TETAM
vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů
vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů
suché listy líně
škrábou o chodník
ani nefouká
jen tak hýbe
kostel tě čelem
tlačí k zemi
a kousek vedle se mihla hvězda
tak ledabyle
že tě ani nenapadlo
něco chtít
štěpí se
vybledlé tváře rána
a den se napíná
snahou deště
zatopit celou ulici
navečer
pokoje rozsvěcí svíčky
v lampách je tma
prošlapané kaluže
za noci tonou
– nestačí
na zdech se sráží
mapy příštích stěhování
uzel na prostěradle
dusí spánek
odpočet spuštěný
kdysi –
trhlo to
a pak už se zase
dýchalo příliš
hladina těká
na dně očima
ruka se svleče
sahá pod vodu
kůže teče od těla
úžinou
bahnem slepne
proud
teče
pod zem
do kanálů
dál k jezerům
k večeru se netečně vrací
do vylámaných kotců
už nekoušou už ani neštěkají
těm raněným mezi sebou
olížou rány schoulí se a spí
mlhavou noc střeží
vůdce smečky –
ráno jen pokyne hlavou
na znamení
sám v čele konvoje zvlčení
proráží nehybnou ulici
narezlé oči do ticha zatnou:
řeka je hranice
mosty se sesypou
vpodvečer
až první zavytí
dotkne se
měsíce
vyhřezlé homole věžáků
křiví se v paprscích
tiše se roztápí na pánvích dvorů
odtamtud hloučky
ukazují si na střechu –
půldruhou neděli
zestárlý domovník
bývalý alkoholik
osleplý v nehybném čekání
odezírá ze slunce
něco jím trhlo
rychle se napřímí
dole se zatají
domovník vyjekne:
vzhůru!
pod kameny ornamenty
v mrtvé hlíně
fosilie
kdysi hemžení
vyčtené děje
hlasy prachu
krach toku
na úkor prstů hrabe
ve zkřehlých místech
pod kořeny
sdírá hřbety –
krev se mísí
s žílami
prvních pramenů
když polí však dostihl tichých…
dech se zrychluje
běží – kličkuje
totemy se staví do cesty
v pádu prokousne jazyk
křičí
hrbí se na čtyřech
kňučí
obklíčen vrčením
cítí zakousnutí
v týlu
Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.
Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.
Jazyka bodák ostři, brus jeho měď!
Oči namiř!
Nastraž uši teď!
Slyš!
Hleď!
Aby ti duši náhle nepomačkali,
aby tvůj mozek nepřevrhli
– hej, tady!
Pozor!
Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort
V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.