„Já jsem teď přibral, ale co mám dělat, když tak dobře vařím?“ říká mně a Aničce pán s černým copem – prostříbřeným bílými vlasy – a v nepromokavé šusťákovce s milionem kapes. Zakecali jsme se s ním na ulici. I když je v důchodovém věku, na zádech nese masivní krosnu. Prý se vrací z vandru. „Do kopce mi to pořád šlape, dolů je to horší, kolena, no. A chutná mi pivo, pořád mi chutná, ale dřív, dřív jsem toho za víkend našlapal… jéje!“ Svěřuje se nám, jaké hory prochodil, na jaký autobus nejlépe nastoupit, aby se člověk dostal skoro až pod hřebeny. „Někdy si sedneme do hospody, já vezmu mapu a zaznačím vám trasy.“

Na prvním jarním slunci už ale prozrazuje první tipy: Jaký kopec vyjít, u jakého štítu zahnout, na jaké boudě lze přespat, i když tam oficiálně neubytovávají, ale on tam má známého, takže ve věži by nás nechal složit hlavu; na jakou trasu si nemusíme zatěžkat batohy lahví s vodou, protože podél cesty se skrývají studánky. Postupně chápu, že je celoživotní tramp, který si v Praze vysloužil jistou pověst: Po návratu z čundrů udivoval sousedy z činžáku svým vzhledem. Zarostlý, zablácený, v ruce bič. V neděli navečer, ještě než konečně zašel do domovních dveří, na chodníku několikrát bičem zapráskal, a poskytl tak sousedům krátké představení. Zažil dokonce válku Severu proti Jihu.

„Trampové se totiž tehdy, v tom našem místě, rozdělovali podle toho, jestli tam přijížděli ze severu nebo od jihu. Já byl z Prahy, takže jsem byl Seveřan. Ti nosili žluté šátky. Já žlutou nemám rád, ale co se dalo dělat. Jižani nosili černou. A různě jsme se škorpili,“ kývá hlavou a já očekávám klasickou historku o vtípcích a drobných „kanadách“. „Třeba s jedním jsme se tak pohádali, že jsme pak soutěžili v házení smyček kolem krku toho druhého.“ Lehce se vyděsím, ale pak mi dojde, že tenhle pán patří k trampům, kteří nejsou z knížek a filmů. Nejsou vyžehleni romantizovanými mustry. „Taky pletu náramky,“ mění téma a ukazuje nám náramky pestrých barev a se „siouxskými“ vzory. Ty pěkně ladí k zelenému oblečení, které by člověk měl před vandrem obléknout – přece nikdo nechce vypadat jako outdoorový paďour s pastelovými hadry. Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.

„A nedávno se mi splnilo moje celoživotní přání,“ nadme se hrdě. „S kamarádem jsme stoupali po svahu. Stezka, kterou jsem prošel stokrát, v horách, do kterých jezdím desítky let. Kamarádi už na nás čekali nahoře. Jenže! Cesta nám trvala o několik kilometrů déle – pořád jsme se nemohli dobrat vrcholu. A víte proč? Protože jsem špatně odbočil! Já měl takovou radost!“ jásal a tváře mu zrudly. „Jak to?“ divili jsme se. „Protože já už nevěřil, že bych se v těch našich horách vůbec někdy mohl ztratit! Navíc tady v Česku. A já se celý život toužil ztratit! Teprve teď se mi to podařilo. Na stará kolena jsem konečně chodil horami a byl jsem ztracenej! Komu se to dnes poštěstí?“ dodal dojatě a pokýval hlavou, zatímco mu oči zmatněly vzpomínkou.

Myslím, že jsme potkali trampského boha. Bytost, která v prostoru totálně zmapovaném, rozparcelovaném a beznadějně zaznamenaném do GPS koordinát dokáže ztratit cestu, zmizet z mapy. Zázračný přemožitel souřadnic. Patos mých úvah přerušil sám trampský bůh:

No, teď se budu ztrácet častěji. Hovno si už totiž pamatuju. To bude paráda.