17/2022
Je mi líto, že v časech, kdy nám nad hlavami létají balistické střely, máme stále tendenci vrtat zákopy a zašívat se do bunkrů echo chambers. Rád bych se někdy dožil smíru mezi literárními tvůrci všech poetik, nebo aspoň vzájemného respektu a toleranci, zatím však vidím jen virtualizované flame wars.
Milí čtenáři a čtenářky Tvaru,
tyto časy se mi nechce nazývat turbulentními, ač všechny mimoliterární okolnosti nás o tom chtějí přesvědčovat. Raději bych hovořil o bouřích ve sklenici vody; mám totiž podezření, že jakkoliv se česká literární scéna (ta její část, která je mediálně nejhlasitější) navenek snaží „mluvit spolu“, ve skutečnosti spolu mluví jen ti, kteří správně pochopili, jak se má „dělat“ společensky odpovědné umění. Je to pro mě mrzuté při vědomí toho, že kultura je věcí dialogu a různorodosti, že kultura nemá být založena na uniformitě a kocourkovských „Masolitech“, že kolektivizace uměleckých snah by neměla jít po krku tvůrčímu individualismu. Všechen humbuk kolem Sjezdu spisovatelů 2022 mi potvrzuje, že tu mlčky probíhá rozkol literární komunity – a špetku ze sjezdu v tomto čísle přináší rubrika Literární život z pera Jakuba Vaňka, stejně tak lze leccos vytušit z projevů běloruského novináře Siarhieje Šupy a českého básníka a překladatele Jana Škroba. Je mi líto, že v časech, kdy nám nad hlavami létají balistické střely, máme stále tendenci vrtat zákopy a zašívat se do bunkrů echo chambers. Rád bych se někdy dožil smíru mezi literárními tvůrci všech poetik, nebo aspoň vzájemného respektu a toleranci, zatím však vidím jen virtualizované flame wars.
Snad pozitivněji působí fakt, že číslo, které se před vámi otevírá, je vpravdě „světové“: Mám velkou radost z ukázek připravovaných románů Michela Houellebecqa Zničit nebo Quijota Salmana Rushdieho. Posledně jmenovaného opus Děti půlnoci (v překladu Pavla Dominika) mi kdysi působil nevýslovnou čtenářskou slast – ta Rushdieho rozkoš z vyprávění až šťavnatě přeskakovala z textu na mne. O to víc mě bolí, že světoznámý romanopisec nedávno čelil hrůznému útoku nožem, při němž přišel o oko a jako zázrakem přežil. Přitom ty jeho Satanské verše (1988), kvůli nimž na autora vyhlásil íránský režim fatwu, mi přijdou jako nevinná hříčka, přinejmenším umělecky méně přesvědčivá než jeho Děti půlnoci. Další perlou tohoto čísla jsou nové převody veršů Pabla Nerudy do češtiny – pod taktovkou překladatelek Kláry Goldstein a Jany Pokojové –, básníka, jehož na smrtelné posteli pro sichr zavraždil Pinochetův režim. Nevím nevím: Objížďkou jsem se mimoděk dostal k mordům… takhle si tu žijeme.
Přesto věřím, že četba je nejlepší lék na neduhy světa!
To hlavní
-
Polsko rozdělené mezi tři záborové mocnosti přestalo existovat a v literatuře bylo zobrazováno jako matka, mrtvá matka, kterou jsme ztratili. Tento obraz se zrodil v romantické literatuře a malířství, později byl opakován a stále funguje v kolektivní představivosti. Navíc s tím souvisel i mariánský kult v polském katolicismu, Panna Marie je i naší matkou, bude Polsko chránit.
-
Nehybný čas
zakrývá
svou nevyhnutelnou tvář
a mění se, aniž by převlékal svůj šat:
v noc nebo útlou jitřenku,
v dlouhé ticho návětrných plání,
v jablko kypící létem -
to
hlehřiš
těpa
třípad
lýmkvě
ti
námtou
la
výmkoč
káma
ztra
ce
nýmli
dem -
Zatímco jeden z mužů přinutil ministra kleknout, umístil mu hlavu do kulatého otvoru a spustil zámek, druhý vložil čepel do těžkého litinového nástavce, který měl stabilizovat její pád. Pomocí lana zavěšeného na kladce společně vytáhli nástavec s čepelí k vrcholu gilotiny. Bruna Jugeho se pomalu zmocňovalo něco jako velký smutek, ale smutek spíše obecné povahy.
-
mazlíčci hyeny, které se zbavily obojků,
karnofobní hyeny, hyeny magického realismu,
Hyena Potter uvězněná v Ázerbájdžánu,
hyeny hobiti, hyeny komikové vždycky
přes čáru, hyeny falešně obviněné z fašismu,
které si vážně jen užívají venkova, mrtvé hyeny,
které by se nejradši sežraly -
v autobuse:
nějaká žena vedle mě četla mou knihu.
četla si má slova.
a já mlčel, zvědavý:
neznámá žena a moje kniha
a já, pro tu ženu neznámý
– zastyděl jsem se, jako kdyby se plod
díval na rodiče v okamžiku, kdy ho počínají. -
Pak už věci běžely
podle navyklého řádu. Nebyl žádný důvod
cokoliv měnit. Měla se s tím
smířit, když se na ni v noci znova sápal. Odvrátila
od něho oči, jako by ji kdosi znásilnil. -
Na hlavní třídě ani duše, aspoň to tak působí. Najednou se instinktivně ohlédnu a těsně vedle sebe zahlédnu hnědou tvář a hnědé oko, vlhké, živé jako dech.
-
Dokud Západ nebude uznávat Východ a naopak, dokud se ty dvě části symbolu nespojí, bude Europa nadále onou dívkou, unesenou pro chtíč starověkého patriarchálního boha.