Výbory poezie mají v literárním světě už svou tradici. Kromě toho, že představují hmatatelné uznání básníkova díla, jsou také dobrou službou pro čtenáře: zaznamenávají autorovy tvůrčí peripetie.

Sázení ohně Svatavy Antošové (1957) představuje čtyři úseky tvorby: léta sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá a tvorbu po roce 2000. Chronologické řazení je vždy vítané, je v něm nezbytný řád, jak v úvodním slově připomíná Radim Kopáč. Systém umožňuje sledovat vývoj autora téměř graficky. Vývojem máme na mysli přirozenou proměnlivost, vnitřní obměnu imaginární poetické stavby.

Kdo sleduje poezii Svatavy Antošové, neoznačil by ji jako poezii statickou. Přesto je v jejích verších jisté ustálené hodnotové vnímání slyšitelné.

Svatava Antošová vpadla do české poezie jako odvážný lyrický subjekt i mladicky odvázaná osobnost. Její osobní výpověď je až provokativně otevřená, má smysl pro komiku, až grotesku, její kritický pohled je zvažující. Autorka píše moderní poezii, pro kterou je příznačná originalita, multiobraznost, intelektualita i poetičnost, a především odmítání moralizování.

Připusťme, že čtenáři si Svatavu Antošovou v první řadě zařadí jako autorku poezie erotické, nikoli milostné. Snad proto všude tušené tělo? Erotika je v její poezii přiznaný středobod, ale má daleko například k eroticko-pikantní poezii francouzské, není to ani zpoetizovaná Kámasútra. Není tu nic obhroublého, erotično zde není samoúčelné, není to vějička na čtenáře, žádný kalkul.

Je to poezie postavená na ozvláštněném jazyce, nenese tedy příchuť pokleslé intimity. Vyjadřuje pomíjivou tělesnou žádost způsobem ne-konečným. Imaginární obrazy pak mají blízko k barevnému poetismu, jindy až ke krkolomnému surrealismu, nebo naopak k drsné realitě. Ale nikdy to není štiplavý popis.

Svatava Antošová píše erotickou poezii přetavenou do krásna a zbavuje ji tak ožehavé „vnitřní sekrece“. Fyzická slast překlenutá do estetična. Nikoli ze studu, ale protože Antošová je básnířka. Všechno, co způsobuje přirozenou sdílenou radost, vzbuzuje emoce a podporuje vitalitu, je krásné a je to dar. Pak samozřejmě neexistuje hříšné tělo ani hříšná láska. Autorka otevřeně říká, že je to právě naše tělo, které disponuje tolika možnostmi učinit se navzájem šťastnými. Sex je

posvátný oheň nemilosrdných smyslů
s. 27.

Ale stejně živelně je ve verších zachycena nedobrovolná samota, kdy je člověk sám sobě jediným partnerem jako

tělo vichřice letící vstříc smrtelně bledému štěstí
s. 28.

Jak nezešílet ze samoty, jak si neublížit?

Nepřekvapuje, že se ve verších setkáváme s pramátí Evou, s jablkem i hadem. Na druhé straně s antickou básnířkou Sapfó:

kde jsi Sapfó pomoz mi!
s. 130.

Jsou to tematická jádra a pomáhají chápat výpověď jako souvislý celek.

Nahlíženo takto, lépe pochopíme, že nejde o to, co autorka sděluje, ale jak to sděluje. Ovšemže se pak může stát, že čtenář očekávající realistické choulostivé detaily bude nakonec zklamaný. Antošová dokáže psát o sexu vášnivě a bez zábran, ale vždy jde o apoteózu radostnosti, o její zduchovnělou podobu, kdy duše promlouvá skrze tělo. Originální metafory vyjadřují touhu po blízkosti, nikoli jenom primární slast. A v žádném případě nehrají pokryteckou roli.

Formálně v poezii Svatavy Antošové převládá široce rozmáchlá forma pásma nebo moderní litanie. Básnické figury se hrnou ze všech stran, střídají se statické i dynamické motivy, čteme vějířové metafory, anafory, básně jsou nerýmované, ale v některých se zejména v závěru objevují rýmy. Pojmy vyvolávají neobvyklé obrazy a naopak. Sytost metafor nabízí srovnání s poezií barokizující, která má podobu přetíženého hroznu. Ale proti hrozbě „nízkých“ nároků těla stojí erotično jako posvátná obnaženost. Tělesno coby přirozená, tedy neproklínaná potřeba slasti, tělo jako zdroj smyslové dychtivosti, ale zároveň vyžadující úctu a respekt.

Ruku v ruce se základním vyznáním jde vnímání jinakosti a zároveň dvojakosti. Není to v poezii až tak vzácný jev, opět jde o to, jak je vyjádřen. Ponechejme stranou úvahy filosofující nebo psychologizující. Pro básnířku je to vybočení z řady:

jinakost
hadovitá a dvojtlamá
s. 122,

je to „vsamotnění“, pro něž jsou slova

přískočná a ústranná
s. 123.

Básník stojí „samasám“, člověk je vnímán jako „ženamuž“, najdeme i „sluncesen“. Podobné jednoduché složeniny jsou konstantní, čtenář nemá potřebu je rozklíčovat.

Antošová ovšem čtenáře zaskočí jinými výrazy, které se před očima mění v obrazy a ty jsou výsledkem vědomí. Předmět/motiv je pak vystavený jako akt stvořený procesem vědění i představivosti. Autorka svá originální sousloví i neologismy tvoří živelně. Motivy překračují významy slov, je to působivá, intelektuální práce s jazykem. Tak čteme například o krysím houslení a vypáčených ústech, o ženě truhličné a obeliskním těle nebo táhneme do bitvic, slyšíme hluk chrámovišť…

Básnířka takto kouzlí i se slovesy, třeba na s. 140–141 čteme:

negramotnost
oplizala v chladné křeči cest

nebo: „mu prostřednili v ústrety“, „smrtil se už jaksi napřed“, „věkoval se do jílu“… Jakýkoli motiv se autorce pod rukama proměňuje ve vypjatý poetický obraz. Zejména takto nově vytvářená slovesa skrývají mnohoznačný děj.

Najdeme i významný existenciální posun:

zabíjel jsem
nejen lidi
ale nakonec
nakonec i člověka
tamtéž.

Platí to s jistými výhradami i pro poezii psanou po roce 2000. Metafory jsou ovšem temnější, drsnější, neohýbají tolik realitu. Častěji tu nacházíme obecnou češtinu, místy i drobné vulgarity. Křehká, jedinečná osobní tělesnost pomalu mizí, nahrazuje ji ztěžklé a nepůvabné těleso společnosti drcené Diktátorem:

Zasypat mrtvej kostel umělejma růžema
otčenášů a zdrávasů
A přitom si představovat
že ze sakristie vykukuje nalámanej bůh
koulí nevěřícně očima
s. 247.

Také forma básní se mění, pásmo už není dominantní, přibývají básně kratší, básně členěné do strof nebo odstavců. Ve verších je víc přírodních motivů, za zmínku stojí ptačí peří nebo šupiny, je tu víc pocitů úzkosti, člověk jako vetřelec… Básnická imaginace už není tak zalykavá a tryskající, básně spíše bilancují. Tělesno je přítomno v pojmech lebka, žebra, kost. Časoprostor limitovaný. Přichází kolikátý podzim bez hudby. Symbol samotářského krkavce, který může vzlétnout ke slunci, „které nikdy nezapomnělo / na Ikara“, nebo se vrátit k ohni,

kde jsme si kdysi pálili duše
o uhel
s. 431.

Také v tomto ohledu je autorka upřímná i sama k sobě. Nepopírá únavu, smutek, teskno i povzdechnutí, že se nepřestaneme utápět v nicotnostech. Stín rezignace mi přesto k básnířce nesedí, třebaže rozumím…