Jako náctiletý jsem si z televize nahrál legendární film Hluboký spánek z roku 1946. Humphrey Bogart v roli soukromého detektiva Philipa Marlowa, baloňák, cigaretový dým, dialogy s Lauren Bacallovou rytmické jak klapot podpatků. Při sledování filmu ale nastal problém. Vůbec jsem nestíhal zápletku – tolik postav, jmen, mrtvol, intrik. Pamatuju si, že jsem další den spustil černou VHS a usedl do křesla s poznámkovým blokem, abych si dělal výpisky. Připadal jsem si hloupě – vždyť je to tak slavný film a já se vůbec nechytám! Později jsem se kdesi dočetl o tom, jak se Hluboký spánek natáčel, díky čemuž jsem pochopil nejenom své vlastní zmatení, ale především způsob, jakým Raymond Chandler přistupoval k psaní detektivek.

V jedné scéně trčí zpod stolu nohy – někdo oddělal chlapa. Bogart se na place prý podrbal na hlavě a obrátil se k režisérovi: „Hele, já jsem ten scénář četl několikrát, ale fakt nevím, kdo tohodle chlapa zabil. Mám dojem, že se to nikdy nevysvětlí.“ Režisér se zarazil, popřemýšlel a přiznal: „No, máš pravdu, já vlastně taky nevím. Víš co, zavoláme Faulknerovi, ten napsal scénář, bude vědět.“ Volají tedy věhlasnému Williamu Faulknerovi, který byl – jako téměř vždy – ponořen do uměleckého přemítání a litrů whisky. „Co? Jakej chlap? Jo, ten pod stolem? To netuším, já jen napsal scénář. Zavolejte Chandlerovi, ten napsal tu knihu, hergot!“ Režisér a Bogart proto volají Raymondu Chandlerovi. Nastíní mu své dilema a napjatě čekají na odpověď. Chandler na druhém konci hlasitě oddechuje, zřejmě přemýšlí. Nakonec odpoví: „Ten chlap pod stolem, jistě. Kdo ho zabil? To netuším. Ale scéna je to pěkná, ne?“

Zatímco A. C. Doyle psal své detektivky jako precizní architekt, který nejprve vymyslel zločin, a posléze spekuloval, jak Holmes racionálním uvažováním odhalí celou anabázi, Chandler postupoval jinak. Své případy nestavěl jako vycizelovanou mozaiku, v níž nakonec vše „zapadne“ a čtenář knihu zaklapne s uspokojivým pocitem, že se vše vysvětlilo. V knize Playback jsem objevil papírek, na nějž jsem si kdysi dávno poznamenal: „Chandler často neví, jak jeho příběhy skončí – nepracuje s detektivní osnovou – rozuzlení jsou přitažená za vlasy – ale jednotlivé scény jsou brilantními výjevy.“ Znamená to, že byl Chandler liknavý spisovatel, který nebyl schopen vymyslet koherentní zápletku? Vůbec ne. Domnívám se, že tato strukturální rozhašenost naopak přesně odpovídá tomu, jak Chandler pojímal filosofii detektivního žánru.

Detektivka pro něj nebyla „dobrodružstvím rozumu“, jak tento žánr označoval G. K. Chesterton, tvůrce slavného otce Browna. Psal o lidech na periferii, nikoli o kultivovaných vrazích v luxusních salonech, a platí o něm to, co on sám napsal o Dashiellu Hammettovi: „… vytáhl vraždu z benátské vázy a hodil ji do postranní uličky.“ Psal o zločinech tak, že nezakrýval chaotickou a špinavou (nikoli v morálním, ale materiálním smyslu slova) podstatu vraždy. Lidé se většinou nezabíjejí v rámci geniálně vyšpekulovaného plánu. Zabíjejí se z afektu, nemotorně, náhle – lidské jednání a rozhodování mnohdy nemá racionální původ. Smysl a konzistentní narativ dáváme našim činům až zpětně – stejně jako to dělal Chandler, který až v polovině rozepsaného románu přemýšlel, kdo by vlastně mohl být pachatelem. Takže ano, rozuzlení jeho románů bývají iracionální – stejně jako lidská existence. U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.