To, že si občané v některých zemích, regionech, městech či vesnicích dokážou navzájem důvěřovat a tím řešit mnohé problémy kolektivního rázu, zatímco jinde ne, se ukazuje jako jedna z nejzajímavějších hádanek v sociálních vědách,

píše švédský politolog Bo Rothstein. Rothstein se spolu s mnoha dalšími věnuje otázce takzvané generalizované důvěry a sociálního kapitálu, které nechápe jako projev zotročeného konformismu (Václav Bělohradský), ale jako základ kritické, akceschopné a rovnostářské demokratické společnosti. Rothstein ukazuje, že lidé, kteří věří, že většině ostatních lidí ve společnosti lze obecně důvěřovat, mají větší sklon účastnit se demokratických procesů v politice, občanských aktivit a života institucí. Jsou také tolerantnější k menšinám a k lidem, kteří nejsou jako oni sami, mají větší prožitek smysluplnosti života a větší jistotu, že mohou ovlivňovat své životní možnosti. Stejný pozitivní vzorec existuje i na společenské úrovni. Města, regiony a země s lidmi důvěřujícími svému okolí mají lépe fungující demokratické instituce, otevřenější ekonomiku a nižší kriminalitu i korupci.

Nedostatek důvěry ve společnosti vede naopak do tzv. sociální pasti: lidé se vzájemně zrazují, protože čekají, že sami budou zrazeni. Využívají své mocenské pozice pro zabezpečení sebe a své rodiny. Odmítají spolupráci, i když jedinou cestou, jak některé problémy vyřešit, je spolupráce. V této dynamice všichni ztrácejí, ačkoli vědí, že kdyby si mohli navzájem důvěřovat, byli by na tom všichni lépe. Rothstein přitom ve svých výzkumech dokládá pozoruhodnou věc. Důvěryhodnost systému, ve kterém žijeme, se nebuduje postupným zobecněním důvěry lokálních vazeb, ale opačně – postupnou konkretizací důvěry v instituce. Pokud se instituce chovají důvěryhodně, mají lidé větší tendenci věřit svému okolí. Institucemi Rothstein nemyslí politickou moc, kde je pochopitelné, že část občanů nevěří těm, které nevolí, ale především státní správu – policii, soudy, veřejné služby. Ty mají totiž specifickou funkci: postarat se o lidi, jimž je lepší nevěřit; odhalovat a omezovat v rozletu ty, kteří používají oportunistické čili zrádné strategie.

Důvěryhodnost veřejných institucí zakládá socialitu odlišnou od sociality důvěrných lokálních vazeb. Tento typ „partikulární“ důvěry je vlastně opakem sociální důvěry, neboť se buduje na základě nedůvěry v celek stažením se do homogenizovaných nukleárních rodin a „kmenů“. Ztráta generalizované důvěry ve prospěch té partikulární je štěpicí linií mezi aktivní občanskou společností a politickým resentimentem, rezignací, cynismem. Když společnost tuto linii překročí, přestanou občané měnit podmínky svého systému, i kdyby mohli. Cítí bezmoc, strach, vyloučení, ovšem zároveň se podílejí na udržování suboptimálních podmínek, ve kterých žijí, tím, že se proti nim nebouří a energii věnují vlastnímu zabezpečování. Kolaborují tak se systémem svou veřejnou nečinností.

Přesně doprostřed této situace znějí slova Alexeje Navalného, která před pár lety vyslovil pro případ, že by byl ruským režimem zavražděn:

K vítězství zla úplně vystačí nečinnost dobrých lidí.

Dnes je bohužel ten den, pro nějž Navalnyj svá slova zformuloval. Dnes v trestanecké kolonii zemřel, i když včera byl ještě zdráv. Své někdejší poselství zakončil větou: „Proto nelze zůstat nečinnými.“ Oslovuje-li nás tato výzva, pak má smysl přemýšlet, co můžeme činit v naší vlastní situaci. Rothsteinova teorie nabízí toto: přispívat svým jednáním k obnovování a udržování zdrojů zobecněné společenské důvěry. Jednat důvěryhodně ve své profesní roli, v institucionální funkci, jako držitel moci, jako cizí člověk vůči cizím lidem. Nejde tedy nutně o to, že musíme všichni volit přímý konfrontační boj proti násilí a „zlu“. Odvaha má různé podoby. Nečinnost je jen jedna.