Najednou to nejde, nejde to vůbec nikam. Nestalo se to teď, stalo se to někdy předtím, ale není možný říct kdy přesně, teprve teď je to, co se předtím nutně muselo stát. Existuje to tak, že se to projevuje, projevuje se to kondenzací času, nabalením. Přejdeš práh a dozvíš se o tom, až když už je překročený, protože práh sám není, práh jen působí, způsobuje, že se nevrátíš a žiješ ho v těle, práh není na prahu, je, až když už není, je jenom tak, že byl. Způsobuje možnosti, co lze a nelze cítit, kam to jde a nejde.

Zavřít oči, protože pak člověk na nějakou dobu s ničím nesouvisí. V rozporu s dechem se odpojit, kdo tedy dýchá, neví se, nebudeme to zkoumat, ano, to je dobrý postup, nezkoumat a neptat se na nic, nějak to dopadne, kdopak to řekl, nebudem to zkoumat, neptat se, to je dobrý postup, nezkoumat. Prostor mléka, nějakého tepu odjinud, rozhodně se nejedná o prostor vnitřní svobody, Hannah Arendt jedná, ale tady se s jednáním nepočítá, v zásadě je to tady charakteristické především tím, že se zde naprosto nijak nejedná, a to lze považovat za přínos, nebo alespoň za nepokračování toho, z čeho se člověk odpojil, nebudeme to připomínat, nepřipomínej to ksakru pořád, když už jseš na chvíli bez spojení, to mě může fakt dostat, mně se podaří najít cestu k mlíku po celým horizontu tady v prostoru a ty v něm vzpomínáš, čeho je mlíko zbaveností.

Nebo zkusim ještě někomu zavolat. Se zavřenýma očima zpoza prahu, zpoza skla se budem na sebe dívat zvukama, někoho uslyším, ale vůbec ho nebudu slyšet, možná se hlavně budeme dívat a vidět naše pohybující se ústa, v tichosti, bez ambic, je jasný, že tohle nebude nejbystřejší rozhovor, a co se v tomto rozhovoru dozvíme, o to asi nejde, ne vždycky se člověk něco telefonicky dozví, někdy volá, aby se právěže nic nedozvěděl, aby jen viděl, kam se může možná vrátit, a nedozvídal se už další věci, aby byl na chvíli ve spojení odpojen a aby za to mohl být na chvíli vděčný.

Nebýt u toho, necítit to pořád, pořád, pořád. Stvořit tvar u sebe, nikoli s nimi, je fikce tedy útěk, nebo není? Je to místo selhání, nebo rekonstrukce, je to místo svobody, je to linie úniku z brutality hrubého zrna? Kde je to pravější a je možné to rozhodnout? Kde je zdroj síly, která se počítá? Nesetřít, nesetřít tu halící vrstvu losu, pod kterou je informace o poslední pravdě tvojí prohry, výhry nebo možnosti vyzvednout si na podatelně nový los. Bojíš se, že tam nebude ani umění, ani druhý lidi, ani myšlenky, ani tunel světla, bojíš se teda toho, čeho se dialektici nebojí, nebo se toho nebojíš? Já se nebojím, že bych setřela los a nebylo tam nic, bojím se, že tam bude něco horšího, konkrétní jistota o kanibalství, o pravidle toho, že naším cílem je, abychom se vzájemně snědli a trpěli u toho. Vítězství dialektické šikovnosti, vítězství sežraných, kteří mluví za jakýchkoli okolností vítězně. Zklamání nenastává, nastává jídlo, moc, síla absolutně ze všeho, ovšem především z popření. Vykroužit všechno a zase to vyhrát, bez spojení vyhrát, odervat ostatní a vyhrát, nemyslete si, že tudy a vyhrát. Dycky vyhrát. Vyhrát. Vyhrát. Promiňte.

Aby se člověk mohl vrátit sestrojen znovu, naplněný, obklopený obrazy možného, nezbytně musí za prahem zůstat dlouho v tichu. Zůstat v tichu a najít jednoho člověka, který neodejde.