Poslední básnická sbírka britského poety laureáta Teda Hughese (1930–1998) vzbudila hned po svém vydání roku 1998 neobyčejný zájem kritiky i širší veřejnosti a vzápětí se dočkala několika prestižních literárních ocenění. Není divu: Bylo to v podstatě poprvé, co básník učinil osobní výpověď o svém manželství s americkou básnířkou a prozaičkou Sylvií Plathovou (1932–1963), tedy o vztahu, který po několika letech skončil Sylviinou sebevraždou.

Jde o jeden z nejsilnějších a nejznámějších tragických příběhů britské literární scény 20. století, do té doby, ale i poté nahlížený většinou z perspektivy jeho nešťastné oběti. Autorčina traumata, suicidální sklony a tíživé deprese se odrážejí v její básnické tvorbě anebo v románu Pod skleněným zvonem (The Bell Jar, 1963), a především pak v jejích denících. Tři roky po vydání Hughesovy sbírky zpracovala příběh společného života obou básníků v románu Sylvia a Ted britská spisovatelka Emma Tennantová, další žena, do jejíhož života Hughes nakrátko vstoupil. Toto jsou texty, s nimiž měl možnost se český čtenář seznámit. Kromě toho existují i filmová zpracování a další životopisné verze.

V souvislosti s literárním odkazem Plathové býval Hughes vnímán jako kontroverzní osoba. Její vrcholnou sbírku Ariel vydal v uspořádání, které zřejmě neodpovídalo autorčině záměru, zničil poslední, patrně klíčovou část deníku a také něco provedl s doposud nezvěstným nedokončeným románem Plathové Dvojí odhalení (Double Exposure). Na sklonku života však přece jen začal být k památce své první ženy shovívavější, umožnil publikaci některých dalších deníků a rozhodl se vyrovnat s minulostí v osmaosmdesáti básních svého nejrozsáhlejšího opusu. Vznikla tak ve srovnání s ostatní jeho tvorbou nebývale intimní výpověď založená na detailech, které mají nejen významnou dokumentaristickou, ale i svébytnou uměleckou hodnotu.

Základní linii sbírky tvoří drobné postřehy související s prožitky dvojice od chvíle, kdy se poznali, ba dokonce ještě předtím, neboť úvodní báseň zachycuje moment, kdy Hughes jako student postřehl vývěsku se jmény nových stipendistů Fulbrightovy nadace přijíždějících ze Spojených států studovat do Cambridge.

Básník tu osvědčuje fenomenální paměť, neboť přes propast čtyřiceti let je schopný vybavit si nejen události, ale i dojmy, nálady a své tehdejší úsudky a hodnocení. Nesmíme se ovšem nechat zmýlit: Záměrem sbírky není podat „historii“ vztahu, jakýsi pravdivý příběh jediného jeho autentického účastníka, a tím napravit dřívější možná zkreslení. Naopak: Hughes sám si průběžně významy tohoto soužití rekonstruuje, táže se, snaží se pronikat do tajů vlastní minulosti a tím vytváří příběh obecnější platnosti. Příběh o tom, jakým způsobem si osvojujeme vztah, jakým způsobem jej poznáváme a dospíváme k jeho porozumění, které nikdy nebude úplné.

Proto se značná část básní vyznačuje jakousi gravitační tendencí, kdy příhoda, která se může odehrávat kdekoli, ať na anglickém venkově, během pobytu v Americe, nebo při svatební cestě po Španělsku, postupně v rámci textu ztrácí popisný, evokativní ráz, jímž by se mohla podobat deníkovému záznamu, a začne jako k neodbytnému významovému těžišti směřovat k Sylviině osobě. Jako by smyslem celého výjevu bylo, v jakém novém, třeba netušeném světle se básníkovi v dané situaci odhalil nějaký nový aspekt, nový způsob nahlížení.

Příkladem může být báseň „Na Větrné hůrce“ o návštěvě yorkshirských vřesovišť, dějišti slavného románu Emily Brontëové. Tak jako v řadě jiných básní i zde je reflektován společný zájem milenců o literaturu jako jednu z nejsilnějších inspirací jejich života. Zaznamenávání dojmů z místa v půli textu vystřídá tázavá snaha o srovnání Emily se Sylvií a vyústí v možná až překvapivé zjištění, že přes rozdílnost povah i možností obou žen Sylvia dokáže rovněž s jakousi nevyzpytatelnou vnitřní silou splynout se zdejším prostředím. („A kámen / se natáhl po tvé ruce a našel tě skutečnou / a teplou a zářivou, jako tu předtím. / A snad duch, který se pokoušel zaslechnout tvá slova, / vykoukl zpoza zlámaných sloupků / a upokojil se.“)

Tady jsme už blíže u Hughesovy vlastní poezie, jak ji měl možnost poznat i český čtenář, nejprve z ukázek v 60. letech a následně v ucelené podobě knižního výboru Jeskynní ptáci v překladu Jaroslava Kořána z roku 1986. Jejím námětům dominuje přírodní svět, přírodní síly reprezentované nejčastěji obrazy ptáků, dravců, ale ve skutečnosti nerozlišující svět zvířecí a svět lidský. I Sylviiny běsy, častokrát v básních sbírky různým způsobem zpřítomňované, vidí Hughes jako součást přírodního světa. Jsou to neovladatelné instinkty, výraz podivuhodné energie, spontánnosti („Střela“), která se někdy projektuje do její poezie („Stroj“), někdy do rázného činu na hraně zoufalství („Hra osudu“), jindy do ohromujícího vítězství („Sam“), které však v metaforické rovině může být i zlověstné („klopýtl jsem a bylas mrtvá“).

Přírodní obrazy fungují i jako silný prostředek vyjádření jednoho z nejnaléhavějších motivů, motivu smrti. Smrt je přítomna v několika podobách, jako její neodvratné tušení, které může být dáno básníkovým zpětným pohledem na prožívané chvíle, také jako Sylviina dětského traumatu, kdy přišla o milovaného otce Ottu a vzpomínka na něho se jí neodbytně vrací, zejména ku konci sbírky, nebo jako několikrát zmiňovaná jizva na tváři, památka na první pokus o sebevraždu. Přítomnost smrti, její osudovosti, jako by vyvěrala z jakýchsi zdrojů zla, které musí být rituálně zažehnáno, vymýceno, vráceno zpět do skrytých útrob přírody; takový rituál očisty vidíme v básni „Hlava z pálené hlíny“. Takto pojímané motivy pak celý příběh svým způsobem mytizují.

A určitou mytizující transformaci provádí básník i se svým vědomím, či dokonce svědomím, se svou pamětí. Když dospěje k nejožehavějšímu bodu vývoje vzájemného vztahu, k příčině jeho rozpadu, jímž bylo navázání milostného vztahu s reklamní textařkou Assií Wevillovou, prezentuje se v něm jako pasivní oběť osudu, a vytváří tak nový mýtus o Tedovi a Sylvii, mýtus nevyhnutelné osudovosti („Bajka, kterou přinesla, / vyžadovala tebe, mě a ji / jako loutky pro její hru.“ – „Snílci“). Jako by těmito snahami básník vymezoval pole, kde by onen vztah a jeho nesčetné odstíny nejlépe zachytil a ukotvil.

A přesto je působivost sbírky dána spíše onou rozmanitostí situací, z nichž se jeho téma vynořuje, úsilím po nalezení přesného významu i nejdrobnějšího detailu a jeho nejpřesnějším pojmenování. Český překlad se tomuto úsilí nezpronevěřuje.