05_poezie
Právě vychází
Jiří Dynka

Matka měla ráda třešně

Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.

Beletrie – Poezie
Z čísla 6/2023

Odteď (25. 5. 2019) Oliver

Narodil jsem se děsivě dávno,
až jsem se stal dvojnásobným dědečkem:
je dobré zestárnout.
Se závazkem manželství. Rekapitulovat;

ohlížet se za mládím. Včetně švarných juniorek.
Co byste chtěly dělat nejraději?
Třpytit se a lesknout. V bílých sukýnkách
dělat si srandu ze ženatých mužů.

Pořádně blízko jsou oholená podpaží. Poskytnutá
na jezdicích schodech nákupního centra.
S dostatkem šikovných jezdkyň. Přijdou vhod
oděvnímu průmyslu. Převlékání jedné a téže krásy
(s rostlinnými rysy – růže Comtesse de Segur)
ve zkušebních kabinkách. Stejnotvářné
puberťačky plně vybavené (sacími) rty. Nápadně

odstávajícíma ušima. Poprsím v nápadné kondici.
Jako umělé panny se stříbrnými bradavkami.
Až mi lezou oči z důlků, když se na ně podívám.
Bez superuspokojení
po zbytek života – tajně toužit postačuje básníkovi.
Pozdravit slunce místo soulože.
Odteď (25. 5. 2019) permanentní Oliver!

 

Hückelovy vily

Měl povislý podbradek?
Byl otec plešatý? Umřel 23. 7. 2019?
Dost málo pozitivních vzpomínek.
V šedesátém roce života dotyčného Dynky.
Tak si svou minulost nepředstavuji.
Z ní zbyla silueta. Rysy její tváře rozostřené.

Nedá se na ně dívat. Hückelovy vily z konce 19. století
v katastru Nového Jičína. Oprýskané ve vzpomínce
s vročením 1989. Pro pamětníky reprezentační.
Kdyby žili na konci 20. století, zavařovali by.
Ještě se zavařovalo roku 1989. Podle římského práva
předat nemovitost v zachovalém stavu další generaci.

Zbourat vily Augusta Hückela a Johanna Hückela.
To můžu po poezii žádat. S vročením 1989.
Ve třicátém roce života dotyčného Dynky.
Dnes v budoucnosti 2019 dost bylo řečí o mrtvém otci.

 

Vraky a úkoly

Černý válečník se potopil roku 1859.
Loď, jejíž původní jméno se zapomnělo,
které se říká Sníh, šla ke dnu v roce 1886 nebo 1887 –
píše o vracích v přístavu Joseph Mitchell.
Loď s nákladem mramorových kamenů ztroskotala 1890.
I její jméno upadlo v zapomnění, mrtvá matko,
říká se jí Vrak náhrobků. Drátěný vrak byla plachetní loď,
která klesla ke dnu okolo roku 1895, když vyplouvala
s nákladem pružin do matrací. Boyle – vrak vlečné lodi,
která se potopila na dno přístavu kolem roku 1900.

Musím zkontrolovat východ slunce.
Musím si zkontrolovat bijící srdce.
Musím zvládnout neodkládat stáří
na zítra.
Musím si troufnout být šedesátiletý

plus. Přeji si dál vlastnit vystrašenou tvář.
Z netrvanlivého materiálu. Dělat si vrásky
dědečka. Neplést si naději se senilitou –
několikrát denně. Zaneprázdněn
zacházením s mezizubním kartáčkem.

2. 4. 2021

 

Základy zoologie

Milanu Ohniskovi

Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby,
se jich zmocňují. Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.

Z květu na květ. Jako hudba není omezena
jednou kitharistkou. Dědku, tak ty nepřestaneš
pokukovat po sto padesáti mladých děvčatech?
Po slečně s husou – s dlouhým krkem?
Vyklove ti oči!

 

Orfeův odkaz

Verbální bdění. Dvoření řeči.
Zpovzdálí

hodně ukázek z dívek.
Svaly příčně pruhované.
Pažní – měkké části.
Na nedosah ruky. Dotkni se

dvoubokého torza bohyně.
Pórů mramorové pokožky.
Od ženy v baretu odtrhni oči.
Proti hleď –

rozpoznány růže.
Není třeba toužit po Eurydice.

 

Portrét

Nedostává se mu slov –
jako mně.
Vrah je vždycky hubený.
Jako já.
Neomaleně asociální (soběstačný).
Svědomitá erotomanie
na denním pořádku.
Matka pro něho neměla funkci maminky.
Skrývá se (jako vrah) ve vlakovém kupé,

i dítě mě může snadno ztrapnit.

 

Petru Královi (1941–2020)

Co se týká nálady, jako nikdy depresivní,
daří se mi dobře. Odhodlaný neutěšit se.
Zakládat si na zklamání.
V harmonii s hrozbami. Žiji zítra.

Aniž bych se kvůli tomu cítil mnohem hůř,
chodit po hřbitově. Který nelze přehlédnout
s tújemi. Plakat na cizím hrobě. Jeden člověk
zabere místo po jiném mrtvém člověku.
 

Liboru Pločkovi (1960–2020)

I procházka ničím nevynikající – kolem pankrácké věznice –
se časem stane milou vzpomínkou.
Jen mít dost času, aby se minulé stalo vzpomínkou. Ryzí rzí.
V soumračných stínech. Úzkostný úlek – já už jsem žil?

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Dynka

    (4. 10. 1959, Zlín) pochází z Luhačovic, žije v Praze. Vydal jedenáct básnických sbírek, naposled Matka měla ráda třešně (2023), za kterou obdržel cenu Nadace Český literární fond. Jeho básně byly publikovány ...
    Profil

Souvisí

  • Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 3/2023
  • Právě vychází
    Ivan Wernisch

    Dřevěný dort

    Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
    Jinou vzpomínku na to místo nemám,
    mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
    a upřeně hledím na dřevěný dort

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 20/2022
  • Právě vychází
    Cormac McCarthy

    Všichni krásní koně

    V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 19/2022
  • Právě vychází
    Boris Pahor

    Nekropole

    Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2022