* * *

Poezie
ta to ryje
jako fůra
furiantů.

I když pádné
verše ryje
neztvární ji do fúrie
ani imperativ Kantův.

Furioso
je jen pózou
prozaického trumpetisty.
Neovládá sice pozoun
s hlásnou troubou
je však jistý.

Poezie
rozmezí je
mezi mlčením a troubou,
krasopisná satorie
strhující
vrytou chloubou.

Trpný český rod

Když byli Franz Kafka s Maxem Brodem
v Itálii, mluvili spolu česky, aby si Italové nemysleli, že jsou Němci.

Kafka s Brodem
stejným rodem
jazykovým

v Itálii
šálili ji.
Kdo se doví

čímčarára
čím čím čím?
Jen ne jazykem
jak je zlozvykem
německým.

Jejich čeština
není nečinná
podle všeho soudě
ani v trpném rodě.

* * *

Kde jsem býval ondy,
tam bych chtěl být nyní:
věčně hledat houby.

V kradmé hře na Bondy
kol Zálivu sviní
z úst si vyjmout roubík.

Ignorován fondy,
ač nikoli viník,
do světa chci troubit.

Vymknout dobu z kloubů,
až by zešílela,
mít um za svou chloubu,
teorii od harpyjí,
praxi Praxitela.

Být hrdý na praxi těla
oduševnělého,
aby v těle umně tkvěla
duše zjevně jeho.

* * *

Sám si ukládám
výra kýho.
Tanec si zadám
u Dalího.

Sekám latinu,
hledám mýtinu,
kde se rozvalím.

Spěji k resumé:
Služ mně, rozume,
Dalí nedá-li.

A co já Dalímu?
Sním, jak povolím,
ať hned zabalí mu
grundle v Podolí.

* * *

Tomáši z Akvína
čí vina nevina
že jsou mraky?

Snad aby zakryly
že děti pustily
vzhůru draky.

Tomáši z Akvína
čí vina nevina
že jsou braky?

Co pěvci napíší
je holdem fetiši
s nímž dělaj nedělaj
žádný fraky.

Tomáši z Akvína
čí vina nevina
že jsou straky?

Zrcátko odnesou
nečeká na ně soud
spíše praky.

Smutek utek

Někteří jsou jako živí
ostatní zas neduživí.
Jsou-li jací živí vskutku
se vším seknou
klobouk smeknou
a loučí se: Sbohem smutku.

* * *

Když stavidlo stavělo
utopenou vodu,
vynořil se havelok,
na nějž pějem ódu.

Holan chtěl ten havelok
zastavit – leč marně.
Sám si klepal na čelo
v místní zastavárně.

Poté zapil smutný konec
ódy jemu na tělo.
Když viděl, jak voda tone,
dal si i sám Havel lok.

* * *

Zuzaně

Neber sentenci
o mé demenci
za bernou minci.
Ber ji spíš za penci.
Pia fraus vincit.

V berné době
vůči sobě
snad není nevstřícné,
řeknu-li:
A víc ne.

Je tma jak v ranci
pod svícnem.
Dementní branci
osvíceni temnou érou,
co se jim nabízí, berou.
A víc ne.

Očima i jícnem
berou notu
pro temnotu.
Jenom tu.
A víc ne.

Jánská nápověda

François Villon,
čte se prý Vijón,
míval pavilon,
správně pavijón.
Nebo poviján,
což říkám i já,
když mi to napoví
Jan, Jano či Ján.

Já–ty pod cypřišem

Nikolaji Stankovičovi,
předsedovi knihovnické komise

Jsi opilá?
Kdybys byla,
neusínej pod tisem.

Raději usni pod cypřišem
na svém přitažlivém břiše.
Aspoň poznáš, jaký jsem.

Že tis bývá jedovatý,
jinak vstřícný než já a ty,
potvrdila komise.

Pouč se u Nikolaje,
z jeho pythagorské báje
vyšlé z učeného pera.

Tys lačná, já málo sytý,
působíme dojmem svity
vyškolené u Bubera.

Já jsem já, tys asi ty,
k čemu si číst levity.
Vztah já–ty je naše sféra.

Pod cypřišem
tys jak héra
z Perské říše.
Já jak pérák
etceterák…

Wittgensteinův synovec

Místo aby po zásluze
vysekl poklonu duze
zvíci hodna svého druhu
půli Vídeňského kruhu.

Zjevně jateční jat něhou
zeptal se Bůh jako Kaina
Bernhardova Wittgensteina:
„Kde máš syna bratra svého?“

* * *

Nahé tělo
se jí chvělo
vášeň z něho
sálala.

Zářilo z ní
snědé bělo.
Hnedka si mě
získala.

Hrál jsem na ni
jak na čelo
z úst jí znělo
tralala.

Vzhůru ona
a dolů já.
Dospěli jsme
k aleluja.