Muriel

Muriel vrtá mrtvou hlavu
netuším, proč to dělá
když ani nevím, kdo je Muriel
dle jména nejspíš žena, nevím, jak
vypadá, nestará
řekl bych dvacet řičet, víc už ne
je nahá nebo MENE TEKEL?
havran mi říká, že…
anebo nahá, nebo oblečená
v haleně bílé s širokými rukávy
vlasy jí padají do čela, jež mlčky
sklání nad prací, mrtvou
hlavu, aj dozajista mužskou
složenu pod rukama na stole
zdvižený loket, vrtá
nebozezem
poměrně velkým
tesařským nebo carským
už jsem to názvosloví nějak
zapomněl…

no ale, kurva, kdo je Muriel?
budu se muset vrátit
           do lesa
v lese je všechno
nebo
           skoro

Štěstí

Padají hlavy
na prsa jak
ptáci
pak níž, tam dolů
na úpatí
rosnatek a mandlí
stanem se jeskyní
sliny se vsáknou
a tiše
uschne mušelín
vše protržené scelí
nával krve, jediné
návraty, jež byly prokázány
šelesty v srdci
(tvého) stříbrného
svetru

vzdaluj se blíž
nemiz!
v těch hluchých mlhách
na břehu
anebo někde v sklepě
v náručí staré zubní
pasty…

co vidíš, podobá se
žaláři
má panno
málem bych tě zabil
když za pačesy
čelem o klandr
nezlehčuj nároky mých
zdání…

slyšel jsem dobře ty
dva pitomce
vyprávět, jak
jednoho třetího
trefili
           málem

Staré hají

Úzkost je sličná jako popel z Etny
vy ovšem nemůžete říci ani
           … sopel
tak zrovna já
od díry k díře mlčím
v podhradí sladké úzké kosti
taháme za vlasy
vytahujem z louží
olezlé genitivní metafory
kde koho čeho všeho ksichty
           k uzouvání

možná se naše
dětství rozpršelo příliš brzy
anebo uschlo ještě dřív
           než všechna vilná
                      prvosmilná klekání

… jen socha vzruchu
           sedá na červánky
bok založený v rukou
a hájí, hájí
           naše staré
           HAJÍ

Nebe

Přehodím hlavu
přes nohu
v korunách stromů
pošlapu
lidská práva (ta)
zaručeně
pravá

například
uhlí
           rohlík
nebo
ne
 

Vytřít zrak

V docela prázdném nočním vlaku, mít kupé jenom pro sebe
párkrát jsem zkusil sklopit opěrky, ulehnout napříč na sedadla, spát
můžete zahlédnout ty rozvalené balvany na cestách chodbičkou, v poryvech tmy, ve škvírách anonymních vánků, takový spánek v rozcárané košili, ten s břichem ven, ten, který ničí snění

můj pocit svobody vycházel z historie
desítky, nejspíš stovky jízd od podlah k mrakům narvanými zpocenými vlaky, usednout na schody – svítí se kolem štěstí, jež pro každého není
svůdné je ale prázdné šero a nohy na protivném sedadle, snít jako úředník, co právě vyhrál milion, anebo ovšem… BLÁZEN SVÁTKŮ

poslouchat srdceryvná srdce kol
a nemusejí ani létat jiskry, ba ani černé kruhy pod očima
spí vlčí morda v Karkulčině klíně
pár hodin myšlení a potrhaných řetězů
sen klarisky, co chtěla vystoupit z kláštera kapucínů
čas nalezený právě teď

psalas, že ten kus letní noci nebyl ztracený
jít městem z nádraží, mít přitom bosé nohy na brokátovém sedadle
šmolkově modrém, to přece nedokáže jen tak kdekdo
první a poslední hodina vlků proniká světelnými lety, v náhodných skvrnách vezdejšna
a vroucna
usínat v stínech za svítání
hlava – vlasy – dýchat – rameno
styk s mělčinami Styx, jen letmý náznak, zakletý v tisícině poklesků
alespoň (ještě) jednou…
           žij – prošij ráno prázdnou nití, pro sebe, pro mě, všem a všemu
           nečekej na počkání
                      VYTŘI
                                 ZRAK