Občas vídám dva postarší pány v černých bundách. Jeden z nich, hubený, ale šlachovitý, se kolébá v předklonu a nejspíš má lehce snížené racionální dovednosti, nicméně to mu nezabraňuje, aby se usmíval a pozoroval slunce. Druhý jej poklidně doprovází, nepospíchá, přizpůsobuje rychlost chůze, vysvětluje, přikyvuje postřehům o okolí. Myslím, že o něj pečuje, snad je to bratr, možná trpělivý soused. Má mírnou tvář, bez napětí, neuróz a bez těkavých očekávání. Ví, že je potřeba klást jednu nohu před druhou, tak prostý a zároveň náročný je posun člověka časem. Třetím členem jejich uskupení je zešedlý jezevčík, ťapavý senior se střapatými vousy. Jejich společné tempo kontrastuje se zuřivým tokem silniční dopravy, jsou tichým ramenem městské řeky.

Pokud se zdrží jezevčík, muži na něj čekají. Bez naléhání: Posečkání na pomalejšího člena smečky je přirozenou součástí pohybu, nikoli zádrhelem. Když se opozdí předkloněný pán, pečovatel a jezevčík sledují, co sleduje on. Tak se společně „venčí“ – stávají se součástí vnějšího světa, nelpí na vlastním tempu, přizpůsobují se těm, s nimiž sdílí život. Nedávno dlouho postávali u plotu, který se jezevčík rozhodl prozkoumat, ale zamotal se do přerostlých trsů trávy. Nestresovali jej, ale ani hekticky nezachraňovali. Možná vědí, že i starý pes má svou důstojnost a z travin se vyprostí sám. Poskytovali mu ale trpělivou přítomnost – „Je to už důchodce,“ konstatoval bez sentimentu a výčitek jeden z nich.

Ve stejný den jsem četl komentář jakéhosi mudrlanta – tvrdil, že zrušení slevy na jízdné pro studenty a důchodce je potřebný krok. Koukám, že pisatel je mladý PR odborník, ať už to znamená cokoli, a člen ODS. Nabádal čtenáře, aby pamatovali na státní dluh, byli zodpovědní a více pracovali. Pak totiž nebudou potřebovat slevy na jízdném. Pominu teď otázku, zda si člověk může vydělávat PR konzultacemi a neironicky ostatní poučovat o pracovní morálce. Především mě totiž fascinuje přesvědčení, že skutečná práce a skutečné hodnoty se vytvářejí v kanclu, v obleku a se smartphonem přilepeným v dlani. Skutečná práce, tedy činnost, která utváří a uskutečňuje svět a životy, které se v něm odvíjejí, spočívá v péči.

Ať už to jsou směny v domácnosti vykonávané především ženami, nebo péče o nemocné, postarší, o všechny, které společnost seznala neefektivními. Jistě: Tím, že se o někoho starám, nevydělám balík. Péče je odsunuta do soukromí, jako by se jednalo o jakýsi koníček. Problém není v tom, že by péče nebyla potřebná, ale že ji společnost neohodnocuje – morálně ani finančně. Přitom na pečujících aktivitách společnost stojí. A pokud chcete konkrétní data, tak například podle britského statistického úřadu činí hodnota neplacené pečovatelské práce téměř jeden a čtvrt bilionu liber, tedy ekvivalent 63 procent britského HDP.

Jaký je tedy rozdíl mezi píáristou a pánem, který pečuje o sehnutého starce a jezevčíka? Jeden z nich vykonává hodnotově a společensky zásadní činnost, supluje stát a šetří mu peníze. Ten druhý vymýšlí PR strategie, které jsou společnosti jako celku k ničemu. Životaschopná společnost je taková, která nepřeplácí sloganisty, ale dokáže ocenit člověka, jenž zvolní tempo kvůli dvěma seniorům, na něž nikdo jiný nečeká.