Milé čtenářstvo Tvaru,

osmnáctku věnujeme vztahu umělé inteligence a literatury. Objev AI patří k nejpřevratnějším vynálezům v dějinách a jeho význam bude stoupat. Ať už to bude znamenat cokoli. Je to paradox: tato vyspělá technologie na sebe váže archetypální obsahy – utopické i dystopické. Už v dávných časech snilo lidstvo o stvoření umělého člověka, jak vypráví legenda o Golemovi, která je u nás v Praze doma a má kořeny v kabale. Tyto sny se s AI nenaplnily doslova, ale jsou jistou analogií. I ony původní vize vždy zahrnovaly nadějné i obavy vzbuzující představy budoucnosti. S umělou inteligencí se pojí utopické i dystopické obrazy. Na jedné straně najdeme techno-optimisty, kteří v objevu spatřují řešení snad každého problému lidstva. Na druhé straně jsou ti, již před vývojem AI kazatelsky varují a spatřují v něm znamení temného věku, kdy bude veškerý život ovládnut roboty. A pak jsou tu ti, kteří nahlížejí celou věc ve světle zlaté střední cesty; berou objev vážně, aniž by ovšem zapomínali na jeho problematické aspekty.

Je pochopitelné, že objev AI musel dříve či později zasáhnout i svět tvorby a najít si cestu také do literatury. V našem čísle jsme se pokusili kráčet střední cestou a zkoumat fenomén se zaujetím i odstupem. Dva texty se věnují vztahu literatury a umělé inteligence přímo. Studie Zuzany Husárové „Mytizácia pojmu ‚umelá inteligencia‘ a etické súvislosti“, která je ukázkou z její připravované knihy Kultura neuronových sítí, se pokouší o demytologizaci většiny představ spojených s umělou inteligencí a současně klade téma do etických souvislostí, včetně apelu, aby se na utváření podoby neuronové sítě podílely nejrůznější skupiny a menšiny (národnostní, rasové a genderové), nemá-li síť kopírovat to nejhorší z nás. Esej literárního vědce Karla Pioreckého „Digitální prozaici a asistenti vyprávění“ ukazuje, že odpověď na otázku, zda AI bude ohrožením pro tvorbu a literaturu, nás vrací zpět k naší volbě – jak velký prostor jí necháme. Když jsem se zeptal AI na totéž, byla vidinou spolupráce s lidským tvůrcem zaujatá – může-li být neuronová síť zaujatá. Byť svoji roli spatřuje především v asistenci, podobně jak to předvídá i člověk Piorecký.

Esej filosofa Jana Motala „Zranitelností proti umělé inteligenci“ téma umělé inteligence staví do kontextu krize demokracie a společnosti. AI nás vrací k tématu našeho lidství:

Důraz na to, co sdílíme, mimo jiné posiluje demokratický ideál. Společný rozhovor o budoucnosti totiž nesmí být pouze technicistní debatou expertů a elit, ale společným hledáním odpovědi na otázku po ,dobrém životě‘. Tedy ptát se nad rámec efektivity řízení, jak mají vypadat naše životy, aby byly více lidské? Jak píše filosofka Martha Nussbaumová ve své knize Křehkost dobra, je to naše zranitelnost a nedokonalost, na níž lze vymezení lidskosti založit.

Když jsme číslo připravovali, lámal jsem si hlavu, jak do něj zapadá titulní rozhovor s nevšední osobností Veroniky Dvorské, básnířky a publicistky spjaté zvláště s Iniciativou Hlavák, která se již mnoho let věnuje práci s lidmi na útěku, uprchlíky a migranty. Motalův esej mi odpověděl. Budoucnost s umělou inteligencí zvládneme toliko coby zranitelní a soucitní lidé.

Přeji vám živé čtení.