Nekropole podává v úplnosti, ale bez nadbytečných slov – a rozhodně ne pateticky – obraz života (neživota, smrti) v lágru. Mocný lidský dech provází jasná, strohá preciznost v dokonalé vyprávěcí struktuře, v níž se protíná líčení minulosti – věznění znovu prožívané s nepomíjejícím pocitem hrůzy – a zpráva o dnešku, o návštěvě po mnoha letech onoho asanovaného pekla, z něhož se stalo muzeum a memento sebe sama, jež se neobejde bez nejednoznačnosti, jakou s sebou nese stále nejednoznačné oficiální překonání minulosti.

Nekropole je mistrovským dílem (pokud lze užívat estetických měřítek u svědectví o absolutním zlu) také onou průzračně čistou strukturální osvíceností, oním prolínáním časů – verbálních i existenciálních –, z nichž se spřádá vyprávění. V této knize, jíž se rozhodně nedá vytknout rozvláčnost, jsou některé okamžiky obzvlášť nezapomenutelné: filmové záběry početného zástupu vězňů pod proudem vody ze sprch, s vyholenými rozkroky, kteří se podobají psům očichávajícím se navzájem, kleště na odvlečení mrtvol na hromady dalších těl, podrobnosti o práci vězňů-zdravotníků, jako byl sám autor, o šibenicích, o fintách na vlastní záchranu, kdy se na palec na noze mrtvého zavěsí cedulka s jiným jménem, o blouznění umírajících; o věčně řvoucích ústech Němců jako antropologické charakteristice, o hromadách smradlavého prádla po mrtvých, přesto však cenného pro živé, o tichu kouře stoupajícího z komínů; o potřebě řádu, který se paradoxně dodržuje i při hanebných nucených pracích, o skrývaném egoismu, když člověk pomůže odsouzenci s pocitem úlevy, že není na jeho místě, o žalostných, leč vítaných čachrech mezi vězni s cigaretovými nedopalky a chlebovými kůrkami; o historické hanebnosti, z níž se stala všeobecná bezútěšnost, absolutní prázdno.

Úryvek z předmluvy Claudia Magrise, přeložila Kateřina Vinšová

Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou. Neboť pokaždé, když bylo třeba nahé mumifikované tělo přeložit ze slamníku na hrubé a flekaté plátno nosítek, udělal jsem to prostě a přirozeně; ale neměl jsem rád, když se mě mrtvý během toho, co jsme ho nesli dolů ze svahu, sám dotýkal. Živé buňky se totiž nebrání mrtvým buňkám, když je dotek vědomý, když vychází z jejich aktivity, z odstředivých životních sklonů; nesnesou však zásahy zvenčí, bezděčné pronikání mrtvé tkáně do živé a elastické buněčné hmoty. Ale asi to není žádná specifická zkušenost z koncentračního tábora; ve všedním životě nejspíš platí totéž. Ale ptám se, jaké dojmy si přičarují návštěvníci, kteří se shromažďují kolem studny; jen velké zvětšeniny fotografií, které by visely uvnitř baráků, se zástupem oholených hlav, vystouplých lícních kostí a čelistí podobajících se klíčové dírce, by možná mohly vytvořit na plátně fantazie návštěvníka přibližnou podobu tehdejší skutečnosti. Ale co, žádná plátna nikdy nebudou moci obsáhnout pocity člověka, jemuž připadá, že jeho soused dostal v kovové misce o půl prstu žluté tekutiny víc. Samozřejmě by někdo mohl vypodobnit oči a dát jim zvláštní děsivost, kterou vytváří hlad; ale nedokázal by oživit neklid ústní dutiny ani bezděčné stahy jícnu. Jak má potom obraz ukázat i ty nejmenší odstíny neviditelného vnitřního boje, v němž výchovou naučená pravidla slušného chování už dávno podlehla absolutní diktatuře žaludečního epitelu. Ne, jistěže nevím, která sliznice převládá, možná má stěžejní úlohu tkáň jícnu; ale vím, že mi psík Žužko, kterého mám jinak velmi rád, bývá odporný, když se v jeho tlamě začnou sbírat sliny a nervózně je polyká a stejně nedočkavě překládá přední tlapy. Tehdy se mu podívám do očí a řeknu si, že mi je v čemsi blízký, i když sedí na zadních nohou a já na nejnovějším výrobku nábytkářské firmy z Krasu. Každopádně jen celuloidový pás filmové kamery by dokázal zachytit ranní tlačenici pruhovaných stejnokrojů v těsném úle, když sestupují z třípatrových paland a mačkají se ve waschraumu, aby urvali pár dřeváků s celým plátnem, aby se jim obuv nevyzouvala na sněhu, v blátě nebo uprostřed kaluží. Jedině film by mohl zachytit pevnou ruku, která, jak vyžaduje pravidlo o otužování, strčí pod proud vody baňatou hlavu vychrtliny, a až panovačná ruka ještě výrazněji zatlačí na páteř, oblouky žeber zachrastí jako seschlý kufřík z proutí. Venku zatím vládne ranní šero a chlad, takže brána u východu připomíná jen úzkou škvíru černé hlubiny, do níž bude třeba se co nevidět vydat. Polední mnohohlavý zástup, který se díky zestonásobenému pudu potácí a pohybuje se a do atmosféry mezi dřevěnými zdmi vyzařuje tetelící se energii, kterou uvolňuje právě očekávání sběračky vodnatého, ale teplého zdroje energie. A okamžik, kdy jsou oholené hlavy všechny skloněné nad dřevěnými lžícemi. A také pruhované mraveniště, které se večer chystá na spaní, ale než se může uchýlit do své sluje se slamníky, musí nejdřív smotat svůj kus režného plátna; ještě předtím ale každý vystoupí na stoličku, aby mu ten, co drží v levé ruce zamřížovanou žárovku, zkontroloval rozkrok. Chlupy tam tak jako tak nejsou, protože ty už odstranila holičova břitva, ale na špičku vyrůstajících nových chlupů se možná přece jen mohla nabodnout nějaká hnida. Vypadá to, jako by osvícený penis byl objektem nového zbožného uctívání mezi těmi plížícími se těly, kterým sahá košile k pasu, zatímco hlavy bez vlasů kdoví proč připomínají idioty. Ale ne, v tom zahanbujícím osvěcování rozkroku není ani trocha té úcty, z níž se v Pompejích dával vytesat symbol plodnosti nad domovní dveře; jde jen o obřad, s jehož pomocí se mocipáni pokoušejí obehnat zdí svůj strach ze vší a tyfu. Tak tedy světlo překvapilo v hnízdě vrabce, který zahynul hlady, ještě než se opeřil, a teď se mrtvý klepe v pohybech ruky, která vykonává příkazy dohlížejícího. Opravdu, jedině filmová kamera by mohla věrně zachytit takové scény, zastaví se u dlouhého kabelu, pojede podél něj k žárovce a k vyhublému rozkroku a současně zachytí oholené hlavy dvounožců, kteří se tlačí, aby mohli rychle utéct za odpočinkem do chladné hrobky. Ale možná je lepší, že tam takové filmové oko nebylo, protože kdo ví, jak by se dnešní člověk díval na houf napůl nahých bytostí, které v řadě za sebou vystupují na stoličku, zatímco jiní vyplašeně civí, protože nevěří, že osvětlené, oholené a uvadlé přirození je opravdu počátkem všech těch nesčetných exemplářů dvounohé rasy. Je skoro lépe, že takový film neexistuje, protože dnes by vychrtlé bytosti s holými rozkroky někomu mohly připadat jako smečka cvičených psů, které pán za pomoci hladu vycvičil, aby jeden druhému ve stoje na zadních nohou na stoličce očichávali rozkrok. Ale nahloučená masa byla ještě mnohem víc namačkaná a promísená v době, kdy byla v blocích karanténa kvůli tyfu, který nebyl už jen vzdáleným strašákem, ale každodenní realitou. Tehdy nebyl ranní ani polední, ani večerní nástup kvůli apelu, nebylo dlouhé ranní stání, kdy vypravené řady z jiných teras už odešly do kamenolomu; to, že jsme byli teď bez práce, znamenalo, že jsme byli i bez těch přesunů, které v průběhu odumírání vytvářely dojem jakéhosi pravidelného vlnobití. Protože nařízené přicházení a odcházení bylo opravdu jen líné vlnobití mrtvého moře, ale svým rytmickým pohybem budilo nezřetelný dojem promyšlené zaměstnanosti. Věznění v čase karantény ale zůstalo bez sebemenšího zdání plánovité cílenosti. I ostnatý drát a elektrický proud v něm tehdy ustoupily do pozadí a baráky byly dřevěným útočištěm nakažených na ostrově, z něhož potichu a navždy odjela poslední lidská loď. Ano, jakkoli ta věc vypadá groteskně, je pravda, že můj levý malíček má zásluhu na tom, že teď můžu tuto minulost prožívat. Když chvíli před vypuknutím karantény nůž belgického chirurga Bogaertse udělal trojitý zářez do mé dlaně, aby rozehnal zánětlivé ložisko, zvodnatělá krev, která se objevila, byla velmi žalostným signálem zbývající odolnosti organismu, v němž proudila; ale zatímco se kvůli tomu rána nechtěla zacelit, což bylo pochopitelně zlé znamení, bílý obvaz mě přece jen chránil před pozornýma očima, které hledaly čísla vhodná pro práci. Kvůli tomu jsem nezahodil papírové obvazy ani tehdy, když bych býval mohl, ale začal jsem si je hlídat jako cennost, která je o to vzácnější, čím je křehčí a podléhající zkáze. Choval jsem si batole, které mělo od začátku v mé náruči bílou a pěkně kulatou hlavu, ta se mu pomalu zmenšovala a šedla, až nakonec získala podobu zaprášené a krabaté pěsti. Ale i ta byla stále ještě výjimečným talismanem, který spolehlivě odvracel nepřející pohledy. Sotvakdo tak pečlivě a tak dlouho hlídal před rozkladem fáč z krepového papíru, sotvakdo tak opečovával jeho strukturu, která byla zranitelná jako pěna a každý den víc potrhaná. Ano, ale karanténa, která nás na nějakou dobu zbavila strachu před transportem, mě nezbavovala starosti o zabalenou hlavičku, kterou mezitím svým způsobem ovinul a chránil našedlý lepkavý štít špíny; neboť po konci izolace bude vybírání na práci pokračovat. A tyfus? Jistě, nebezpečí nám bylo v patách, ale nevím, jestli na něj někdo skutečně pomyslel jako na nepřítele, který mu usiluje o život. I tady člověka doprovázela podvědomá naděje, že ho nemoc mine, aniž by ho zasáhla. Neboť dokud se nás nedotkla, byla nemoc pořád ještě něco, co bylo neviditelné a nehmatné, zatímco každý z nás už viděl, jak vyhlížejí průvody těch, co se vraceli z pracovních komand. Jejich nohy byly zabalené do kusů papírových pytlů od cementu a převázané drátem; když je zdravotníci odmotali, vykoukly na ně zanícené rány, dlouhé a na obou koncích do špičky, uprostřed široké, takže se podobaly zežloutlým palmovým listům. Většina nemohla sama z náklaďáků, když je položili na zem, klečeli nebo leželi, dokud někdo nedovlekl jejich kostry pod sprchu; pro ty, kteří už nedýchali, byly určené metr dlouhé kleště, které obemkly žlutou kůži na krku. (Ano, každopádně by nebylo od věci, kdyby se někdo rozhodl udělat studii psychologického profilu člověka, který vymyslel kleště, jimiž lze odvléci kostlivce na hromadu a potom ho dotáhnout ke kovovému výtahu pod pecí.) Ano, každý viděl takové navrátilce; proto byla karanténa dočasným jistícím pásem před možností, abychom dopadli stejně jako oni. Ten den přišel doktor Jean převazovat na náš blok všechny, kteří jsme potřebovali nový obvaz. Jean se při pohledu na mou dlaň samozřejmě pousmál, ale stejně ji ovázal novým pruhem papíru a umožnil mi tak, abych si dál hrál na schovávanou se svým osudem. Tím by nicméně naše setkání skončilo, kdyby byl Jean pouze pečlivým lékařem, a ne také kamarádským srdečným spoluvězněm; zároveň mi pomohla povstat z anonymity i slovinská schopnost vcítění do ducha cizího jazyka. Nevím však, jestli tahle naše schopnost je známka duševního bohatství, symptom vnitřního nepokoje a kaleidoskopické všestrannosti našeho ducha, nebo je to jen schopnost úžasné flexibilnosti, která nás díky neustálému ohýbání a přizpůsobování po staletí obohacovala. Každopádně se v tom podobáme Židům a Cikánům, podobně jako tato dvě etnika, také to naše po celý běh dějin vzdoruje asimilaci. Proto je přirozené, že byl Jean nadšený, i když do nás strkali a vnitřek baráku věrně připomínal vnitřek putující cikánské maringotky. Nemohl pochopit, že nejsem Ital, když mám tu iniciálu v červeném trojúhelníku. Navzdory postrkování mě obvazoval a poslouchal, když jsem mu vykládal o konci první světové války, o londýnské smlouvě, o krajině Přímoří. Takže to znamená, že doma mluvíte po vašem, řekl. Ano, slovinsky. To znamená, řekl zase, že rozumíš Čechovi, Polákovi i Rusovi? A i když ho někdo zezadu postrčil, Jean klidně obvazoval dál. Pak jsem se usmál, jako by Jean odhalil něco, co jsem si do té chvíle neuvědomoval. Protože kde byly ty doby, kdy jsem se od istrijských chorvatských mladíků učil jejich zpěvný jazyk; i africký písek už dávno odvál čas a i dva roky tlumočení u zajatých jugoslávských důstojníků u Gardského jezera už byly dávno pryč; nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi to všechno mohlo pomoci v souboji se smrtí. Jean (tehdy jsem však jeho jméno ještě neznal) byl jaksi svátečně naladěný, i z mé francouzštiny měl radost a obvaz odmotával pomalu, takže se stihl dozvědět, jak jsem v Padově udělal dvě zkoušky z francouzské literatury, nejdřív z Baudelairových Fleurs du mal, pak ještě následující rok z jeho Poèmes en prose. A zatím jsme byli zaklíněni do husté zebrované masy, takže se to všechno podobalo rychlé zpovědi a heslovitému diktování závěti, kdy je třeba využít každičkou chvilku, než ústa navždy zmlknou. Jeana nakonec zajímala i moje němčina. Leif, norský lékař a šéf revíru, baráku s nemocnými, prý totiž umí kromě angličtiny už jenom německy. Německy musí být samozřejmě zapsáno všechno, co je úřední, všechno, co se týká nemocných, nemocí a úmrtí. A německy trochu psát umíš? zeptal se Jean a až v té chvíli mi došlo, že Jean přešel od přátelského zájmu o neznámého druha, který mluví francouzsky, do oblasti organizace. A nejspíš se tehdy ve mně probudila horečnatost, která se někdy v člověku rozvine jako jarní pupen. Nevím, teď už si to neumím představit. Ani na profesora Kittera jsem si nejspíš nevzpomněl, ani na to, jak mi ještě víc kazil už tak pochmurnou koperskou atmosféru svými nedostatečnými pod školními úkoly z němčiny. Ale teď vím, že bych si i na němčinu dokázal navyknout, kdybych k ní necítil podvědomý odpor; moje tkáně, moje buňky byly všechny jedna jako druhá proti. Já německy psát umím, Jeane, řekl jsem, zvlášť pokud jde o spolupráci s těmi, kdo se nás pokoušejí uchránit od pecí! Samozřejmě jsem už následující den na Jeana zapomněl, protože výjev vyprchal stejně rychle, jak rychle se odehrál; byla to bublina, která stoupala ze zabláceného dna osamělé kaluže a na zelenkavé a nehybné hladině praskla. A stejně tak jsem nevěřil, že mladý Francouz už je lékař, vsadil bych se, že je ještě student medicíny, který se svou zbožnou lží pokouší probít ze záhuby. Ta už byla tak těsně spojena s našimi bytostmi, že jsme se v ní pohybovali jako náměsíční; a jako náměsíčného nesmíte probudit ve chvíli, kdy by mohl spadnout do prázdnoty, tak ve vzácných chvílích, kdy v nás zarezonuje výjev z reálného světa, jsme i my dali rychle sbohem pokušení, dřív než bychom kvůli němu ztratili rovnováhu. Proto mě týden po lékařově návštěvě uprostřed namačkaného zástupu lidí, který byl zavřený kvůli tyfu a amorfně se vlnil v baráku jako v zavřené bedně, neprobudilo volání dlouhého německého čísla. Už zamlada vymýtili z našeho podvědomí veškeré iluze a navykli nás na očekávání ještě zásadnějšího, apokalyptického zla. Koho se totiž už jako školáka zmocnil strach potlačované komunity, která musí bezmocně sledovat, jak plameny ničí její divadlo v centru Terstu, tomu navždy zdeformovali obraz budoucnosti. Krvavé nebe nad přístavem, divočící fašisti, kteří benzinem polévají hrdou budovu a potom oslavují u planoucího požáru – všechno to se vtisklo do nitra dítěte a traumatizovalo ho to. A to byl teprve začátek, protože potom se to dítě stalo viníkem, aniž by vědělo, proti komu nebo proti čemu se provinilo, protože nemohlo pochopit, že ho odsuzují kvůli používání jazyka, kterým milovalo své rodiče a začínalo poznávat svět. Nejděsivější ale bylo, když Slovincům změnili jména a příjmení, a to nejen živým, ale i těm na hřbitovech. A ta čtvrt století trvající anulace dosáhla v atmosféře tábora svého extrému tím, že člověk byl redukován na pouhé číslo. Navzdory mnohým vlnícím se a prohýbajícím se plotům z bělavých a modravých čar našich mundúrů jsem tehdy ale právě já představoval tu souvislou řadu německých hlásek, které pronášel blokař a narušovaly hluchou atmosféru. A připadalo mi to, jako by někdo spouštěl záchranné lano do hloubi mé němé propasti. Tehdy jsem si uvědomil to štěstí z nečekaného zjištění, že můžu být odsouzenému společenství užitečný, a tím také sám sebe zachránit před anonymní záhubou. A současně jsem si také uvědomil, že jsem soudný a skromný a klidný v očekávání, že nabízené lano bude dostatečně dlouhé a skutečně dosáhne až na dno. Ano, byl jsem skromný. Ale to nebyla žádná přednost. Šlo jen o náladu, která se podvědomě rodila ze stejně podvědomé jistoty, že síly záhuby mají nekonečnou převahu nad mikroskopickou bakterií, která by ráda zůstala nakloněna víře v přežití. A tak mám dodnes památku na to dopoledne v karanténě, neboť malíček se v papírovém obvazu postupně zkřivil, jako by se chtěl přimknout k obvazu, který ho zachránil. A zahnutý do úhlu devadesáti stupňů už zůstal, aby mě svou poloviční vodorovností na sebe znovu a znovu upozorňoval. Samozřejmě mě od začátku rozčiloval, protože se mi při umývání strefoval do nosní dírky nebo do ušního boltce; ale místo abych měl zlost, přátelsky jsem ho v takových chvílích pozdravil, jako by byl na mně nezávislou, samostatnou bytostí. Když jsem se později znovu vrátil do všedního světa, zkřivený prst mi vadil; třeba když milovaný člověk uchopil mou dlaň nebo když jsem ve třídě napřáhl ruku a oči žáků se zarazily u vytrčeného článku. Tehdy se dokonce stávalo, že jsem se kvůli němu skoro styděl; kdoví proč se mi při představě malého háčku vybavoval zločinec, který vystupoval v předválečných filmech a jemuž železný a do špičky vybroušený hák nahrazoval chybějící zápěstí. Oběť se podivným způsobem spojovala s postavou kata z dětských let, jehož zakřivený kovový nástroj na konci zápěstí nějak souvisel s kleštěmi, jimiž topič táhl za krk naše nebožtíky. Tak jsem se několikrát chystal, že poprosím přítele chirurga, ať s mým prstem něco udělá; ale stále znovu mě odrazovala myšlenka, že i když se mi kvůli malíčku vybavuje celý ten příšerný svět, může být někdy i symbolem jediné skoby, která na kolmé stěně jistí horolezce před nekonečnou prázdnotou nicoty.