Dnes v noci mohu psát ty nejsmutnější verše (Z nových překladů)
Nehybný čas
zakrývá
svou nevyhnutelnou tvář
a mění se, aniž by převlékal svůj šat:
v noc nebo útlou jitřenku,
v dlouhé ticho návětrných plání,
v jablko kypící létem
Nehybný čas
zakrývá
svou nevyhnutelnou tvář
a mění se, aniž by převlékal svůj šat:
v noc nebo útlou jitřenku,
v dlouhé ticho návětrných plání,
v jablko kypící létem
Uvedené básně pocházejí z pozdních, respektive posledních Nerudových sbírek Geografía infrucutosa (1972), Jardín del invierno (1973) a El mar y las campanas (1973). Ty se společně řadí mezi téměř třicet Nerudových knih, které nikdy nebyly přeloženy do češtiny na úkor opakovaně vydávaných angažovaných textů zejména z přelomu 40. a 50. let. Ze zastoupených básní se vynořují motivy a témata příznačná pro (nejen) pozdního Nerudu: vztah k Chile, jeho krajině a přírodě a zároveň stesk po domově, v tomto případě propojený s kontextem Francie, kde Neruda působil před svým posledním návratem do vlasti jako diplomat.
Z pramenů poznání
splétám bič
ten bič krotí
vášeň, hněv i chtíč
ten bič jméno síla má
Báseň věnovaná obrazům Martina Lacka, který je také autorem ilustrace.