02_rozhovor
Česká detektivka
Rozhovor s Michaelou Klevisovou

Píšu proto, abych byla svobodná

Ptá se Simona Martínková-Racková

Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 5/2022

Jsi považována za královnu české detektivky. Jaká k tomuto „titulu“ vedla cesta?

Dlouhá. Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo, a já přitom měla ambici opravdu v tomhle žánru něco dokázat. Moji první knížku nikdo nerecenzoval, prakticky zapadla. Od čtenářů sice přicházely krásné reakce, ale odborná veřejnost ji úplně ignorovala. Tohle jsem si vůbec nepředstavovala, protože můj vzor, P. D. Jamesová, je v Británii vážená osoba, byla dokonce za své dílo povýšena do šlechtického stavu. Žila jsem proto v domnění, že člověk napíše kvalitní detektivku a automaticky získá ve společnosti určitý kredit. Bylo to ode mě naivní.

Nevarovalo tě, že v českých krajích jsi žádnou P. D. Jamesovou se šlechtickým titulem neznala?

Nevarovalo. Prostě jsem předpokládala, že když se objeví nový autor, který se snaží psát detektivku s literárními ambicemi, odborná veřejnost si ho všimne. Detektivce se tenkrát věnovalo málo mladých autorů. Byl to víceméně opomíjený žánr. Mou první knížku Kroky vraha ani moc lidí nečetlo, protože vyšla dřív než překlad Larssonovy detektivky Muži, kteří nenávidí ženy, jež najednou odstartovala zájem o tento žánr. I když vlastně nechápu proč.

Ve kterém to bylo roce?

Kroky vraha vyšly v roce 2007, bylo mi 31 let, a Larssonovo dílo rok nato. Šla jsem do toho čistě proto, že jsem měla ráda britskou detektivku a řekla jsem si, že to, co mě baví číst, zkusím i psát. Ale byla to obrovská deziluze. Dala jsem do toho hodně ze sebe, svoje emoce, velmi jsem se otevřela, prostě srdce na dlani. Jenže spousta lidí automaticky předpokládala, že detektivka bude brak, a tak ji ani neotevřeli. Ptala jsem se známých v tisku, jestli nechtějí recenzní výtisk, a odpovídali mi, že ne – že to je jenom detektivka a ty z principu nerecenzují.

Máš pocit, že se situace za těch patnáct let změnila?

To se vůbec nedá srovnat. Ale měnila se pomaličku. Určitě tomu pomohly zahraniční knížky, které byly psány s většími literárními ambicemi – autoři na pozadí krimi zápletky odkrývají problémy ve společnosti nebo jdou do hloubky psychologicky, ukazují vnitřní život svých hrdinů. Jsou to romány, detektivka tvoří jen rámec. Myslím si, že až tyto překlady otevřely oči odborné veřejnosti. Na první knížku mi vyšla jediná recenze, a i to jsem považovala za obrovský úspěch. A najednou se začínala ozývat i média typu Lidové noviny, iLiteratura, Literární noviny, která po mně dřív ani neštěkla.

Vlna severské detektivky tedy pomohla té české?

Rozhodně. I u čtenářů. I když někteří lidé mají k české detektivce stále nedůvěru, ačkoli často nedokážou vysvětlit proč. Když se jich ptám, většinou zjistím, že ji nečtou.

Takže je to spíš předsudek.

Ano. Myslím ale, že u většiny lidí už padl.

Možná i proto, že se z dříve opomíjeného žánru stal obrovský trend?

Přesně. Nakonec jsem vlastně měla štěstí. Šla jsem do něčeho, co mě bavilo a zajímalo, ale trend to tedy absolutně nebyl. Maminka mi říkala – proboha, jaký žánr sis to vybrala, to je úplně špatně, vždyť detektivky nikdo nečte! A ono to tehdy tak fakt bylo. Když jsem je ve dvaceti letech četla, byla jsem úplně mimo. Neměla jsem si o nich s kým povídat, vrstevníci hltali úplně jinou literaturu.

Kde se tahle tvoje záliba vzala? Pro mě byly knížky Agathy Christie a A. C. Doylea ve dvanácti třinácti mostem mezi dětskou a „dospělou“ literaturou.

U mě to bylo taky tak. Nevlastní táta měl knihovnu plnou detektivek. Byly to totiž jedny z mála zahraničních knih, které komunisti tolerovali. Zřejmě jim připadalo, že detektivky jsou neškodné, že jsou to jen takové pohádky. Tehdy nebylo ve zvyku zabývat se v detektivkách společenskými problémy, šlo hlavně o pátrání. Přitom to byla západní literatura, takže je lidé vnímali jako něco exkluzivního, takhle to asi bral i můj nevlastní táta. Když mi bylo tak deset, čistě ze zvědavosti – ne že by mě lákala krimi nebo temná atmosféra, to vůbec – jsem si nějakou otevřela, a hned mě to chytlo. Bavilo mě, jak je to napínavé a že můžu hádat, co se stalo. Tak mezi dvaceti a pětadvaceti jsem pak měla období, kdy jsem nečetla skoro nic jiného než britskou detektivku. Tenkrát poprvé vycházely česky některé starší knížky P. D. Jamesové a já se vždycky těšila, až si půjdu koupit novou knížku, to byl pokaždé svátek. Takže nápad, že zkusím něco takového napsat, pro mě byla ohromná výzva. V knihovně jsem měla vyskládanou P. D. Jamesovou a měla jsem pocit, že když se pokusím zařadit mezi tyhle autory, posune mě to úplně jinam.

Však také posunulo, jen to ještě chvíli trvalo. Jak dlouho jsi měla vymyšlenou svou prvotinu Kroky vraha?

Dva roky, a další dva roky jsem se odhodlávala začít. Máma mi vždycky říkala – ty budeš česká P. D. Jamesová, ale to si ze mě dělala legraci. A pak to jednou vyšlo jako titulek v novinách, jako by jim to máma pošeptala… Nicméně dva roky jsem měla plán, ale ne odvahu se do toho pustit. Sama sobě jsem házela klacky pod nohy – stejně to nedokážeš, nepůjde ti to, nebude to dobrý. Takhle jsem se sama brzdila, dnes nechápu proč.

Nebylo to tím, že jsi měla P. D. Jamesovou na piedestalu?

Bylo to tak. Říkala jsem si – nikdy to nedáš tak jako ona, té se nikdy nevyrovnáš. To mi pořád šlo v hlavě. Až nastal zlomový okamžik. Byla jsem u babičky, povídaly jsme si, ona pak někam odešla a já zůstala sama v obýváku. Dívala jsem se na knížky vyskládané za vitrínou a řekla jsem si – vidíš, kolik lidí napsalo knihu! Tak proč by ji nevydali i tobě? V tu chvíli mi to v hlavě přecvaklo a skutečně jsem se do toho v řádu týdnů pustila. Ale pak jsem svůj první rukopis psala další tři a půl roku.

Prozradila jsi svůj plán někomu?

Zmínila jsem se příteli, ale jen dvakrát třikrát. Pamatuju si i den, kdy jsem začala psát. Chtěla jsem na to mít klid, a tak jsem čekala, až přítel nebude doma. Jednoho večera odešel s kamarády do hospody a předem hlásil, že se vrátí pozdě – pro mě ideální příležitost. A fakt jsem celou dobu psala, bez přestávky, úplně jsem to vychrlila. Byla jsem jako v transu, a když jsem skončila, před očima mi dál letěla písmena. Jako když hledáš houby a pak zavřeš oči a pořád ty houby vidíš. Viděla jsem takhle, jak na monitoru najíždějí další a další písmena. Pak už nenastala fáze, kdy bych se blokla.

Přesto to trvalo tři a půl roku.

Protože jsem ještě nevěděla, jak na to, že se na psaní musím soustředit kontinuálně. Vždycky jsem čekala, až přítel zase půjde do hospody, takže jsem psala tak dvakrát do měsíce…

To chodil málo!

Málo, protože jsme na to neměli peníze. Šetřili jsme tenkrát každou korunu na cestování. Pak už jsem ho do hospody i posílala! Vážně jsem se ptala, jestli nechce s klukama na pivo, že bych ráda psala. Jednou tedy vyrazil, já se zabrala do psaní, a když mi pak pozdě večer volal, že už by šel domů, já na to – ještě nejezdi, mně to docela jde… Zrovna u nás byla moje mamka, z vedlejšího pokoje slyšela ten hovor a okomentovala to: Jsi první ženská, která o půlnoci říká chlapovi – prosím tě, miláčku, ještě v té hospodě chvíli zůstaň!

Jak to máte teď?

V průběhu času jsem velmi změnila psací zvyky. Zjistila jsem totiž, že nejlíp se mi píše ráno a dopoledne.

V kolik na to vstáváš?

Měla jsem období, kdy jsem vstávala i v půl sedmé – to mě budil kocour. Takhle brzy ráno mi to velmi šlo, asi že mám svěží mozek. Sedla jsem si k počítači, dala jsem si jen kafe, jela jsem do deseti a byla jsem fakt produktivní. Ale teď už kocour takhle brzo nevstává, budíme se v osm, v půl deváté, takže tohle svoje tvůrčí období prospím. Začínám pracovat kolem jedenácté a píšu tak do čtyř. Pak už nejsem soustředěná, takže jdu na zahradu nebo na procházku. Někdy se ke psaní vrátím večer, ale už ne tak pozdě jako tenkrát. Když jsem začínala, byla jsem schopná psát do dvou ráno. Teď už večer nemám tolik nápadů a nedokážu se do příběhu tak položit, asi jsem po celém dni vyčerpaná. Čím jsem starší, tím jsem větší „skřivan“. Devátá je úplná hrana.

Tím pádem už nehraje roli, jestli je přítel v hospodě, nebo ne.

Přesně! Pořád se mi ale píše nejlíp, když jsem sama doma, jenže jsme oba na volné noze, a tak je doma hodně. Poprosila jsem ho aspoň, aby nechodil do pokoje, kde píšu. A asi jsem trochu uzurpátorka, protože z něj vedou dveře do kuchyně, a když v ní přítele slyším, okamžitě jsem rozptýlená a volám – co tam zase děláš? A on – já už si ani nemůžu ohřát jídlo! Ideální by bylo mít zahradní domek a úplně se odizolovat. Je pro mě hodně důležité mít svou bublinu a absolutně se soustředit.

Mně k tomu pomáhá hudba, někdy při ní i píšu básně. Sjíždím si jednu písničku pořád dokola, abych se udržela v náladě, kterou k napsání té básně potřebuju.

Já taky! Na YouTube mi to pak už jede ve smyčce, a nakonec se objeví název té písničky a třeba hodina dvacet minut. Přesně jak říkáš, pomáhá mi to udržovat náladu, kterou na psaní určité scény potřebuju. A jakmile ji dokončím, najednou je mi z té písničky úplně špatně a už ji nemůžu slyšet ani vteřinu!

Známe se dvaadvacet let, ale tohle jsem o tobě nevěděla. Docela se mi ulevilo, skoro nikdo totiž nechápe, jak si můžu k psaní pouštět songy se slovy.

Pouštím si hlavně anglické písničky. Tam mi slova líp splynou.

Čeština ti taky splyne, když to posloucháš popatnácté.

To asi ano. V tomhle rozpoložení si obvykle zapisuju do sešitu propiskou scény, které by měly být hodně emotivní, prožívám situaci nějaké postavy a potřebuju se jí dostat do hlavy. Ale když pak píšu načisto, do počítače, už potřebuju ticho. Každopádně nikdy nepíšu z povrchu, není to tak, že se na ty lidi dívám a popisuju je, ale opravdu se jimi snažím být. Během jednoho dne potřebuju být dva tři lidé, je to zvláštní pocit.

A k tomu potřebuješ být pořád Míša!

To v tu chvíli právě ani nepotřebuju. No a k tomu „převtělení“ do různých postav právě pomáhá hudba. Vytrhne mě z mé reality. Je to takové kouzlo.

Musíš se takhle dostat do všech postav v knize?

I chci. Každá pasáž je psaná z pohledu určité postavy a já se na všechny situace dívám jejíma očima – co teď cítí, co si o čem myslí, co prožívá.

I když je to někdo nesympatický, nedejbože vrah?

I tak. Musím. Jinak bych měla pocit, že jsem to ošidila a nedala příběhu to, co potřebuje. Musím být ta postava, i s její minulostí, byť v knize ani není popsaná. Svým způsobem to pro mě jsou živí lidé.

Když se vžíváš do negativní postavy, necítíš se pak špatně? Nebo z ní zase snadno vystoupíš?

Snadno vystoupím. Je to trochu jako herectví. Nebo jako když jsme byli malí a hráli jsme si – já jsem vrah a honím vás! Člověk se do toho opravdu vžil, ale pak maminka zavelela – děti, pojďte na svačinu, a rázem jsme z toho byli venku.

Oproti hercům máš tu výhodu, že postavy rychle střídáš.

To je fakt. A taky se snažím, aby moje knížky vůbec nebyly drastické a brutální. Nemám tam jediného psychopata. Ani lidé, kteří spáchali něco špatného, nejsou prvoplánově zlí. Jen se dostali do mezní situace, ve které neviděli jiné řešení. Zločin spáchali ve zkratu, z neštěstí, ze zoufalství, ze vzteku, ale až do toho okamžiku žil dotyčný úplně normálně a sám by do sebe nikdy neřekl, že to udělá. Lidé často předpokládají, že v detektivkách jsou psychopati a zlí lidé, kteří to mají v hlavě v nepořádku. Takové tam nemám, možná právě proto, že své postavy popisuju zevnitř. Nechci se dostat do hlavy takovému člověku, o to vůbec nemám zájem. A taky mi záleží na tom, aby moje příběhy byly reálné, aby lidé uvěřili, že se opravdu mohly stát. Proto by měly být uvěřitelné i všechny postavy.

Stává se ti, že na nějakém místě řekneš – tady by se to vraždilo? A jak třídíš situace, které použiješ, a které ne?

Stává. A u toho, co použiju, vím s naprostou jistotou, že to je ono. Intuitivně vytuším, že tohle je ta zápletka, to místo. Poznám to podle toho, že mi okamžitě jede v hlavě – okolo by mohli žít takovíhle lidé a tenhle by mohl udělat tohle… A nedá mi to spát, pořád se mi to vrací.

Opakovaně mluvíš o emocích, přitom by si jeden myslel, že psaní detektivky bude spíš analytická a racionální práce. Že nejdřív musíš sestrojit pevnou kostru, na které je nabalené maso příběhu. Člověk čte maso a až zpětně vidí ty kosti.

To jsi úplně vystihla. Tohle v detektivce být musí a opravdu to vyžaduje logiku, racionalitu, smysl pro detail. Ale čím déle píšu, tím víc mi tohle vadí, svazuje mě to. Musíš vytvořit ty kosti, aby všechno drželo pohromadě. Z něčeho vyjdeš, dospěješ k rozuzlení a musí být zpětně vysledovatelné, jak k tomu došlo. Musejí sedět detaily. Jenže pro mě jsou to prkotiny, které mě štvou – kdo byl kde v devět hodin ráno, kdo se s kým mohl potkat, mohl tenhle být na tomhle místě, nebyl ve středu večer jinde? Jsem emocionální člověk, a tak mi vlastně vadí, že se tímhle musím zabývat. Nečiní mi problém to dodržet a ohlídat, ale už mě to obtěžuje.

Sestavuješ si kostřičku předem?

Předem ji mám v hlavě. A pak si průběžně zapisuju do sešitku, co se kdy stalo, abych to pak nemusela dohledávat. Ale byl to jeden z důvodů, proč jsem poslední knížku Prokletý kraj už nepsala jako detektivku s vyšetřováním. Pro mě vždycky byl nejdůležitější příběh těch lidí a vyšetřovací pasáže od něj odváděly mou pozornost. Připadalo mi, že od toho, co je pro mě podstatné, pořád zabíhám k tomu pro mě nepodstatnému. Najednou jsem měla pocit, že jsem jinde, než kde chci být, že píšu něco, co mě sice na začátku strašně bavilo a moje čtenáře to baví, ale začínám tím být svázaná.

A tak jsi tentokrát vypustila postavu detektiva Bergmana…

Hlavně jsem si řekla, že nepůjde v první řadě o zločin. Ten se sice stane a my se nakonec dozvíme, kdo to udělal, bude to napínavé, ale nebude to to nejdůležitější. Tím pro mě byly příběhy hrdinů, jejich vnitřní život, minulost a vzájemné vztahy. Bylo to strašně osvobozující, měla jsem pocit, že jsem se zase volně nadechla. Nechala jsem se unášet příběhem a nemusela jsem pořád myslet na to, kdo byl kde v šest hodin ráno. Netvrdím, že se ke klasické detektivce nikdy nevrátím, to asi ano, ale teď si od ní potřebuju odpočinout.

Takže knížka, kterou teď začínáš psát, bude také bez vyšetřování.

Bude. V podstatě navážu na Prokletý kraj. Bude to také napínavé, ale to, co se tam stalo, vyplyne z příběhu.

Kritika i čtenáři oceňují, jak plasticky umíš vykreslit prostředí. Odkud to bude tentokrát?

Z jižní Moravy, Podyjí. Mám v zásobě dvě prostředí a v hlavě dvě knížky, a to jsou poslední dvě oblasti, které znám. Leda by další knížka byla z Prahy, kde žiju.

Nebo budeš muset procestovat republiku ještě důkladněji.

Jenže ono to nemůže být místo, kde jsem byla jednou nebo dvakrát. Prostředí u mě hraje obrovskou roli, inspiruje mě, rodí se z něj postavy. Neumím si představit, že bych psala o místě, kam jsem se podívala jednou. Takže teď to bude Podyjí a lidé, kteří žijí podél Dyje. V tom příběhu více postav řeší svůj vztah k současnému konzumnímu životu a k tomu, kam se společnost ubírá – a jestli to je nutné. Odmalička se učíme, že v životě máš něco dokázat, k něčemu směřovat, o něco usilovat. Je ale tohle ta jediná cesta? A je vůbec správná? Vážně má být hlavním cílem našeho života vydělávání a utrácení peněz? Mám tam postavy, které se rozhodly osvobodit – každá z jiného důvodu a každá trochu jinak.

Ty ses také nedávno osvobodila – od práce v časopise, kde jsi pracovala přes dvacet let.

Je možné, že to souvisí. Že člověk do psaní otiskne fázi života, ve které se nachází. Celé roky jsem jela jako motorová myš. Kolik času a energie jsem časopisu dala! Mě to bavilo, samozřejmě, ale dnes si říkám – musela jsem tomu dávat tolik? Bylo opravdu nutné psát články do dvou hodin ráno? Nešlo to vymyslet jinak?

Asi v tu chvíli nešlo. Jak dlouho se plně živíš psaním knih?

Od roku 2019 nechodím do redakce, ale ještě v roce 2020 jsem psala tak tři články do měsíce. Teď už mám na starost jen rubriku Knihy. Kromě toho překládám knížky, ale jen dvě tři do roka. Ono nejde pořád psát, pořád ze sebe něco dávat, ale zároveň se nechci plácat od ničeho k ničemu. Ale živit se psaním byl můj sen od chvíle, kdy jsem s tím začala. Všichni to vnímali jako hobby, a já říkala – ne, to je moje práce, mám ambice, aby to bylo moje živobytí. Je super, že se to povedlo, i když za strašně dlouho.

Dvanáct let, to není tak dlouho! Už léta navíc patříš k autorům, které nakladatelství doslova uhání o další rukopis. Svazuje tě to, nebo je to naopak motivace?

Nechci psát proto, že to někdo očekává nebo protože musím. Teď jsem třikrát za sebou odevzdávala knížku po roce a cítila jsem, že to takhle už nechci. Na druhé straně je ten tlak motivující. Opakovaně jsem o spisovatelích četla, že než aby jeli s rodinou na dovolenou nebo šli s partnerem na večeři, radši píšou. A že si pak vyčítají, jak kvůli tvorbě zanedbávají soukromý život. Nad tím se vždycky zarazím, protože jsem pravý opak. Já zanedbávám tvorbu kvůli skutečnému životu úplně stoprocentně, pro mě je vždycky na druhém místě. Psaní mě baví, naplňuje, ale skutečný život je přednější. Takže abych se přiměla psát, potřebuju být trochu pod tlakem. Dokonce pak píšu líp. A je to tím, že se donutím věnovat se tomu naprosto kontinuálně. Když se blíží termín a z nakladatelství volají – už máme obálku, za měsíc musíme do tisku, jak jste na tom?, říkám si, aha, tak to asi nemůžu strávit čtyři hodiny na zahradě a koukat se na stromy nad sebou. Takže se do toho pustím, a jak u toho sedím každý den mnoho hodin, tak v tom příběhu úplně jsem. A prožívám ho dál, i když nepíšu, což se pozitivně odráží na výsledku. Takže nakonec pro mě asi je největší inspirace termín. Na druhé straně se nechci stát otrokem psaní. V poslední době si často kladu otázku, jak najít rovnováhu. V každém případě jsem potřebovala vystoupit z toho, že v květnu je uzávěrka. Květen je nejkrásnější měsíc v roce a já to takhle prostě už nechci. Takže tentokrát mám ve smlouvě, že knížku odevzdám do konce roku, a zkouším psát bez tlaku. Je to takový experiment.

Vím, že máš v hlavě i čistokrevný román, ale už podruhé jsi jeho napsání odložila…

Poprvé jsem to odložila kvůli covidu, protože byly zavřené archivy a knihovny, a zrovna k téhle knížce budu potřebovat studovat staré časopisy a další materiály. A podruhé proto, že se částečně odehrává po druhé světové válce, kdy se dosidlovalo pohraničí. Vypravěčkami jsou tři ženy, babička, máma a vnučka. Babiččin příběh se točí kolem toho, že šli s dědou osidlovat pohraničí, protože neměli kde bydlet, a tam dostali baráček. Prokletý kraj byl také o tomhle, i když z jiného pohledu, a já se nechtěla ani trochu opakovat, a asi jsem od toho potřebovala i vnitřně poodstoupit. I od toho období. Proto teď píšu příběh, který je jenom ze současnosti.

Myslíš, že ten třígenerační román fakt jednou napíšeš?

Doufám! Mám ho vymyšlený, a až napíšu tuhle knížku, chtěla bych se do něj pustit.

Také sis všimla, že dnes autoři i do „běžných“ románů přidávají jako bonus detektivní zápletku? Situace se tak vlastně otočila, že?

Je to tak. Jako příklad mě napadá román Ivy Hadj Moussy Démon ze sídliště. Možná se očekává, že kniha pak zaujme širší publikum, u mě to ale bylo přesně opačně. Na Prokletý kraj mám opakovaně ohlasy – je to první kniha od vás, kterou jsem četla, a zkusila jsem ji proto, že detektivky nečtu. Lidé věděli, že taková autorka existuje, ale neměli chuť nic zkusit, protože mají vůči detektivkám předsudky, o kterých jsme mluvily. Možná se také obávají, že to bude moc temné, drsné, že je to rozruší.

Což jsou v případě tvých knih zbytečné obavy.

Jsou, ale oni to nevědí. Takže mám naopak pocit, že jsem touhle knížkou oslovila nejširší publikum za svoji kariéru.

Pamatuješ si ještě, co jsi udělala s úplně prvním honorářem za knížku?

To bylo asi 35 tisíc. Velmi jsem tenkrát toužila znovu letět do Laponska, s letenkami a půjčením auta to byla docela drahá dovolená, a najednou jsem na ni měla. To pro mě bylo úžasné. Ale až Zmizela v mlze, vydaná v roce 2017, mi vydělala tolik, že už bych nemusela psát do časopisu. Přesto jsem ho hned úplně nepustila, i proto, že jsem díky novinářské práci udržovala kontakt s lidmi. Jako spisovatelka na volné noze jsem se totiž nejvíc obávala osamění. Byla jsem zvyklá dělat rozhovory, chodit mezi lidi, a tím pádem si z nich i brát inspiraci. Obávala jsem se, že když s tím skončím, omezí mě to i autorsky – že si nebudu umět vykreslit různé typy lidí. Při psaní jsem si totiž často představila někoho, koho jsem potkala díky novinařině a zaujal mě jako typ osobnosti. Proto jsem chtěla zůstat chycená drápkem. Rok za rokem jsem postupně zvolňovala tempo. Až loni nastala situace, kdy jsem si řekla, že už nechci dělat ani ty tři články měsíčně. Že to zvládnu. Dnes cítím úlevu, že jsem se osvobodila od práce, která mě už nenaplňovala, protože jsem do ní nemohla dávat skoro nic ze sebe. Dá se říct, že jsem své knížky psala pro svobodu. To byla moje ambice – budu si psát, co chci a kdy chci. Žádná šéfka mi nebude říkat – proč jsi dnes nepřišla do redakce?, ale budu zodpovídat jen sama sobě za to, co jsem ten den napsala, nebo nenapsala.

Také máš pocit, že s přibývajícím věkem přibývá i vnitřní svobody?

Absolutně. Ve všech směrech. Až po čtyřicítce se cítím skutečně vnitřně svobodná. Celý život se například učím odmítat, říkat, že mi něco vadí – nejen v práci, ale i mezi přáteli a příbuznými. Vždycky jsem se snažila nikoho nenaštvat, byla jsem tak vychovaná. U nás doma – a to bylo asi špatně – nikdo nedělal scény. Neexistovalo tvářit se otráveně, nafouknout se, urazit se, projevit špatnou náladu – to bylo něco, co se prostě za žádných okolností nedělá. Byli jsme jako Američani, co na otázku „How are you?“ automaticky odpovídají „I am fine“ a zářivě se usmívají, i když jsou zrovna totálně vytočení. Mámu jsem nikdy neviděla křičet. Aby byla doma pohoda, usmívali jsme se na sebe za každou cenu. Občas jsem cítila, jak v mámě pod povrchem probublávají starosti, ale i když jsem ji něčím naštvala, nikdy to neřekla. Ono na jedné straně bylo fajn, že doma nikdo nedělá dusno, kamarádky mi to záviděly. Jenže zároveň to v člověku zanechá následky, já se třeba celý život učím udělat scénu. Umím seřvat někoho cizího, s tím nemám problém, ale třeba na přátele ze zvyku často dělám to „I am fine“. Zrovna nedávno jsem si uvědomila, že okolo mě jsou úplně všichni čas od času otrávení, popudliví, jenom já pořád působím, jako bych byla se vším v pohodě. Hluboko v sobě mám zakořeněno: „Dávat najevo špatnou náladu je obrovská nezdvořilost.“ Vnitřně jsem svobodomyslná, a přitom samu sebe držím na uzdě, což je přece rozpor. A to, že jsem konečně opustila práci, která mě už dlouho svazovala, byl jeden z kroků k tomu, abych byla zase svobodnější. Je dobré nebát se žít tak, jak opravdu chceš. Ale někdy to trvá.

Ano, ale stojí to za to. Člověku navíc dává velkou vnitřní sílu i to, když je úspěšný v tom, co dělá a co ho naplňuje. Ještě se chci ale zeptat na severskou detektivku. Jaký k ní máš vztah?

Žádnou jsem nedočetla do konce. Samozřejmě jsem to zkusila, protože mě zajímala jako fenomén. Jenže přijdu k první drastické scéně a končím. Já prostě nechci číst o čemkoli brutálním, nechci si do života vědomě pouštět nic negativního. A přemýšlím nad tím, proč to lidé vyhledávají. Možná je to nějaký ventil – něco potlačují a potřebují to prožít? Nebo si potvrdit, že tady se sice děje něco strašného, ale v jejich životě „tím pádem“ všechno v pořádku?

Nebo jim to naopak supluje vzrušení, které ve vlastním životě nemají?

Možná! Já tomu ale vůbec nerozumím. Nepotřebuju se bát, nepotřebuju být z něčeho znechucená, nechci mít zlé sny. Vždyť jakmile si to jednou pustíš do hlavy, už to nejde vygumovat. Ani v televizi se nedívám na nic drastického, buď to přepnu, nebo jdu pryč. I v knížce mi stačí, když někoho unesou a drží ho někde zavřeného, vždycky si říkám – proč mám tohle číst?!

Možná máme jiný práh citlivosti a vnímáme utrpení obětí až příliš živě.

Je fakt, že jsem abnormálně citlivý člověk, hodně mi vadí například hluk a jakékoli vzruchy mě rozruší víc než jiné lidi. Byla jsem taková už jako malá. Skandinávská detektivka tedy opravdu není můj šálek kávy.

Dvakrát jsi byla v porotě Ceny Jiřího Marka. Co si myslíš o současné české detektivce?

Byla jsem v porotě povídkové soutěže Cena Havrana, v odstupu asi pěti let. Bylo tam velmi široké rozpětí kvality, nicméně ve druhé várce byly lepší povídky. A kvalitnější byly texty mladších autorů, což považuju za dobré znamení. Naposledy vyhrála Zuzana Rampichová a její knihy se mi fakt líbí. Dobrou detektivku napsala taky Nela Rywiková, jmenuje se Děti hněvu, odehrává se v Ostravě a hodně o tom městě vypovídá. Líbilo se mi, jak popsala prostředí i mezilidské vztahy. I když dnes už detektivky moc nečtu, tyhle dvě autorky můžu zájemcům o českou detektivku rozhodně doporučit.

Chviličku.
Načítá se.
  • Michaela Klevisová

    (1976)   vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007), získala v roce 2008 od české sekce mezinárodní Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • Česká detektivka
    Pavel Mandys

    Vraždy mezi Šumavou a Jablunkovem

    Pole současné české detektivní literatury je nebývale zahuštěné a pestré. V mnoha případech samozřejmě platí, že autoři by měli zapracovat na věrohodnosti zápletek a motivacích pachatelů a jejich redaktoři na vycizelování kompozice příběhu i textu jako takového.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 5/2022
  • Česká detektivka
    Ewald Murrer

    Komisař Ujlaky-Férfinský

    Komisař Ujlaky-Férfinský hleděl na závoj
    točící se ve víru
    v kalné řece pod šedým mostem,
    z jehož oblouků pomalu odkapávala
    jakási špína.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 5/2022
  • BigComboTrailer
    Česká detektivka
    Lukáš Senft

    Filosofie postranní uličky

    U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.

    Drobná publicistika – Sloupek
    Z čísla 5/2022
  • Česká detektivka
    Anketa s Petrem Borkovcem, Karlem Škrabalem, Josefem Strakou, Adamem Borzičem, Petrem Hruškou, Vojtěchem Vackem, Františkem Dryjem a Vítem Kremličkou

    Zločin je vždycky tak blízko

    Ptá se Milan Ohnisko

    Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 5/2022
  • Drážďanská cena lyriky
    Rozhovor s Petrem Hruškou

    Hádky nebyly, polemiky ano

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    A pak také bylo časté kritické gesto – někdy až proklamativní – vůči panujícím společenským poměrům, cynismu konzumní společnosti, odosobněnému mediálnímu prostoru a podobně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2020