* * *

V kráteru po bombě jsme se usadili.
Nefoukalo tam. Joza vybalil salám
a nakrájel ho na kolečka,
rozprostřel je na omšelý střep pumy,
zpola zabořený do hlíny.
Jak to, že jsme živi, ptali jsme se,
když tolik jich zbůhdarma zahynulo.
Koleček salámu bylo deset,
my byli tři, byl to koňský salám,
jen ten se dostal po válce, statisíce
nevinných koní, soumarů, zvířat
zašlo na lidskou hloupost a nenávist,
skončili na jatkách, jedno kolečko
zbylo. Joza řekl, necháme
ho tu jako obětinu za všecky
nebohé koně a že jsme to přečkali.
Vstali jsme, kolečko leželo tam
jako hostie, slza kanula nám
po tváři.

5. 1. 2019

* * *

Myšlenka je holubice usedající na okap
a vesmír začíná vypadat víc
jako velká myšlenka
než jako veliký stroj.
Jsme louč ve vesmíru zapálená
se svými myšlenkami,
holubicemi kroužícími
nad paloukem. Kde se v nás berou?
A co když pláčeme pro ty,
co nám zemřeli, ztratili se,
sotva vstoupili do lesního houští.
Když jsme hovořili s Dantem,
měli jsme pocit, že právě stojí
dole u branky, dívali jsme se
kulatým okýnkem na chodbě,
ale pro oči byl neviditelný.
Ta myšlenka tam postávala,
jinak by stále platné nekonečno
nemělo žádný smysl.
Jednou řekla mi Rúthina dcera,
Orten dal nám byt, její matka
byla tehdy mluvčí Charty,
smál jsem se tomu. To asi, říkal jsem,
ale divné mi to bylo, Orten
byl už dobrých třicet let mrtev,
ale teď jsem jiného zdání,
jestli se mozek podobá nekonečnému
vesmíru anebo naopak, jak by
z něho myšlenka mohla zmizet
a přestat platit, Dante jednou řekl,
jsem hrací kostka vržená proti
vanutí větru, a po léta mě tím
udržuje při životě.
Co víme o myšlenkách, kde se v nás
berou, zdál se mi v noci na dnešek sen,
že v jakési soutěžní hře
mám uhádnout slovo, zatímco tiká čas,
quodlibet řekl jsem a jak je libo,
a ještě nalézt třetí příklad zbývalo, asi
– to nevím jistě – come vi pare,
jak se vám zdá, kus názvu Pirandellovy hry,
hned jsem si to zapsal po probuzení
a udivilo mě to, jak myšlenky poletují.
Otec taky, zdálo se mu, že Kačerák
spadl s mašinou do točny, a ráno
jde do topírny a tam stojí Kačerák
nad mašinou v jámě točny.
Nebo proč mně jako školákovi
říkal ty Heyduku.
A pak se tady jednou třeba Martin
posadí a řekne: tady to bylo, tady to je,
vynoří se mu to zdaleka,
když se podívá na smrk dole,
a možná zaštěká i pes
jako právě teď.

6. 1. 2019

* * *

Mluvit o ničem. O ničem.
Mluvit. Jako když se potácíš
polomrtvý z úrazu a kdosi
na tebe křičí, mluv, neusínej,
mluv, protože přestat mluvit
a nesmět mluvit znamená smrt.
Smrt lehne na ústa sinalá
a zamkne je. Jako by mluvila
dovnitř, rty se semknou.
A marno je prosit, aby aspoň slůvko
promluvila. Co řekla naposled,
potom se ptáme, když stála už
na pokraji. Jako by to pro nás
bylo důležité, poslední zřetelné slovo
v tomto světě.

19. 1. 2019

* * *

K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj?
Právě proto, že se to smyslu
vymyká, sám nevíš proč, a nikdo
to nečte, je nutné to psát, zapisovat
tento život, když jiný není
a nebude.
Být pochválen? Ale kým?
Na chvíli by to možná potěšilo.
Ale nesmí se tomu příliš přikládat váhy.
Slovo samo v nekonečném vesmíru
se vyronilo. A to nic neznamená?
Předvídavě přišlo to pokračování těla,
jako oči na lastuře ležící
ve tmě na mořském dnu.
Vyřčeno nahlédá do temnot, lze se
ho držet, denně s ním pokračovat,
snad dokud se nevyčerpají všecky
příběhy života, nebo se k nim znovu
a znovu vracet, do té doby zůstanu
být psán. Děj se vůle tvá? Bůh? Ale ne,
je-li, tím ho obtěžovat nebudeme, žádné
co kdyby Pascalovo. Ani žádná
msta na živých. Dvakrát zeptal se mě bodře
Jarda po obědě, máš dost? Až mně
zatrnulo, když už jsme
brali oddychový čas. Mít dost!
Čeho? Slova, zázraku očí, které uviděly
víc, než byly s to pojmout.
Křik ptáků ulpívající v povětří.
Na Zemi osaměle kroužící vesmírem
řeč. Slovo.

24. 1. 2019

* * *

Věděla, že přijede po týdnech
nuceného odloučení, pracoval
na Šumavě v lese nebo na katru. Dlouho
se to chystalo. Čekala s milencem,
nosila jeho dítě pod srdcem, Jenůfa,
bylo to na ní vidět, vstali, když vešel
do místnosti. Byl to Řek, běženec,
ona byla z Korfu, vyrostla tady,
doma s rodiči mluvili řecky.
Když se zastavil na prahu, šla k němu,
vzala ho za ruce a řekla, čekám s ním dítě.
Byl černý jako ona, byla černá
jako on, hrdlo měla bílé, holubičí,
celá byla bílá, ale černé vlasy
byly jako uhel, až černý kovový svit
z nich probleskoval. Ale, Jenůfo, řekl.
Zakryla mu dlaní ústa. Řek vykročil
a podával mu ruku. Proč ne.
Jenůfa tady stonala po slunci, cizinka,
po domově, říkala vždycky, že by
chtěla okusit řecký oheň. Řek pověděl
své jméno, ale nezapamatoval si je, vytáhl
z kapsy kus papíru a Jenůfa řekla,
že chce požádat o odpuštění
a vysvětlit, jak se našli. Jenůfa
se usmála, je to spíš básnička, řekla,
Řek začal číst trochu jako na divadle
a Jenůfa to překládala. Opakovala se
ta scéna z amfiteátru v Cefalù,
kde z hlubin bylo slyšet každé slovo.
Kat exochén tam několikrát
zaznělo, monumentálně, Jenůfa
to kostrbatě tlumočila, nevnímal to
a jak míjely vteřiny, říkal si, už je to
tady, úděl se naplnil, Jenůfa
musí se vrátit ke svým předkům,
do řecké bídy, do amfiteátru,
kde se dovršují osudy.
Když Řek odešel, seděli proti sobě
a smutně se na sebe usmívali.
Díky, řekla Jenůfa. Její vlasy
vrhaly černé blesky, na bílém hrdle
svítily.

29. 1. 2019

* * *

Myslím na Židy. Na pana Ledeče,
jak si kráčel po náměstí,
potkal jsem ho jako chlapec
a říkali, jde na smrt, nechápal
jsem to a nechápu dosud. Jako by
mi řekli, projdi se po náměstí
a jdi na smrt, a já pořád nevěděl proč,
to by snad bylo lepší se nenarodit.
Na výlohu vyryli mu diamantem
ŽID, Češi. A on odmítal zmizet jako Jarda
Kodeš s matkou. Myslel si,
že zachrání krám s látkami,
jejichž štůčky s elegantním gestem
rozbaloval po pultě? Čím dál víc
na něj myslím. Měl buclatou dcerku
a mohutnou ženu, drželi se za ruce
a ještě jednou se spolu prošli
po náměstí. Byli svátečně oblečeni.
Byl jsem malý chlapec, nikdy
jsem je nezdravil, až tentokrát
jsem zašeptal dobrý den a pan Ledeč
se na mě usmál.

3. 2. 2019

* * *

Rád bych si vyjel na milovaném kole,
ale řekli mi, že to nejde.
Že bych neudržel rovnováhu,
dostal smyk, skončil v příkopu,
že bych se mohl zabít.
A taky kluci, že by se mi kvůli kolu,
které je se mnou stejného věku, smáli.
Ovšem, byly situace, které zvládnout
by šlo těžko, cestou z formanky ke studánce
zajet do rigolu, octnout se v kleštích
a přes řídítka přeskočit bych nesved.
Vezmu si kolo k sobě do pokoje
a budeme promýšlet daleké cesty,
do Brna, na Vysočinu a do Orlických hor.
Jednou jsme u Jelení před rybníky
zajeli na ostrý kámen a duše nám odešla,
tři hodiny museli jsme se vracet pěšky,
co bychom si počali, stát se to.
A dech, srdnatost duše, slábne. Závodit
už by se nedalo, a co teprv bez držení
jezdit, pohupovat se v bocích, vyrovnávat
rovnováhu. Na jaře omývat blatníky,
řetěz promazávat a jásat.
Dopadli bychom jako matka,
když se sotva naučila jezdit
a na tom kopečku v Lípách
se tak zmátla, že zapomněla
brzdit a sekla sebou na asfalt.
Na kolo už nikdy nesedla.
Tak bychom dopadli? Tak bledě?
Tak špatně?

15. 2. 2019

* * *

Slušel ti ten kostýmek,
v kterém jsi přišla na maturitní večírek,
byl skořicové barvy, a bleděmodrá halenka
šla k tvým bleděmodrým očím.
Dodneška si to pamatuju.
Skončila válka a všecko začínalo
a všecko bylo nejisté, vázat ses
na nikoho nechtěla, bylo vidět,
jak rozvažuješ pohledy a čekáš,
co ti přinesou nejbližší léta.
Jirka se k tobě sklonil, něco ti
říkal, ale tys zavrtěla hlavou,
vědělas, co hledá. Odešel
a za chvíli se sklonil k nějaké
jiné. Nedívala ses, ale vidělas to.
Jak lehce jsme si tehdy se vším
zahrávali. Smáli jsme se
a zas umlkali. Bylo to před
šedesáti lety. Dnes jsi nepřišla
v tom skořicovém kostýmku, s blůzičkou
ke krku. A jak ti slušel. Řeklas,
zvláštní, já si tě pamatuju,
jak sedíš u stolu a v duchu jsi jinde.
Jinde jsme byli, než jsme byli.
A teď nejsme? zeptal jsem se.
Ach, oslovila mě jménem, víš,
že jsem si často na tebe, na ten večer
vzpomněla, byl jako chvíle
před odjezdem vlaku. Mívalas,
zadíval jsem se na ni, modré oči.
Ztmavly, řeklas, když viděly, co viděly.
A jako by sledovaly let nočních ptáků.
Včera přišla zpráva, že jsi zemřela.
Vidíš, ještě pokračuji v tom rozhovoru,
třebaže každý jsme zatím jinde.

17. 2. 2019

* * *

Hlásím se k židovské víře,
ještě než znovu nařídí nosit
žlutou hvězdu, hrdě si ji
přišiju, ne abych volal po ukřižování
jako Křížková, mluvčí Charty,
když se prohlašovala vdovou
po Ortenovi, jeho matce říkala maminko
a odhodlávala se vrhnout se
s dětmi pod tank ruských osvoboditelů,
ale že je třeba holýma rukama čelit
tomu, co se od počátku času chystá
a bere na sebe jiná jména, jak vysvítá
z řádek Blanchotových a Lévinasových.
K pohromě psaní je třeba se přihlásit
a neuhýbat před trpkým údělem.
Že se to chystá, je jisté,
čistá rasa posiluje. Ďábel,
černý pes, obíhá v kruzích
stále těsnějších, blahobyt nevědomého
bytí slibuje, ozvěnu prázdna,
kleknout a rdousit, cizí bolest necítit,
druhý divadlem pro druhého, válka,
pro kšeft otec vlastního nemocného synka
zaprodá, i dceru, jak v prázdném chrámu
vracejí se hlasy, zločinec světí
zločin, bolest světa roste.
Všichni strojí se k válce. Jistě
nic nezmůžeme, ale odstup,
apage, satane, je třeba říci.

22. 2. 2019

* * *

Vzácnou hmotu slov je třeba
opatrně opracovávat, ucho přikládat
ke kmenům, zní-li v nich housle,
prudce vonící dřevo modřínové,
borovic, jilmů otvírat, není
určeno nikomu konkrétnímu, jednou
zastaví se u něho oči člověka
a ten vydechne, ach! řekne a zahledí se
z okna své přítomnosti. Voda se
noří, plamen temení, je třeba
nepřestávat v díle pohromy,
v écriture du désastre, tak Mácha
i Erben došli odplaty. Nezoufat,
v smrtelné hmotě slov spí to
nesmrtelné, pod korou zelení se
ratolest, jen básnicky bydlí
člověk, lopotí se až do stáří,
naslouchá záchvěvům plodu
v lůně slov. Buď zdráv, ty
přicházející v ševelení krve,
trubci na trůně se třesou,
moč jim uniká, kámen o kámen
vykřesá jiskry, řeč živého
vyloupne se z pradávných hlubin
těm, kdo u díla odpovědně setrvali.

24. 2. 2019

* * *

Utekli, co kdo popadl,
jak když hoří dům, dveře
nechali dokořán v osmašedesátém,
aby si vojáčkové umyli ruce,
prázdno stálo ve dveřích, přítomnost,
která se neděla, sám komandir
se pozastavil nad faktem,
že se nic nezměnilo, dveře zely
a vše zůstalo při starém, musel by
vraždit na potkání, aby se
očekávané zjevilo, jenom zatáhnout
za řetízek a žasnout nad crkotem vody,
opakovat ten zázrak, až se
splachovač naplní, za řetízek
popotahovat, zatímco nás
stále čeká daleká cesta do krajů
cizích pohledů, slov, do jara,
které prý musí být nedaleko,
když přichází zima.

25. 2. 2019

* * *

I ostře sledovaní manželé
mají smysl pro humor.
Tímhle vtípkem princ Harry
rozesmál těhotnou Meghan
28. února 2019 5:55.
Princ Harry (34) a vévodkyně Meghan (37)
pokračují ve svých cestách po Maroku
a kam se hnou, všude jim gratulují k miminku.
Harry už nejspíš neví, co má odpovídat,
a tak při jedné takové gratulaci vytáhl
„tatínkovský“ vtípek.
Otočil se na těhotnou manželku
a zažertoval: „Cože, ty jsi těhotná? Je to moje?“
Rozesmátá Meghan v tom svého muže nenechala
a pohotově odpověděla: „Překvapení!“
Video, na kterém je vtipkování
královského páru zachyceno,
použila v reportáži televize BBC.
Zdá se tedy, že i královští
mají smysl pro humor,
i když výlet do Maroka
rozhodně nebyl za účelem radovánek.
Setkali se s místními politiky,
podnikateli, sportovci, ale hlavně dětmi.
Právě děti a ženy chtěla Meghan
podpořit především.
Vévodkyně si také nedávno užila
večírek s kamarádkami v New Yorku,
kde údajně mělo dojít
i k odhalení pohlaví miminka.
První královský potomek Meghan a Harryho
by se měl narodit v dubnu.

28. 2. 2019