlejší a nejambicióznější McEwanův (1948) román, jehož cílem není nic menšího než snaha zachytit jeden lidský život, život člověka našeho věku. Je to život obyčejný a zároveň svým způsobem neobyčejný. Autor se tentokrát vyhnul užití fantaskních, alegorizujících či bizarních prvků, často jeho tvorbu tak či onak charakterizujících, zato však v portrétu Angličana Rolanda Bainese uplatnil některé aspekty autobiografické, takže bychom v tomto pozdním díle mohli hledat i stopy naléhavější osobní výpovědi.

V příběhu se prolínají různá dějová pásma, neboť určité události nutí Rolanda ohlížet se zpět, do dětství a útlého mládí, a tím průběžně vznikají nejrůznější možnosti konfrontace, na nichž je román koncepčně vystavěn. Děj začíná příznačným mcewanovským motivem, motivem ztráty (známe jej z Betonové zahrady, Dítěte v pravý čas, Pokání a dalších prací): od Rolanda nečekaně odejde manželka a nechá ho samotného s jejich osmiměsíčním synkem Lawrencem – jak se posléze ukáže, je to odchod natrvalo, neboť žena se rozhodla osvobodit od domácích povinností, aby se mohla věnovat literatuře.

Policie zprvu Rolanda podezírá, že nechal svoji manželku odstranit, a čtenář může podléhat dojmu, že se tak opravdu stalo, neboť Rolandův vztah k ženám určily zážitky z dětství, kdy mu velmi důvěrnou pozornost věnovala jeho učitelka hudby, až se nakonec stal jejím nezletilým milencem. V tomto okamžiku se Roland jeví čtenáři i sám sobě jako oběť manipulace dvou žen, které výrazně vkročily do jeho života. („Bylo zvrácené obě ženy obviňovat, ale přesně to udělal: slečna Miriam Cornellová, učitelka klavíru, která se mu připletla do života románovými prostředky přes vzdálenost času i místa; Alissa Bainesová, rozená Eberhardtová, milovaná žena, která ho držela pod krkem odkudkoli, kde zrovna pobývala.“) Z toho vyplývá zásadní otázka románu: Co určuje náš život?

Od daného kritického okamžiku se zobrazení Rolandova života rozbíhá dvěma směry, jednak ohlížením se do minulosti, až k příběhu jeho rodičů a rodičů jeho ženy ve čtyřicátých letech 20. století, jednak pokračováním do budoucnosti až do počátku dvacátých let 21. století. A zdá se, že Rolandův život vskutku sestává z různých podob ztrát, které jsou občas, většinou dočasně, vyvažovány ziskem. V tom pak spočívají lekce, jež mu uděluje sám život. Proto by bylo přiměřenější překládat původní titul Lessons jako Lekce, namísto woolfovsko-cunninghamovského Hodiny. Nejde tu ani tolik o vědomí plynoucího času, jako o okamžiky, které přinášejí hlavnímu hrdinovi životně důležité poznatky. Obě osudové ženy sice vstoupí do jeho života prostřednictvím vyučovacích hodin, jedna hodinami klavíru, druhá hodinami německé konverzace, při nichž se s Alissou poznal, to je však jenom část významu. Hlubší význam přinášejí jiné lekce: výchova malého Lawrence, uvědomění si Alissina uměleckého talentu, který ji možná k jejímu radikálnímu kroku opravňoval, lekce životní neukotvenosti, s níž se Roland po léta potýká, a nakonec lekce lásky, které se mu dostane ve stáří od dětí a vnoučat.

Roland si opakovaně klade otázku, jaké faktory rozhodovaly o utváření jeho života, kolikrát přitom hrála roli náhoda, kolikrát širší dějinné události. Ono „co by bylo, kdyby“ jej však staví do alibistické pozice pasivního konzumenta života, který si takto může omlouvat i své vlastní neúspěchy. Rezignoval na vyšší vzdělání, protože v rodině panovala tradiční nechuť ke vzdělanosti, odvrhl slibnou kariéru koncertního pianisty a raději se živil příležitostným hraním po hotelových restauracích, místo aby prohluboval svůj básnický talent, vydělával si psaním veršíků na tištěná blahopřání. Za svůj život dokonce svaluje vinu na bezzásadovost svého otce, vojáka z povolání. („V naší domácnosti nevládlo žádné přesvědčení, žádné principy, neoceňovaly se žádné ideje. Protože můj otec žádné neměl. Armádní dril a vojenský řád, předpisy namísto morálky.“)

V jedné chvíli se rozhodne psát si podrobný deník a popíše tak čtyřicet sešitů, jenže když se k nim po čase vrátí, zjistí, že ani nedokázal opravdově reflektovat svůj život, a raději je zničí. Je to tedy slaboch, který ve srovnání se dvěma osudovými ženami vše prohrál? Nezdá se. Když se mu konečně podaří k stáru se s oběma sejít, naskytne se mu docela smutný obraz osamění. Miriam Cornellová nadále vyučuje hru na klavír, bydlí na okraji Londýna jako bezdětná vdova a přizná se, že tenkrát v mládí nedokázala odolat vášnivé touze po svém o deset let mladším žákovi. Ta touha byla tak silná, že si ho rozhodla přivlastnit, a když se šestnáctiletý Roland nakonec vymkl její moci, její život jako by se zastavil, neboť jak přiznává, nikdy už nepoznala nic tak silného. Z Alissy se stala slavná spisovatelka, dokonce aspirovala na Nobelovu cenu, ale nakonec i ona je odsouzená k samotě, když dokonce odmítla přijmout Lawrence, který ji vyhledal v jejím německém bydlišti, kam se uchýlila; teprve nyní, po amputaci nohy a zesláblá rakovinou plic, přiznává, že Roland byl jediný muž, kterého milovala.

Naskýtá se tak otázka, která má jistě i pro McEwana bilanční význam, otázka hodnoty umělecké tvorby ve srovnání s životem, otázka oběti pro ideál. Poučen příběhem básníka Roberta Lowella (další lekce!) Roland Alisse pro její nesporný literární talent odpouští, že jej nechala i s dítětem na holičkách. Jenže vposledku, přes veškeré dílčí prohry, někdy velmi palčivé (zejména když ho cynický osud připravil o druhou životní lásku – a její neurvalý první manžel dokonce i o její popel), se zdá, že konečnou odměnu získává Roland v podobě lásky a štěstí mezi svými nejbližšími.

Do tohoto vývoje vpadá ještě jeden zisk, inspirovaný událostmi autorova života. V pozdním věku se Roland dozví, že má nevlastního bratra, nemanželské dítě, které měla jeho matka s otcem ještě v době, kdy byla provdána za jiného muže, jenž mezitím bojoval na frontě. Aby nezničila otcovu vojenskou kariéru, rozhodla se dát synka k adopci cizím lidem na základě smlouvy o tzv. „úplném odevzdání“ (complete surrender, přesněji tedy „úplném zřeknutí se“). Objev tohoto utajeného sourozence sice v Rolandově životě nesehraje důležitou roli, Robert je prostý tesař a žil konvenčně ve spořádané rodině, ale jeho význam je symbolický, konfrontační; je to šťastný život obyčejného člověka. Oproti tomu Rolandův život byl poněkud klopotnou, rozháranou cestou za štěstím, tak jako doba, ve které žil a se kterou se ustavičně poměřoval, od válečných událostí, které k sobě svedly jeho rodiče, od prožitku úzkosti v době kubánské krize, jenž jej vehnal do Mirandiny náruče, přes paniku po výbuchu černobylské elektrárny a naivní víru v lepší příští po pádu železné opony až po vystřízlivění a zmoudření ve světě, v němž narůstají nové problémy a povstávají noví diktátoři. V tomto smyslu je tedy Roland vskutku člověkem našeho věku.