10/2022
Živoucí a vanoucí vesmír cítím z poezie Vladimíra Mikeše, básníka, prozaika, překladatele, dramatika a romanisty, který nám laskavě poskytl rozhovor, jejž s ním vedl náš kolega Vojtěch Němec.
Milé čtenářstvo Tvaru,
máj už rozkvétá svými sytě živými barvami, vesmír kolem nás náhle vybuchuje růžovou, modrou, fialovou, bílou, červenou, žlutou, a především tmavě i světle zelenou – a do toho vše omamně voní, pro nás alergiky možná až moc. Jsme-li alespoň trochu pozorní k zázraku života, můžeme být v těchto dnech syceni krásou ze všech stran, může nás prostoupit její nesamozřejmá přítomnost od hlavy až k patě. I toto válečné jaro je pořád jaro, což nemyslím nijak cynicky. Život žije i v tomto čase… Živoucí a vanoucí vesmír cítím z poezie Vladimíra Mikeše, básníka, prozaika, překladatele, dramatika a romanisty, který nám laskavě poskytl rozhovor, jejž s ním vedl náš kolega Vojtěch Němec. Vedle rozhovoru naleznete v čísle také moji recenzi na jeho mimořádnou básnickou knihu Odkud to přichází?, která letos získala Literu v kategorii poezie. Je to takový jiný – poctivější svět, který tento básník niterně obývá. Vladimír Mikeš, který celý život propůjčoval své jazykové nadání velkým autorům včetně samotného Danta, coby básník debutoval až ve svých 87 letech (prozaický debut se odehrál podstatně dříve). Oceněná kniha je tak teprve třetím svazkem, který básník vydal. Z těchto básní i odpovědí v našem rozhovoru vyzařuje zvídává a plodná pokora před tajemstvím života. A to je dnes, kdy kdejaké insta-nedochůdče se hned samo pasuje na Parnas, tak inspirativní. Zároveň kolik je v Mikešových básních a vhledech zájmu o současný svět. Mám z rozhovoru s touto velkou osobností české literatury obrovskou radost!
Jinak si v těchto opojně krásných dnech také kladu trpkou otázku, zda se nám do literárního světa nevrací přízraky neoliberálního pojetí financování kultury. Není to tak dlouho, co komise Ministerstva kultury mající na starost domácí tituly, odmítla v druhém kole podpořit jakkoli knihy takových autorů, jakými jsou Topinka nebo Dynka, nebo při té příležitosti prakticky potopila začínající Nakladatelství Viriditas. Co se týče literárních periodik, nebyly nakonec škrty tak drastické, jak se čekalo, ale i tak nestačím žasnout, co všechno jsem se z hodnocení komise dozvěděl. Jak třeba porozumět tomu, že komise, jejíž účel je rozdělit podporu mezi literární časopisy, nám vyčítá, že jsme na ní příliš závislí. Také nad obratem „past zavedenosti“ budu muset ještě dlouho rozjímat. Skoro to vypadá, že bychom měli svoji existenci zrušit, protože po jedenatřiceti letech s naší zavedeností už nic neuděláme. Kdo čte Tvar, ten ví, že se téměř pořád vyvíjí. Ale možná to někteří vědět nechtějí… Ze systémového hlediska mě ovšem děsí ještě víc, jak se odkudsi ze zásvětí dějin, zřejmě z oddělení devadesátkových monster, vynořily mantry o vyšší finanční spoluúčasti. Naléhavě potřebujeme debatu o kultuře a jejím financování. Musíme společnost přesvědčit, že právě v době, jako je ta naše, je kultura víc než důležitá.
Přeji vám živé čtení!
To hlavní
-
Ale pochopitelně žiju ve všech těch časech, ale ten čtveročas, čtvrtý čas vstoupení do té řeky psaním, to je fantastické.
-
Před obřími oltářními plátny Ukřižování a Snímání z kříže v antverpské katedrále jsem musel tomu starému prasákovi Rubensovi aspoň na chvíli všechno odpustit.
-
Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?
-
Války bohužel nekončí ve chvíli, kdy utichnou výstřely a lidé odloží zbraně, ale pokračují ještě celá desetiletí. Někteří válečné trauma překonají, jiní zase ne.
-
Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.
-
K čemu poezie, má nějaký
smysl psát ji, když ji nikdo
nečte. Ani nejbližší doma
se tě nezeptají, co vlastně děláš,
proč přemýšlíš nad dvěma řádky
celý den, zdá se jim to
pošetilé. Modli se a pracuj? -
Naše lodě tíží
titěrné kuličky pepře,
dělostřelecké koule,
co se za bouřek samy
vydávají na cestu podpalubím,
hedvábí na ženské šaty
už teď nasáklé představami mužů,
láhve brandy
svítící budoucím horkem. -
Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.
-
Jednotlivec je Duginem vykreslen jako pomíjivý list na stromu života. Strom byl vždy chápán jako zdroj magické síly a věčné obnovy. Běžně představuje začátek a konec života, celistvost a svět. Zde má však výrazně mateřskou povahu.
-
Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.