Odvážné převyprávění klasického Cervantesova příběhu a současně svérázná reflexe televizní kultury. Tak by se ve zkratce dal charakterizovat nový Rushdieho román, jenž byl, stejně jako celá řada autorových dalších děl, nominován na prestižní Man Bookerovu cenu. V postmoderní perspektivě, která klade román do románu a přisuzuje „všedním“ postavám roli velkých literárních hrdinů, se setkáváme s americko-indickým spisovatelem špionážních thrillerů, jenž stvoří vlastního protagonistu. Jeho Ismail Smile, stárnoucí obchodní cestující s léčivy, tak dlouho a návykově sleduje po hotelových pokojích televizní vysílání, až se fatálně zamiluje do bývalé bollywoodské hvězdičky Selmy R. Navzdory tomu, že se s ní nikdy nesetká, píše jí milostné dopisy podepsané Quijote a společně se svým smyšleným synem Sanchem podnikne za svou nenaplněnou láskou cestu napříč Spojenými státy. V barvitém, pro autora typickém literárním kaleidoskopu přitom ožívají témata, jako je rasismus, závislost na opiátech či dvousečné působení populární kultury.

Žil byl na řadě dočasných adres po celých Spojených státech amerických obchodní cestující indického původu, pokročilého věku a ochabujících mentálních schopností, který z lásky k bezduchým televizním pořadům trávil příliš velkou část života v nažloutlém světle nevkusných motelových pokojů jejich nemírným sledováním, a následkem toho utrpěl zvláštní formu poškození mozku. Hltal ranní pořady, denní pořady, noční talkshow, telenovely, situační komedie, přeslazené filmy pro ženy, seriály z nemocničního prostředí, detektivky, seriály o upírech a zombiích, příběhy hospodyněk z Atlanty, New Jersey, Beverly Hills a New Yorku, milostné eskapády a rozbroje dědiček hotelového jmění a samozvaných šáhů, laškování individuí proslavených nahými scénami, patnáctiminutovky slávy udílené mladým dívkám, které na sociálních sítích zaujaly nejvíc sledujících, protože si chirurgickou cestou opatřily třetí ňadro či postavu připomínající po odstranění žeber nedosažitelnou siluetu mattelovské panenky Barbie, nebo dokonce, což bylo o něco snazší, dokázaly ulovit v malebném prostředí a v těch nejúspornějších šňůrkových bikinkách obřího kapra. Hltal pěvecké soutěže, kuchařské soutěže, soutěže podnikatelských záměrů, soutěže o podnikatelské stáže, soutěže monstr trucků na dálkové ovládání, módní soutěže, soutěže, v nichž usilují o vzájemnou přízeň nezadané mladé ženy a muži, baseballové zápasy, fotbalové zápasy, utkání v košíkové, wrestlingová klání, zápasy v kickboxu, přenosy extrémních sportů a samozřejmě soutěže krásy. (Na „hokej“ se nedíval. Pro lidi jeho etnického původu, kteří strávili mládí v tropech, byl hokej, v USA překřtěný na „pozemní hokej“, sport provozovaný na travnatém hřišti. Hrát hokej na ledu pokládal za absurdní ekvivalent bruslení na louce.)

V důsledku svého takřka naprostého zaujetí materiálem nabízeným v dávných časech přes katodovou trubici a dnes, v čase plochých obrazovek, prostřednictvím tekutých krystalů, plazmy a organických elektroluminiscenčních diod, se stal obětí oné čím dál rozšířenější psychické poruchy, při níž se hranice mezi pravdou a lží rozmlžuje a stírá, a občas se mu stávalo, že nebyl schopen rozlišit jedno od druhého, realitu od „reality“, a začínal sám sebe pokládat za řádného občana (a potenciálního obyvatele) imaginárního světa za obrazovkou, jemuž byl tělem i duší oddaný a jenž, jak věřil, poskytoval jemu, a tudíž i ostatním lidem morální, sociální a praktický návod, podle nějž by měli všichni muži a ženy žít. S postupem času, jak se propadal čím dál hlouběji do pohyblivého písku čehosi, co by se dalo označit jako nereálná realita, začínal navazovat citové vazby s řadou obyvatel onoho druhého, zářivějšího světa, kam dle svého názoru plným právem náležel jako novodobá Dorotka zvažující trvalé přesídlení do země Oz, a v blíže neurčeném okamžiku si vypěstoval nezdravou, neboť naprosto jednostrannou vášeň pro jistou televizní osobnost, krásnou, chytrou a obdivovanou slečnu Salmu R., kteroužto poblouzněnost značně nepřesně označoval za lásku. Ve jménu oné takzvané lásky se horlivě zapřisáhl, že bude svou „milovanou“ pronásledovat skrze televizní obrazovku přímo do té či oné ušlechtilé reality s vysokým rozlišením, jakou ona a jí podobní obývají, a jednak činy, jednak šarmem dobude její srdce.

[…]

Čím víc myslel na ženu, kterou miloval, jak tvrdil, tím mu bylo jasnější, že tak úchvatná osobnost nepadne štěstím do mdlob, jakmile se jí naprosto cizí člověk vyzná z amour fou. (Až takový blázen nebyl.) Bude tudíž muset dokázat, že je jí hoden, a jeho jedinou starostí budiž nadále opatření takových důkazů. Ano! Vrchovatě jí předvede svou cenu! Jakmile se do úkolu pustí, bude nutné, aby cíl své náklonnosti o svých činech průběžně informoval, a proto měl v úmyslu započít s ní korespondenci, ve sledu dopisů vyjevit svou upřímnost, hloubku svých citů a míru, kam až je schopen zajít, aby získal její ruku. V tomto bodě úvah ho přepadla jakási plachost. Kdyby jí odhalil celou prostotu svého životního postavení, mohla by jeho dopis s půvabným smíchem hodit do koše a jednou provždy ho odepsat. Kdyby prozradil svůj věk a podrobnosti svého vzhledu, mohla by, napůl pobavená, napůl zděšená, před takovou informací ucouvnout. Kdyby uvedl svoje jméno, ono vpravdě důstojné, značným jměním ověnčené jméno Smile, mohla by v rozmrzelosti uvědomit úřady, a kdyby ho měli na podnět předmětu jeho zbožňování štvát jako psa, zlomilo by mu to srdce a jistojistě by zemřel. Proto prozatím svou skutečnou totožnost podrží v tajnosti a odhalí ji teprve tehdy, až jeho dopisy a činy v nich popsané jeho milovanou v postoji k němu obměkčí a ona bude přístupnější jeho návrhům. A jak pozná, že ten okamžik nastal? To byla otázka, na kterou najde odpověď později. V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta nejlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči.

Toho rána jako by ve snu viděl sám sebe, kterak se obrací k svému bdělému já. „Jen se na sebe podívej,“ brumlalo jeho polospící já tomu zpola se probouzejícímu. „Tak vysoký, tak hubený, tak letitý, a nezmůžeš se na víc než na tyhle řídké vypelichané vousy jako nějaký poďobaný puberťák. A ano, jen si to přiznej, možná navíc trochu pošahaný, jeden z těch nevyléčitelných snílků, co si pletou kumuly, kumulonimby, nebo dokonce cirostraty s pevnou zemí. Schválně si vzpomeň, jakou skladbu jsi měl nejradši jako kluk! Já vím, dneska si potrpíš na to trylkování, co znáš z Amerického idolu nebo Hlasu Ameriky. Ale tehdy se ti líbilo to, co měl rád tvůj umělecky založený otec, přejímal jsi jeho hudební vkus se vším všudy. Vzpomínáš si na jeho oblíbenou desku?“ Načež polosnící Smile rozmáchlým gestem vytáhl vinylové LP a polobdící Smile ho okamžitě poznal. Byla to nahrávka opery Don Quijote Julese Masseneta. „Jen volně založeno na skvostném veledíle Cervantesově, nemám pravdu?“ dumal onen fantom nahlas. „Mám nicméně dojem, že i ty sám jsi založený dost volně.“

Bylo rozhodnuto. Vylezl v proužkovaném pyžamu z postele – rychleji, než měl ve zvyku – a je to tak, zatleskal. Ano! Tenhle pseudonym bude užívat ve svých milostných dopisech. Bude jejím důmyslným rytířem Quijotem. Bude Lancelotem sloužícím své Guinevře a unese ji na Radostnou tvrz. Bude – řečeno slovy Chaucerova Prologu – vskutku prawy vzpanily rytieř.