Natalie Crick

Mamka stojí u dvířek klece

Beletrie – Poezie
revue Ravt 7/2022

Včelař
Ztratil jsem svoje holčičky / v tichu zíralo hnízdo /vrtačka nad hlavou/ někde někdo odpočítával / zdravím vás včely / máchal jsem rukama, naháněl je / choval jsem je / byly mými poklady / nasával jsem bzukot / mé tělo úly sváděly i trestaly / zralým děvčatům se dařilo na pesticidech / královna rozdmýchala své lůno bohatstvím, válela se v mateří kašičce / její dělníci postavili rozbité jeskyně / bledě zlaté popraskané / a já omdléval ve sladkém transu / ale někdo jiný mě předběhl / mé bohyně se setnutými hlavami v hrncích octa / mé černé nevěsty nafouklé v oleji / pojmenoval jsem je svými dcerami / polykal jsem své vlastní hladové trubce / mé rty napudrované žlutým dechem včelího kouře / temnotu jsem ze sebe vykřičel do stromů a vyslal ji za nimi

(The beekeeper vyšel původně SAND Journal)

 

Sestry
I
Naše ruce tvoří na zdi sestry
ze stínů. Zajímalo by mě, jak sestra
spí i v zimě bez oblečení.

Když v noci zavřu oči
mé ruce nahmatají kříž
na sestřiných zádech. Roztáhnu prsty,
vyplním teplý prostor mezi
vykrojenou křivkou jejích lopatek,
políbím lehké, štíhlé kosti
sestřiných boků.

Vyrostly jsme ze stejných zrnek
prachu, ale já chci novou sestru.

Sestru převážně ze
stříbra. Sestru, co hlavně
mlčí.

II
Sestra je v naší podkrovní ložnici
potichu.
Nechala jsem jí mělkou misku s mlékem,
trošku krve, cestičku ze soli.

Sestra voní po domově a
hnilobě jako dobrý, měkký sýr. Vezmu si
její
deku mrtvé dívky do chladných nocí.

III
Ve středu najdu sestru bíle okřídlenou,
snící tam, kde jsem před několika
hodinami spala, a schovám jí v rozlehlé
tmě své dlaně.
Stojím u okna s černým zvonem.
Až sestra spadne, skočím.

(Sisters – čestné uznání v prestižní soutěži Wales Poetry Award 2020)

 

Vidím tě
Období je bezmasé a
sklizeň nevýrazná.
Mrtvé ovoce se nahýbá ze stromů.
Díváme se na něj jako na něco zakázaného.

Holé myši, které jsem našla
dnes ráno ve sklepě,
tu zůstaly jako mastné šmouhy
i poté, co sestra všechny mrtvé věci vyndala.

Nepřítomnost v tomto domě je
sražená ve zkaženém mléce.
Vidím tě, jak se hrozivě vynoříš,
když je měsíc nejbledší

a mlha se mělkým vydechnutím zvedne
z kukuřičného pole.
Jsi temný
jako stín na plicích.

Vždycky zavoláš,
když jsi nablízku,
pronásleduješ sestru po našem holém domě,
přejíždíš studenými prsty po kuchyňské lince,

svými tenkými zápěstími táhneš za sebou noc
do podkrovního pokoje, šíříš kolem puch, jak
hledáš děti, které bys mohl vytrhnout
z jejich postelí jako plevel.

Vzpomínám si, jak jsi s ní
trávil hodiny v tom krásném, osamělém
pokoji, než se všechno, čeho ses dotkl.
rozkrvácelo nebo se odcizilo.

Dnes v noci se drozdi rozechvějí
do oblohy ztěžklé deštěm,
který jako zvony bude padat
na pšeničné lusky

rozvíří přitom tiché bzučení pylu.
Tam nahoře v nebi určitě
pláče sám Bůh
zase nás zavrhuje.

Vidím tvůj temný obrys.
Pokoj je sám sobě ozvěnou.
Sestra je náhle dutá
jako stará zvířecí kost,

šněruje prsty přes hluboké jizvy a
chystá se čistit dřez.
Na jazyku si zapálí černou svíčku,
dětství se zatne kolem jejího obličeje jako pěst.

(I See You vyšlo původně Poetry Salzburg Review.)

 

Saddleworth
Pátrači vycházejí z lesa.
s modřinami od ostružiní,
oči připravené, čelisti sevřené.
Svýma rukama tvoří dlouhé řetězy,
mumlají přitom kázání našich otců,
mumlají jejich jména:
„Pauline, John, Lesley.“

Pátrači jsou ovce v transu roztroušené
po celém Saddleworthu. Léčivé nebe
má barvu podzimní šedi osamělého střízlíka;
ani noc, ani den, ani tma, ani světlo,
ani dřímající, ani bdící.
Dojdou tam, kam můžou, ale
ne příliš daleko, aby napůl ztracené padly.

Mraky bloudí zbarvené západem slunce a
pátrači bloumají cestou domů k přerušenému spánku,
V mém snu se rozezní jemná zvonkohra
hrany na Keithově krku, když se zavrtí:
„Tady jsem. Tady jsem.“ Zabloudí až k potoku Shiny Brook,
kde ho najdeme. Zpíváme červenkám,
že ho najdeme.

Dnes však z lesů vycházejí další pátrači.
Odklízejí sníh a hrabou listí.
Hledají Keithe se světle hnědými vlasy.
Opar se valí z purpuru v trávě.
a lampy v nebi opět pohasnou.
Pátrači tiše truchlí v bažinách:
„Keith, Keith.“

protože přijde den, kdy ho to zavane domů,
kde navždy usne s květinovými dušemi.
V noci pátrači čekají
s noži v rukou tam, kde roste vysoká tráva.
Voní deštěm a
já chci modlitbu a zbraň, miláčku,
kéž bych měl modlitbu a zbraň.

(Saddleworth – Agenda, podle slavných sériových vražd na vřesovišti vrahů Myry Hindleyové a Iana Bradleyho.)

 

Sarah
Mamčin kanárek je žluté poupě
mezi zaprášenými cetkami
na stole v jídelně.
Mamka si kanárka ráda hladí.
Její prsty předou na ocasním pírku,
až se hřebínek perleťově leskne.

Mamka kanárka pojmenovala Sarah.
Bylo to rok poté, co malá Sarah zemřela,
a roky předtím, než jméno Sarah
začalo znamenat smutek
a později nemoc.
Sarah si často celý den zpívá

jako malá zářivá hrací skříňka.
Mamka stojí u dvířek klece a směje se
a říká hloupá sarah, hloupá sarah
ale když sejdu dolů
s rozmazaným obličejem, abych se přidala ke zpěvu,
mamka rozevře zobák dokořán a křičí.
Řve na mě rudě a vzpřímeně jako zahradní sléz.

(Sarah – Poetry Salzburg Review)

 

Skákání s Julií
Podle obrazu „Děti a jejich příběhy” od Pauly Rego, 1989

Když se Lee dívá na Julii při skákání,
uvědomí si, že je to jen hra,
ne film pro dospělé.

Jak Julie skáče, její bradavky
sebou pod tričkem škubou.
Nejdřív je Leeovo skákání trapné

a vrazí při něm do Julie,
ale brzy se mu povede.
Děti vylezou ze svých postelí

a připojí se k Leemu a Julii,
vynořují se v černých vlnách
z podpalubí lodi.

Holky se švihadly a obručemi.
Kluci s dětskými tvářičkami a rozbitými koleny
odhalují nasvícené paty.

Zatímco děti skáčou,
přichází období dlouhého chladu.
Na jejich hru se snese krutý mráz.

Když všichni odejdou, Lee sedí v krupobití
a myslí na Julčino poprsí,
pořeže se přitom
o stříbrná stébla trávy.

(Skipping with Julie – Prototype 3 anthology, Prototype Publishing)

 

Sněhomamka
Lee hledá odpovědi v mamčině tváři
v zrcadle obývacího pokoje.

Možná zatne svou čelist nebo se donutí k úsměvu.
Její smích se třeba vyšplhá do výšek.

Upravuje kytky
ve vysokých skleněných vázách u arkýřového okna.

Mrazivé pavoučí mamky.
Tenké bodlákové mamky.

Když byl Lee malý, vracel se mu stále sen
o mamce: tmavé znamínko na jejím krku

se zvětšilo tak, až ji zadusilo.
Mamka se pak prochází s Leem po zahradě.

Sníh za ní víří, její kroky
jako cukrový prach z příliš malé cukřenky.

Lee se zastaví a nechá mamku předejít,
brašna s jeho léky se jí houpe u boku,

a on přemýšlí, jak může
tělo v té bělobě zmizet.

(SNOWMAM – Prototype 3 anthology, Prototype Publishing)

 

Jabkovej taťka
Jabkovej taťka je hubeňour
v černý zástěře. Jeho oči
vystupujou v listech podél větve,
a pak zmizí ve sklopený obloze.
Modř bez poskvrnky se prohání nad hlavou.

Taťka kráčí přes louku
mihne se ve stínovém hyacintu.
Jeho sad líně zvrací,
láhve jabčáku jsou prázdné,
otlučený jabka visí a hnědnou.

Taťka odstřelí mamku klackem.
Tancuje nahrbeně, těžce.
Brzy jí rozbije hlavu.
Až se srazí do tmavého kvásku
a semínka se budou převalovat v jejích ústech.

Taťka sedí na kolenou, takhle by mohl
mamku dovalit ke košům, pokud je zralá,
vydatná a zelená, ale pro něj ne příliš měkká.
Spokojenost by se mu rozlila ve tváři
jako definice radosti.

* * *

Lee spí na mámině podlaze
Má sny jako telátko
uspané a zmučené bolestí.
Když se probudí, je mu horko
a jeho dech chutná po ovoci.

Mamčina tvář sedí na židli
jako prázdný jabko, slupka je prasklá
v záhybu, léta v jejím nitru
ubíhají. Taťka sklidí mamku a
odstraní ji do kuchyně.

(Apple Da – čestné uznání v soutěži in the Sentinel Literary Quarterly Poetry Competition, 2021)

 

Masař
Masař ho vyzve k pojmenování těch červenejch věcí

rumpsteak, kýta, svíčková, hovězí kližka, libové mleté maso

Masař mluví. Lee začne myslet ne na maso, ale na hnědej papír a špinavý časopisy,

do kterejch je masař balí. Lee si poprvé uvědomí,
že jsou jeho prsty nalité krví. Rozeklané vidličky
ovčího morku v jeho rukou
jsou malé a jemné, jako pro Leeovy panenky.

malinový džem, menstruační krev, masové večeře, makovice, liščí tvář, náprsenka červenky

Masař Leemu říká, že lvi
nesnědí svou kořist hned,
ale olizují červenou barvu z masa,
až se skoro vybělí. Někdy
lvi zabíjejí pro zábavu. Tomuto jevu se říká syndrom kurníku.

Lee obtahuje obrysy masa, používá k tomu sekáček a nůž.

(The Meatman – The Interpreters House)

 

Mildred
Je jménem: Mildred
Dívám se, jak poulí oči,
jak snídá šunku s cukrem,
každý den čekám na to, až se rozkrvácí.

Je tam, kde strniště
mizí do tmy. Je vyschlá studna
bídy, mrak podivného
hnědého kouře v našich životech.

Je jiná, než se zdá. V černém plášti
s páskem a v nízkých, šedých
dřevácích, usmívá se, aby ukázala
jediný dlouhý zub.

Některé noci se jí ani
nemůžu dotknout. Kulhající nohy
jako konve, matné vlasy
jí spadají přes

rameno, její uslzené oči
jako nažloutlé měsíce; tak ošklivé, že se musím
smát. Je neznámého původu,
moje perla nekonečného chladu.

Někdy ji musím najít.
Někdy se bojím, že ji najdu.

Otec mě naučil zacházet s malým nožem:
Nesmíš být slabá.
Její sestry potřebují přece nakrmit.
A vidíš, mají moje oči.

(Mildred – The Tangerine)

 

Přeložila Natálie Nera.

Chviličku.
Načítá se.
  • Natalie Crick

    (Newcastle, Velká Británie) publikovala básně v prestižních literárních časopisech Stand, The Moth, Banshee, The Dark Horse, The Poetry Review, New Welsh Review a dalších. Na Univerzitě v Newcastlu získala magisterský ...
    Profil

Souvisí

  • Tvoje angličtina je prostě dokonalá
    Ty máš tak krásný oči
    Máš nejluxusnější zadek na světě
    Proč seš tak divnej?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 14/2022
  • Myslel, že Hymny na církev najde
    dole v komoře, u Demla,
    nakonec byly normálně v pokoji vedle
    Péguyho, Claudela. Vydané v roce 1924,
    dozrály jako by až dnes, za otcovství
    papeže Františka. – Tichá blízkosti,
    v níž se setkávají odloučení přátelé:
    Prosíme tě o tvou lásku!

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 14/2022
  • Co se týče ceny, říká děda, láska se nedá koupit, proto muž nemusí být bohatý, nebo dokonce hezký
    Měl by být rozumný a hloupý zároveň, tak něco mezi, abys mohla být lepší než on, ale nedávala mu to najevo

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 12/2022
  • v domě kde jsi dlouho žil míváš velmi silné
    a znepokojivé sny

    jdeš celou noc
    bez pití cigaret a bez studu
    tak jako vždy
    až do rána kdy už město nepoznáváš

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 12/2022