4.
Synovo lůžko, opatřené přístroji a monitory,
mu mnohdy připomínalo kosmickou loď
Jistě si v dětství přál být kosmonautem,
ostatně, dodnes vzhlíží
k noční obloze
a tu a tam vidí hvězdné
plavidlo
řízené maličkým chlapcem,
Princem Eduardem,
jak
se snáší k Zemi
vstříc domu, sestrám, matce, otci

Vstane, přebalí syna, zváží plenu,
zapíše údaje, chlapec je neklidný,
přes sondičku dostane mléko, čaj, antibiotika

Vzápětí křičí proti bílému stropu,
ten tu přece nemá být!
Kam se poděly stříbrné kameny
a hvězdná mlhovina?
Proč ten zmatený dospělý
přestal snít?

14.
Jako praskot ledovce za jarního tání,
který je slyšet až k nejvzdálenějšímu statku,
ledovce, jenž tak dlouho vzdoroval
a s chladnou lhostejností shlížel na údolí pod sebou,
aby se nyní valil a rozpadal na kusy,
konečně stržen bouřící řekou, odnášen
vstříc neodvratné smrti, jíž se tak dlouho vysmíval,
a krajina vydechne úlevou
Takové to bylo, když bídu rozmetal
chlapečkův úsměv a nemocniční pokoj
zářil jako hladina řeky v červencovém slunci
Tak vzácný úsměv

(z cyklu Syn)

14.
Měl jsi v sobě ono rolnické odhodlání
Čestný je ten, kdož pracuje
do úmoru

Nestěžoval sis, ne přede mnou
Tak se starší bratři nechovají

Silný je ten, kdož nežádá
o pomoc

V utajení jsi chrlil krev
do odpadkového koše,
malátný, s bolavou hlavou
a končetinami

Do poslední chvíle ses tvářil, že je všechno
v pořádku

16.
Vzpomínám, že jsme se objali dvakrát
během svatby, kdy mi šel za svědka
a pak na pohřbu mého syna,
kdy mi kondoloval
Ale jistě se to stalo víckrát,
například v opilosti, to jsme se i líbali,
pivem načichlé sliny nám pak zasychaly na tvářích

Když mi byl rok, ještě v dobách
černobílých fotografií, držel mě za ruku
Na ARU jsem ho za ni držel já
a taky ho líbal, než umřel, i potom,
když sestřička vypínala přístroje
a venku svítilo slunce
a lidé se chystali na oběd

(z cyklu Bratr)

13.
Na pojízdném záchodě
stojí vánoční stromek,
pod ním se kupí dárky
Máma tě krmí kaší
a tvé bleděmodré oči těkají
po pravnoučatech, která nedočkavě
trhají balicí papír
To jsou sirotci? ptáš se,
sám již sirotek, nazývající
dceru matkou

Jsi zborceným mostem k minulosti,
jehož trosky možná stále krouží
kdesi v tvém nitru.

17.
Jako malí jsme se tvým přičiněním
dozvídali leccos o ženské kráse
Těch stářím zašlých fotek, které jsi
měl nalepené ve skříních,
a co se povalovaly na
konferenčním stolku ve tvém pokoji,
do něhož jsme se vkrádali, když jsi nebyl doma

Jakmile tě ochromila nemoc a přestals chodit,
vydal jsem se, už jako dospělý, znovu na průzkum,
překračoval zaneřáděná místa na koberci, dýchal
ústy,
abych necítil pach výměšků, plísně a zatuchliny,
čpících po všech cimrách, až jsem stanul v ložnici
a snad poprvé si všiml velké zarámované fotografie
visící nad postelí – ty s babičkou o svatebním dni
Byli jste tak mladí, slušelo vám to
Pod sklem nočního stolku se tísnily nahé a polonahé
ženy
a mezi nimi babička s mírným úsměvem na rtech
a blůzou zapnutou ke krku – prý sis ji tam dal až
poté, co zemřela
Stýskalo se ti
Postrádal jsi tu ustaranou ženu, která se do tebe
zamilovala

Dívá se na mě ve společnosti nahých a polonahých
modelek
na stářím zašlých fotkách, dost možná posledních
důkazech
jejich někdejší krásy

(z cyklu Marabu)

Básně ze sbírky Marabu, Petr Štengl, 2022