Milé čtenářstvo Tvaru,

chtěl jsem se v tomto editorialu vyznat ze své lásky k detektivkám. Chtěl jsem barvitě popsat, proč ji považuji za takřka básnický žánr. A také přiznat, že mám jen chabé znalosti detektivky české, s jejíž současnou královnou Michaelou Klevisovou jsme pro vás v tomto tematickém čísle připravili rozhovor. Ale místo toho, abych se mohl ponořit s radostným vzrušením do vesmíru imaginárních zločinů, zasáhl mé srdce zločin skutečný – Putinova obludná válka proti Ukrajině. To kalné ráno, kdy mi můj přítel, v jehož krvi se mísí Rusko s Ukrajinou milostně, pověděl, že Putinova vojska už vtrhla na Ukrajinu, jsem se tak jako mnozí z vás rozplakal. To kalné ráno si budu pamatovat. Píši tento editorial, zatímco se svádí boje o Kyjev a můj kamarád, statečný novinář Vojta Boháč v jeho ulicích sleduje válečné dění. Stateční Ukrajinci v čele se svým odvážným a sympatickým prezidentem se Putinově šílené armádě zatím brání a soudě dle rozčilení diktátora jeho jednotky nepostupují tak rychle, jak si představoval. Současně už umírají civilisté, mnozí se snaží uprchnout ze země a jiní se skrývají v podzemí.

Západní reakce na tuto hrůzu je zatím, přiznejme si, rozpačitá. Je pochopitelné, že země sdružené do Severoatlantické aliance nemohou otevřeně vstoupit do války s šíleným mocnářem, protože se pochopitelně bojí jaderného konfliktu. Ale přesto je jejich reakce, omezující se na sankce, spíše mdlá. I náš prezident Zeman, který jako by touto událostí zázračně procitnul ze svého poblouznění ruským autokratickým režimem, navrhuje proti Putinovu Rusku přísnější opatření. Západní státy vývoj na Ukrajině zanedbaly, osm let nebyly pro tuto zemi schopni nic pořádného vykonat. Teď je třeba Ukrajinu podpořit!

Za touto válkou, která už teď vyhání desetitisíce lidí z domovů a stahuje stovky lidských životů do podsvětních vod, stojí paranoidní mysl šíleného a izolovaného diktátora. A šílenec – abych opět nečekaně citoval našeho prezidenta – musí být izolován. Putin už mezitím stačil vyhrožovat i Švédsku a Finsku, pokud by se připojili k NATO. A tak říct Putinově zvůli na Ukrajině jasné NE je v zájmu celého světa. Ale současně je pochopitelné, že se svět obává jeho reakcí. Nechtěl bych být v kůži evropských a amerických politiků, jejich odpovědnost je obrovská. A mohou ji také promarnit. Historické analogie jsou zavádějící, ale všem se nám pochopitelně vynořují roky 1938 a 1968. Každopádně vše probíhá velmi rychle a je dost možné, že až budete tento editorial číst, bude situace na Ukrajině zase jiná. Modlím se, aby byla pro zdejší obyvatelstvo lepší. A přiznám se, že cítím maličkatou jiskřičku naděje, že by se diktátorův plán mohl zhatit.

Veskrze nadějná je pak reakce naší veřejnosti. Po letech nejsme rozdělená společnost, až na pár fanatických přívrženců Putina stojí drtivá většina našeho obyvatelstva za Ukrajinou. Českou společností se nese jednoznačné odmítnutí války a solidarita s ukrajinským obyvatelstvem. Ta přichází i z našeho skrovného světa kultury a literatury. A v neposlední řadě jsem příjemně překvapen, že většina lidí u nás dokáže rozlišit mezi Putinovým režimem a běžnými Rusy. Odvaha Rusů, kteří ve své zemi veřejně odmítají válku proti svému sousedovi, i když to pro ně může mít těžké následky, mě také dojímá.

Sláva Ukrajině!