Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat.
Je to strašný smutek, hrozná bezmoc, já to ani nedokážu říct slovy. Omlouvám se,
říká rektorka Univerzity Karlovy den po tragické střelbě na půdě Filozofické fakulty na Palachově náměstí. V pozdějším rozhovoru popisuje, jak se po mnoho dní budila s nadějí, že se to možná ani nestalo. Od prvních minut po násilném činu však zároveň probíhají na všech úrovních – od jednotlivců přes integrovaný záchranný systém, vedení Filozofické fakulty, rektorát Univerzity Karlovy a fakultní komunitu až po celek české společnosti – kroky k záchraně, pomoci, podpoře a obnově.
Právě mezi touto nemožností prožité události uvěřit, obsáhnout ji a mít nad ní kontrolu a nezbytností ji každý den svým jednáním, myšlením a rozhodováním interpretovat se utváří její jedinečný význam. Tento význam není ještě vytvořen, teprve se uskuteční v budoucím čase, mísí v sobě absenci slov a neoddiskutovatelnost zkušenosti, děje se skrze transformaci instituce i lidí, nikoli odkazem na jejich neměnnost. Obnova života ze zážitku jeho ztráty vyžaduje připustit si bezmoc ve stejné chvíli, kdy se člověk dotýká zdrojů svojí nové moci, vzdát se běžných nástrojů řešení („já to ani nedokážu popsat slovy, omlouvám se“) a odkrýt možnosti jiné povahy („každá interakce s vámi nás přesvědčuje o obrovské síle a soudržnosti naší akademické obce“). Propast mezi dvěma kalendářními roky, dvěma semestry, dvěma režimy zkušenosti se zaplňuje nelineárními přískoky, dobrou vůlí, pokusy pomoci a omyly, tápavými rozhodnutími, jasnými opatřeními, intuicí.
Co lze v takovém liminálním prostoru dělat? Využít pomoc zvenku, ale nepřenechat veškerou práci na externích profesionálech. Zapojit to, co je fakultě profesně nejblíž, a doložit při této děsivé příležitosti, jak moc jsou humanitní vědy humanitě nápomocné v krizích – vytvořit významový prostor pro jiná než zvyková řešení, pracovat se symboly, transformovat bolest v artefakty, rozvíjet příběhy, překládat znakovou řečí zpěv, zpívat ve znacích, pohybovat se prostorem a vnímat jeho působení, vyjednávat kriticky každým dnem další kroky uvnitř komunity i sebe samých.
Možná díky tomu, kolik osobního, a tedy i riskantního fakulta nasadila do úsilí dostát své situaci, si sotva vybavím jinou pietu uspořádanou s takovým taktem, důstojností a zároveň odvážně – tedy bez potřeby jen opakovat běžné stereotypy –, jako byl průvod Nám, Všem. Celou akci zorganizovaly údajné „sněhové vločky“ naší společnosti. Na krutou realitu odpověděly s citem (nikoli přecitlivělostí), odmítly se schovat do cynismu (a odolaly cynismu takzvaných vyrovnaných tvrďáků), neuzavřely se vůči okolí (naopak se odhodlaly k vzájemnému dotyku), a… objaly budovu. Objaly dům. Věnovaly místu pozornost, představily sebe samé jako konstelaci lidí náležících danému místu. Duševní prožitek zprostředkovaly skrze tělo pohybující se v materialitě prostranství a architektury.
Toto gesto a mnohá další v řadě nejsou důležitá jenom pro Filozofickou fakultu, ale jejím prostřednictvím pro celou společnost. Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat. Třeba bude možné tuto zkušenost vpravit do příběhu, který nevypráví o bezmoci, ale o žitelném životě. Úkolem nás okolo je jediná věc: dělat všechno pro to, aby to dokázali.
V textu Libora Staňka se nachází jedna myšlenka, která evokuje, že důraz na empatii možná mohl mít nějaký důvod: „Nejde o to do literárněkritického úzu navrátit narcistní egomaniaky, jejichž jediným úkolem je text instinktivně rozcupovat.“
V jakém paradoxu jsme se to ocitli? Řídí naše životy lidé, kteří nejsou našimi vzory a nenabízejí vizi budoucnosti našeho vývoje, jíž bychom si cenili?
Umělecká zkušenost zjevně negeneruje automaticky politický a filosofický postoj založený na otevřeném myšlení jinakosti. Myšlení obrazem má různé podoby a fungování v instituci vyžaduje jinou sadu dovedností.
Britský divadelní teoretik Tony Fisher tvrdí, že umění je politické především proto, že disponuje funkcí estetické výjimky. Toto tvrzení v sobě nese tři sdělení. Za prvé, politickou sílu díla nelze měřit jako poměr mezi úmyslem tvůrce a dopadem na diváky. Političnost literatury není lineární kauzalitou. Za druhé, kauzalitu zároveň nemůžeme kompletně odmítnout.
Literatura traumatu, která takovouto proměnu nepřináší, je zbožím, jež se možná dobře prodává a vděčně konzumuje, ale trauma zneviditelňuje. Intelektuální hráči, kteří naopak trvají na tom, že trauma je definitivní mlčení a nenávratná destrukce, se velkou oklikou vracejí k názorům lékařů z poloviny 20. století.