* * *

je indigová hodinka
cítím vůně grepfruitu
za okny prší na obrazovky pralesa

protahuješ se
vytáhnutá z podpostelí jako bys měla
skočit do vody

tvůj svetr a odhalená bílá
stehna mezi minisukní a punčochami
jako nohy středoškolaček
běžící po schodištích

tvé nohy poskládané v křesle
tvé bílé břicho k vyříznutí nožem

boty máš od bílé barvy jak jsi
celou noc malovala
pod paží máš složku s výkresy
oči perfektně namalované

tvé prsty tenké a bílé
klepající jako nože po displeji
ztracená v pixelech obrazovky – jen
cukající víčko a modré odrazy v oku

nohy v silonkách šumí jako starý počítač
ve výstřihu visí sluchátka

představuji si tvůj sprchový kout
a vodu bijící o stěny a o tvé tělo
tvůj hlas jako hlas ptáka
který se dokázal dostat ven ze zámku
chodbou kterou uniká pára
a kterou se dřív těžila sůl z moře

sama přece víš jaké to je
číst poezii a nerozumět ničemu

(chci z té vody vytáhnout ruce)

* * *

jak jdeš v modrém kabátu a černých
silonkách za ruku držíš své dítě
malého chlapce který v podzimním slunci
ukazuje na všechno kolem
jste spolu venku – ty jsi tady s ním
a pro něj a on je tady pro všechno
na světě když ještě ani nechápal
a není to tak dávno co je to já
a že já je to co patří do světa
a spolu s tebou co patří tobě
usmíváš se naprosto neustaraně tvé
dlouhé a husté vlasy nafukované větrem

tolik už snad jen k noci která
ještě nepřišla a ke stromům
které tady vysázeli aby byl v ulici
za deset let stín a my mohli dýchat
mezi budovami je světlo a vítr
myslím že už se nevrátíš že jsem tě
ztratil někde na okraji nedělního
odpoledne a se školními zvoněními která
jsem opustil už dávno

–

kuře je dopečené až
ke kosti ne vysušené
ale šťavnaté a dobré
jím ho rukama restaurace
je dosud prázdná nad
pultem se sbírá pára
okna se mlží z venku
se ke mně nic nedostane
co je to za město kam
vlastně jedu? a dojedu
tam vůbec někdy?

Osborne Terrace

1
zelené jádro které směrem do
světa sláblo listy u krajů už
vypadaly spíš jako spálené listí
papíru které vyskakují z ohně do výšky
pročervenalé tepavými struskami
pak šedivé jako odpadaná kůže gekonů
spící celý den na vyhřátém kameni
když jsem otevřel dveře
tmavý vzduch mě vzal s sebou
a já znovu vkročil do pokoje kam jsem si
myslel, že už se nikdy nevrátím
cítím dřevěné obkládání
nevětrané deky poskládané na
lavicích pod oknem a klid
který je jako hladká koule kterou
držím v ruce jako těleso
je to koule kovová koule
držím ji v rukách
za oknem slyším potok

2
dům schovaný za střechou
s květinami
v brýlích se mi na chvíli
otočilo slunce
o stěnu domu bouchla vlna
vítr se opřel do slunečníků
jako do očních víček
kameny které je držely
zavrzaly
přímo na ty sedačky svítilo
odražené slunce z pootevřeného
okna a zasypávalo je odumřelé
listí

pořád to cítím není
to tak daleko

3
zůstal jsem sedět dál ode všech
tady vedle v dlouhé bílé chodbě kterou
odděluje od zbytku světů skleněná
stěna a za ní několik stromů
ale pořád z toho druhého světa slyším
zvuky a hlasy a vidím gesta
jako by oni tam byli obrazovkou a já
tím kdo se na ni dívá

jednou jsem viděl ve snu
malého muže který se dokázal
složit na velikost dvou
sepnutých dlaní a celý
zčervenal
vložil jsem si jej mezi žebra
a dosud o něm vím
když se ponořím až na dno plaveckého
bazénu a mám zavřené oči slyším
ho uvnitř dýchat
jako chodníky na podzim
zapadané listím až po kotníky
které rozrážím a přesunuji ty
hromady velkých tuhých listů
jako těžké vlny tenkrát na pobřeží
které přesouvaly kameny tak dlouho
až z nich vytvoří písek ve
kterém jsem stál a který mi s
každou vlnou přepadal přes nohy
a já se bořil hloub a hloub
do moře

4
právě jsem dopsal svůj sen
a zápisník nechal otevřený
na kamenné lavičce v zahradě
z kuchyně jsem pozoroval
jak ho rozmáčí déšť a dělá z
něj opět sen roztékající se
z papírů rovnou do hlíny
sešit položím doma na topení a
mokré stránky se nafukují
kmitají sebou v horkém vzduchu
jako můry chycené ve sklenicích
když jim dochází světlo a vzduch
usušené je skládám do velké skříně
na sny

popsané dlouhé kroužkové zápisníky
hustým písmem tužkou propiskami
jsou dvojnásobné
pokrčené listy nafouklé písmem
nadnesené
a venku vedle kamenné lavičky roste strom
a ten ví všechno

5
jezdili jsme spolu na kole
stejně jako jsme se milovali
kradli v obchodech a lozili po stromech
jaktože sex a jízda
na kole se nikdy nezapomínají
stejně jako blbosti
co jsme je kradli jako děti
na stolku u postele
ležela hromádka dévédéček s filmy
vedle postele hromádka komiksů

pršelo. vzpomínáš?
bazén už měsíc nenapustili
byl celý zapadaný listím
žvýkačky za ucho tvůj
červený kabát s kapucí
kývající se větve nad hlavami
hlasy ptáků
našli jsme ten dům na konci
hliněné cesty a prohlíželi
jsme si velká okna a kovové
interiéry
potom se uvnitř něco pohnulo
a dostali jsme strach
že možná uvidíme něco tajného
na podlaze ležel rozdrcený
led jako kusy rozbitých nožů
bílé a průhledné

otočil jsem loď foukal
studený vítr a já se
chtěl dostat na pevninu
než začne sněžit
voda byla tuhá jako gel
jestli tam budu sám co
se změní? budu potmě
sedět a jíst rukama
a zabývat se tichem
stejně jako by okolo mě
nikdo nikdy nemluvil
nebo jsem neposlouchal

6
nad lodí se vznáší opar
rozrážené vody a láme
světlo a my jsme opět na cestě

písek na plážích jsou vzpomínky kamenů
kamenů velkých jako afrika

a tady visí muž který
prodal poslední květinu
akácie fialový jako deštník

jsi tak jemně zapadlá až do sebe
jako by ani nebyly dny v týdnu

odpověz mi na otázku:
jak otevřít dveře a dostat se zase ven?

* * *

lávová lampa v rohu místnosti
je jediné osvětlení co tu máme
všichni kouří z konvice
stoupá vysoký proud páry
zamlží okna

vstáváš a jdeš k oknu otřeš rukávem páru
a vidíš noc všechna její světla
vezmeš si deštník
necháš je tam kde jsou a jdeš ven

v domě kde jsi dlouho žil míváš velmi silné
a znepokojivé sny

jdeš celou noc
bez pití cigaret a bez studu
tak jako vždy
až do rána kdy už město nepoznáváš

byl jsi svědkem vlastního snu nebo
to byl jiný sen sněný někým jiným
vidíš zelenočernou alej má barvu
kterou měly stromy v ulici kousek
od vašeho domu když ti bylo 16 17 18 let
jen ona prázdná ulice
a bílý pickup pomalu vjíždějící do kopce
na vteřinu zastaví a jede dál
zahne jako do jiného světa

začíná léto a cesta je volná
našedlé mraky ti připomenou exeterskou katedrálu
za deště stojíš pod stromem a díváš se
nahoru a ve větvích vidíš schovávající se ptáky