„Dnešní Lvov je Lvov po katastrofě,“ napsal v roce 1988 v úvodu jedné ze svých Ukrajinských lekcí, drobných textů na pomezí eseje a odborného pojednání, německý historik se specializací na východoevropské dějiny Karl Schlögel. Onou „katastrofou“ myslel samozřejmě devastační účinky velkých dějin, které se touto částí Evropy přehnaly ve 20. století: téměř úplná výměna obyvatelstva, zánik celých společenských tříd nebo likvidace etnických skupin en bloc i s jejich životním stylem, kulturou a zbožností.

Dnešní Lvov je Lvov uprostřed katastrofy.

Nic na tom nemění, rozhodneme-li se předložku „uprostřed“ nechápat geograficky. Terčem hanebné Putinovy války je celá země, nezáleží na tom, že centrum někdejší předlitavské Haliče leží daleko od frontové linie a dopadá na něj relativně menší objem raket a dronů. To, jak válka promluvila do životů zdejších obyvatel, nelze zlehčovat. A nijak nepřekvapuje, že promluvila i do současné substance města, když k ní přidala další aspekty. V osobně laděném textu, jímž lvovský blok otvíráme, vnímá bohemistka a překladatelka Nadja Brylynska metamorfózu přechodné povahy města:

Lvov, spolu s mnohými západoukrajinskými městy, je útočištěm pro tisíce lidí, místem přechodného bydliště těch, kdo utíkají před válkou. Toto útočiště, bohužel, je mimo čas, protože není jasné, jak dlouho je lidé budou potřebovat.

Stať Sofie Čeljak, rovněž bohemistky a překladatelky a mimo jiné bývalé ředitelky lvovského mezinárodního knižního festivalu Lviv BookForum, nabízí další úvahy o časovosti, paměti, smutku, bezmoci, ale i odhodlání být prospěšný tam, kde to člověk zrovna umí nejlépe. Pro mě osobně je to nejsilnější text v žánru „kulturní život ve městě“, jaký jsem kdy v životě měl možnost přečíst.

V přítomném čísle jsme se rozhodli dát hlas právě současnému Lvovu. Záměr nijak nepouští ze zřetele vědomí toho, že město má za sebou bohatou a barvitou historii – dnešními slovy – multikulturní společnosti, mluvící několika jazyky a vyznávající několik věr; ačkoli tento „habsburský mýtus“ může dnes v jeho centru, jež přečkalo urbicidium 20. století, nalézt opět živnou půdu v pozitivním i negativním smyslu, zde jsme se rozhodli ho už dále nerecyklovat. Nejde nám už o Lwów, Lemberg nebo Lemberyk, ale o Lviv. Namísto dalších textů o kavárnách, opeře a židovských krámcích jsme chtěli nabídnout příležitost seznámit se s tím, jak tento mýtus, ale ovšem i mnohé další mýty spojené s „hlavním městem evropské provincie“ rezonují v tvorbě zastoupených autorů a autorek – tři z nich se představují v oboru poezie, tři jsou prozaici – a v jejich imaginaci. Mám-li zvolit jeden příklad, půjdu za jedním z nejpovolanějších znalců, Jurijem Andruchovyčem, který vykročení za horizont již neexistující minulosti nazývá mnohem přesněji:

Lvov je křižovatka jazyků, náboženství a národností. Je to navrstvení kultur. O tom jste už četli.
Mnohem víc je však Lvov skrumáží antikultur. Nikdy se mu nedostávalo harmonie. I v poměrně pokojných dobách tu vždy všechno viselo na vlásku. Nebo dokonce na pavučince. A ta se nepředla ve Lvově.

Na tomto místě se sluší poděkovat všem autorům a překladatelům, kteří do tohoto čísla přispěli, a za nedocenitelnou pomoc s jeho přípravou také Tereze Chlaňové. Budiž toto číslo nejen pozváním k seznámení se s dnešní tváří města, ale také holdem obětem války, vyjádřením úcty a podpory napadenému národu.