Výstava Myšlení obrazem: Vizuální události Miroslava Petříčka v Městské knihovně v Praze chce dosáhnout toho,

aby ten, kdo přijde, byl přinucen k přemýšlení“, neboť „umění vyvolává fyzickou reakci, která je začátkem myšlenkového procesu závislého na tom, jak moc se člověk situaci otevře.

Podle Miroslava Petříčka se v setkání s uměním člověk „zbavuje toho, co ví“ a může si „osvojit perspektivu jiného, setkat se s jiným modelem světa“. Tím je umění nadřazené i pojmovému uvažování: „Umění v tom do jisté míry má proti pojmovým šarádám obrovskou výhodu.“

Je-li počátkem myšlení fyzická reakce a nemá-li toto myšlení směřovat do vzduchoprázdna, mohli bychom očekávat, že jeho hlavní formou bude vtělený postoj ke světu. V tomto smyslu je vizuální událost, která uvádí fyzické tělo i myšlení v pohyb, potenciálně politická, neboť je schopna pohnout žitým světem. Zahrnuje konkrétní, nejen fantazijní a proklamativní, subverzi statu quo. Nabízí fyzickou schopnost setkat se s jiným.

Zvláštní záhyb v tomto procesu tvoří samotní umělci. Jsou každodenními tvůrci i příjemci uměleckých událostí. Z toho bychom mohli, možná až příliš logicky, odvodit, že budou i významnými nositeli myšlení schopného osvojit si perspektivu jiných, zbavovat se toho, co už vědí, a trvale se otevírat novým myšlenkám. Vtěleně, nikoli proklamativně.

V rámci svého působení na vysoké umělecké škole se prostor pro toto myšlení snažím nabízet. Umělecký výzkum, který i Mirek Petříček vnímá jako vhodnou alternativu příliš logocentrické vědy, je přístupem, který staví na specifické umělecké zkušenosti a jejím způsobu poznávání světa. Druhou oblastí, kde je myšlení jinakosti a otevřenosti velmi potřebné, jsou mezilidské vztahy v rámci umělecké tvorby a vzdělávání.

V obou oblastech jsem se nicméně setkala s mnohým, co Petříčkovy naděje v myšlení generované uměním popírá. Umělecký výzkum je označován střídavě jako něco, co už desítky let děláme, a během pár okamžiků zase jako nový výmysl, který přece nikdo dělat nepotřebuje. Debaty o vztazích jsou příliš rychle vyřízeny jako ideologie ohrožující svobodu (ale čí svobodu, ptám se). Myšlení se onálepkuje jako teorie, teorie jako akademismus a akademismus je pochopitelně hoden opovržení. Na to, aby se v rámci uměleckého vzdělávání nic nezměnilo, se vynakládá překvapivě velká energie. Slovy umělce Benjamina Vautiera:

Žádný problém není tak velký, aby se od něj nedalo utéct.

Umělecká zkušenost zjevně negeneruje automaticky politický a filosofický postoj založený na otevřeném myšlení jinakosti. Myšlení obrazem má různé podoby a fungování v instituci vyžaduje jinou sadu dovedností. Prostředí uměleckých škol tedy není lepší ani horší než prostředí jiných univerzit. Umění nevede k myšlení, které se prokazatelně projeví. Je možné, že myšlení tvůrce umělecké události se někdy projeví jako stálá sebetransformace, jindy jako linie úniku, někdy jako disociace a někdy jako selhání.

Nakonec se ale do světa vždycky musíme vrátit, nakonec zjistíme, že jsme z něj nikdy neodešli a že na specifičnost umění se odvolávat nejde. Bez přijetí faktu vlastní moci a vlivu, závislosti na institucích, normách jednání a pravidlech se mohou umělci ocitnout v situaci nevyslovené obhajoby nepřipravenosti a neochoty měnit svůj nejbližší žitý svět.