Pole současné české detektivní literatury je nebývale zahuštěné a pestré. V mnoha případech samozřejmě platí, že autoři by měli zapracovat na věrohodnosti zápletek a motivacích pachatelů a jejich redaktoři na vycizelování kompozice příběhu i textu jako takového.
V posledních zhruba dvaceti letech zažívá česká tvorba detektivek citelný vzestup. Je patrný v počtu, kvalitě i čtenářském zájmu.
Jestliže v normalizačním dvacetiletí patřila detektivka k těm oddechovým žánrům, které prošly přes zostřenou cenzuru i autocenzuru domácích nakladatelství (na rozdíl od například fantasy či westernu) a byla z nich tím nejčtenějším (a to jak překladová, tak domácí produkce), v devadesátých letech se domácí tvorba ocitla v patrné krizi. V konkurenci atraktivnější překladové produkce zejména z anglosaských zemí se od ní čtenářské masy odvrátily. Náročnější čtenáři zase našli detektivní motivy v postmoderních prózách autorů jako Miloš Urban či Michal Ajvaz. Konzervativní, v mnoha směrech překonané whodunitky vycházely ze zjednodušené a z kontextu vytržené teze Josefa Škvoreckého, že detektivka je svým způsobem pohádka pro dospělé.
Tento způsob psaní detektivek dostal nový impuls začátkem tisíciletí, kdy se dvě konzervativní linie domácí zábavní literatury propojily. Čtenáři, zejména ti starší a z menších sídel, tradičně rádi kromě jednoduchých detektivek četli také historické romány z českého středověku. A Vlastimil Vondruška (a po něm rychle další psavci) jim je nabídl přesně v té formě, jaká zmíněnému publiku vyhovovala: jednoduché, přehledné, ne moc dlouhé, s trochou národní hrdosti a s využitím mnoha stereotypů, které ve starších generacích čtenářů zůstaly zakořeněny z dob, kdy se o církvi, Němcích a bohatých psalo zásadně negativně.
Vlastimil Vondruška úspěšně publikuje dodnes v tempu dvě knihy ročně. Ale naštěstí se mezitím objevila nová vlna autorů detektivek, kteří jsou poučeni současnými trendy v žánru: tedy především snahou o realističtější pojetí zločinů a pátrání. Zároveň přitom nerezignují na napětí a zločiny v jejich knihách bývají promyšlenější a mnohdy hrůznější než v případě jejich předchůdců. Významný vliv na to měl i vpád severské krimi do českého prostředí spojený zejména s úspěchem trilogie Milénium švédského investigativního novináře Stiega Larssona. Jeho první román Muži, kteří nenávidí ženy vyšel česky v roce 2008, a to v nakladatelství Host, které se do té doby specializovalo na náročnější beletrii, převážně domácí, na literární vědu i na poezii. Neboli žánr detektivky se díky tomuto nakladatelství dostal i mezi čtenáře, kteří o něj do té doby nezavadili, protože byl odsunut v nakladatelstvích – jak to říci a neurazit – méně elitních. Seveřané oslovili i mladší publikum, které pak přestalo ohrnovat nos i nad domácími autory kriminálního žánru, zvláště když jejich knihy také začaly vycházet u renomovaných nakladatelů – opět v čele s Hostem, k němuž se pak přidali také Paseka, Argo či Mladá fronta.
Je pravda, že první autorka, kterou můžeme přiřadit ke zmíněné nové vlně české detektivky, vydala svou první knihu již v roce 2007 a byla inspirována spíše anglickou školou whodunitky než pochmurnějšími a komplikovanějšími severskými romány. Románem Kroky vraha započala tehdy jednatřicetiletá Michaela Klevisová úspěšnou řadu případů pražského kriminalisty Bergmana, který nicméně zločiny řeší častěji na venkově než ve velkoměstě (a to i v zahraničí). Nejpozději od románu Dům na samotě (2011) si Klevisová buduje specifičtější styl založený především na důkladné psychologii všech postav – především četných podezřelých, ale i obětí. Charakteristická je pro ni velmi dlouhá expozice: Zeširoka rozvíjí vztahy a doutnající či již rozhořelé konflikty uvnitř venkovské komunity a vyšetřovatel se ke slovu dostává až někdy ve třetí pětině knihy. Místo mechanického pátrání po pachatelích vražd Klevisová rozehrává psychologická dramata, v nichž se střetávají často protichůdné ambice. Téměř každá postava má své tajemství, jímž je obvykle plán na nějaký podstatný zisk (peněz, postavení či partnera). Romány samozřejmě končí odhalením pachatele, nicméně čtenáře přinejmenším stejně intenzivně zajímá, zda a jak se plány ostatních hrdinů příběhu naplní. Klevisová publikovala prozatím sedm detektivních románů, naposledy Sněžný měsíc z roku 2019, jehož děj se odehrává na venkově a v horských samotách v Beskydech, a Drak spí (2020), kde se Bergman vydává do zapadlé jihočeské vesnice; k tomu loni přidala také román Prokletý kraj, který se odehrává na Šumavě a má také kriminální zápletku, jen bez policisty v hlavní roli.
Psychologie postav je silnou stránkou také další výrazné postavy současné české detektivky Michala Sýkory (nar. 1971). Literární vědec, pedagog na Olomoucké univerzitě, autor dvojdílné monografie o Vladimiru Nabokovovi a dalších literárněhistorických studií vydal pro mnohé dost překvapivě v roce 2012 detektivku Případ pro exorcistu, na niž navázal dalšími prozatím třemi romány Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016) a Pět mrtvých psů (2018) a povídkovým triptychem Nejhorší obavy (2020). Ve všech knihách vystupuje tým olomoucké kriminálky, vedený komisařkou Výrovou, přičemž Sýkora jí i jejím kolegům pečlivě buduje osobní i pracovní zázemí. V Modrých stínech to má i důležitou roli při pátrání po vrahovi univerzitního profesora, protože jeden zhrzený policista začne svým zčásti vědomým jednáním celé pátrání ohrožovat. Případ pro exorcistu kolísá mezi humornými peripetiemi vyšetřování v rázovité hanácké vesnici a temným případem kruté vraždy. Pro atmosféru románu to není příliš šťastné, avšak ve výsledku jde o solidní, napínavou, věrohodnou a do poslední chvíle tajemnou detektivku klasického typu, ovšem obohacenou o většinu prvků, které používají současní světoví autoři, především snahu o věrohodnost prostředí i příběhu.
Modré stíny oproti tomu balancují na hranici politického thrilleru, protože tu jde především o korupci a politiku, byť to zpočátku vypadá na (u nás vlastně neexistující) krimi z univerzitního prostředí. Pod jménem Gelnar se skrývá karikatura bývalého ministra vnitra Ivana Langera, o jehož bezúhonnosti česká média mnohokrát zapochybovala. Zcela konkrétní předobraz zde má i padoušský kvestor olomoucké univerzity, nicméně Sýkorovi se vše podařilo udržet v mezích fiktivního románu a nesnaží se zlořády explicitně tepat jako před ním Michal Viewegh. V Ještě není konec se děj částečně vrací až do osmdesátých let, kdy bylo na venkově (cirkulárkou!) zavražděno nemluvně a z vraždy byla obviněna jeho labilní matka, která pak ve vězení spáchala sebevraždu. Pamětnice, která byla v té době v pubertálním věku, však nemůže z mysli vyhnat představu, že za vraždou je někdo jiný – a komisařka Výrová začne pátrat v minulosti i současnosti všech tehdejších aktérů děje. Sýkorovi se podařilo zaujmout i režiséry Jana Hřebejka a Viktora Tauše a výsledkem bylo zfilmování všech knih ve čtyřech řadách seriálu Detektivové od Nejsvětější Trojice.
Třetí výraznou postavou současné krimi tvorby je bývalý policista publikující pod pseudonymem Martin Goffa (nar. 1973). Už jeho první dvě knihy Muž s unavenýma očima (2013) a Vánoční zpověď (2013) nabízejí přesvědčivý psychologický profil zločince a jeho zločinu. V případě prvně jmenované se to trochu neústrojně vynoří z nezvládnuté formy detektivního románu s policejním vysloužilcem v hlavní roli, v lépe konstruované Vánoční zpovědi je zase záměr obhájit nešťastníka, který se v zoufalství pomstí na podvodné lichvářské firmičce, až příliš zjevný. Ale v obou případech se jedná o cenné obrazy z českého podsvětí (včetně toho, že v Muži s unavenýma očima je pachatelem Ukrajinec), jež prozrazují, že autor toto prostředí ze své předchozí praxe dobře zná. Na ni ostatně vzpomíná v pitavalu Živý mrtvý a další policejní povídky (2015). Hlavní série s detektivem Mikem Syrovým, kterého nejprve poznáváme mimo službu, pak se však do policejního sboru vrací, je českou variací drsnějších kriminálek amerických autorů.
Úspěchy u čtenářů i kritiky (Goffa mimo jiné za román Dítě v mlze získal roku 2017 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román) autora povzbudily k psaní a během necelých deseti let publikoval již téměř dvacet knih. Jejich úroveň je samozřejmě kolísavá, nicméně velmi dobrý řemeslný standard si drží vlastně všechny, ať je hrdinou autorův hlavní pátrač Miko Syrový, anebo Goffův nový hrdina, investigativní novinář Marek Vráz (zatím figuruje v šesti románech z let 2019–2022).
Televizní seriál Vraždy v kruhu stál u proměny tvorby renomované autorky knih pro děti Ivy Procházkové (nar. 1953). V době uvedení seriálu, k němuž napsala scénář, publikovala také svou první detektivku Muž na dně (2014), jejíž děj tomu seriálovému předchází. Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka je jedna z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě druhého desetiletí najít. Čtenář sleduje případ nejen z perspektivy vyšetřovatele majora Holiny, ale fandí mnohým podezřelým a hledá někoho jiného, kdo by odpovídal obrazu chladnokrevného vraha. A nenachází ho, protože jediným opravdu zavrženíhodným padouchem byl zavražděný. To je další podstatné novum v českém kriminálním žánru: Zavražděný představuje ukázkový příklad špatného policajta, který kromě nevybíravého vydírání také pil, fetoval a znásilňoval ženy, jež měl v hrsti. Po dočtení čtenář cítí smutek nad postavami, které za malé poklesky musely tak tvrdě zaplatit.
Procházková na knihu v roce 2016 navázala dalším případem majora Holiny nazvaným Dívky nalehko, na němž je zajímavý mimo jiné exkurz do prostředí vietnamské komunity včetně proslulé tržnice Sapa. Roku 2019 vydala politický krimithriller, tedy žánr v české literatuře značně neobvyklý, s názvem Nekompromisně, v němž prolíná současnou realitu internetových (dez)informací a kritiku zlehčování čím dál nebezpečnějšího ruského vlivu v české politice i společnosti obecně s fiktivní válkou ve smyšlené postsovětské republice kdesi daleko na východě. Autorčina zatím poslední detektivka Doteky zabitých je asi nejkonvenčnější, nejblíže klasické anglické škole (vraždí se tu jedem), byť se v druhé polovině románu láme do thrillerově napínavého děje.
Když už jsme u žen, stojí za to zmínit několik dalších autorek. Ještě o dva roky dříve než Klevisová publikovala svůj první román Zaslouží si smrt Zdenka Hamerová (nar. 1971). Přínos jejích zatím sedmi románů spočívá především v tom, že rozvíjejí v domácích podmínkách nepříliš obvyklý žánr psychologického thrilleru. Hrdinka prvotiny, těhotná mladá manželka, čelí výhrůžným telefonátům a dopisům i děsivým balíčkům. Podobně hlavní hrdinku románu Klejinčino tajemství (2015) lekají záhadné drobné nehody zaviněné předměty v domě, do něhož se nově nastěhovala. Autorka vesměs pracuje s amatérskými pátračkami (policie nevysvětlená úmrtí obvykle uzavírá jako nehody nebo sebevraždy a naléhání hlavních hrdinek ignoruje či zpochybňuje), které se ocitají v ohrožení života nebo přinejmenším příčetnosti, samy se však dokážou nebezpečí postavit.
Dalším v české detektivní próze neobvyklým (zato v zahraničí až nadměrně užívaným) prvkem knih Zdenky Hamerové bývá postava psychopatického zločince. I v zatím posledním románu Bílá tma (2018) se ukáže, že za podivnou nehodou kamarádky hlavní hrdinky i za dalšími neobvyklými, až strašidelnými jevy (nezřetelný noční dětský pláč) stojí psychicky narušená osoba, která ovšem dokáže neobyčejně zručně manipulovat ostatními a své zločiny chytře zakrývat. Sympatické je, že jde o uvěřitelnou postavu, žádného geniálního superpadoucha.
Většina próz Zdenky Hamerové přitom kolísá mezi kriminálním žánrem a romancí – hrdinky se obvykle vrhají do milostných nebo partnerských románků, jejichž splétání tvoří podstatnou část peripetií, zatímco detektivní zápletka vše rámuje. Ne každému vztahové peripetie budou vyhovovat, zejména čtenářky je však opakovaně oceňují, jak tomu nasvědčuje setrvalá obliba knih Zdenky Hamerové.
Detektivku s romancí kombinuje také Marie Rejfová (nar. 1976). Hlavní hrdinkou její prvotiny Kdo jinému jámu kopá z roku 2017 (a také čtyř následujících románů Komu straší ve věži, 2018; Kdo maže, ten jede, 2019; Kočka myši nenechá, 2020 a Když se vosy vyrojí, 2021) je čtyřicetiletá Josefína Divíšková, malířka vydělávající si jako učitelka, která se po rozvodu usadila u rodiny své sestry ve fiktivním maloměstě Brod nedaleko od Prahy. Z jejího pohledu sledujeme celý případ vraždy kolegyně na výletě v brdských lesích, přičemž stejně důležité jako pátrání po vrahovi je Josefínino váhání mezi dvěma potenciálními nápadníky, manželem zavražděné a ženatým policejním komisařem Tvrdíkem, s nímž už se zapletla dříve. To je zdrojem vděčného špičkování zejména s Tvrdíkem, jakkoliv občas autorka dosti svévolně vyhrocuje jejich dialogy a vhání je do krkolomných situací. Tvrdík se pak stane jejím ne úplně dobrovolným partnerem i v dalších případech.
Rejfová ve svých knihách pracuje s nadsázkou a vědomím, že jde jen o neškodnou literární hru. Trendy kriminálního žánru jdou sice spíše jinam, ale i tento druh románů má svůj smysl a místo, má-li autor alespoň jistou míru vypravěčského talentu. To u Rejfové spíše platí: Umí napsat vyhraněné a živé postavy, umí je zamotat do spleti postupně se vyjasňujících skrytých vazeb. Navíc, jak to v dobrých detektivkách bývá, komplikuje celý případ zločinem jiným, respektive malou místní zločineckou bandou, která protagonistku ohrožuje.
Je pravda, že autorka mívá na svou hrdinku nachystáno příliš mnoho nepravděpodobných náhod a že vrazi toho stihnou utajeně obstarat nepravděpodobně mnoho, zvláště pod drobnohledem maloměstské komunity, nicméně u podobného typu mírných, domáckých, jemně komediálních detektivek to zas tolik nevadí.
Jednou z nejzajímavějších autorek posledních let je ostravská Nela Rywiková (nar. 1979). Místo bydliště v tomto případě není zmíněno náhodou, protože Ostrava tvoří podstatné kulisy zatím dvou románů, které Rywiková publikovala. Děj prvního z nich, nazvaného Dům číslo 6 (2013), umístila do jedné z chátrajících čtvrtí této bývalé průmyslové metropole a příběh postavila na konfliktech točících se kolem činžovního domu, kterému hrozí demolice. Její krimi má silný sociální prvek, ale nikoli ten schematicky dojemný, tedy jak nebozí nájemníci trpí pod tlakem developera, ale mnohem strukturovanější: Autorka nájemníky v ohroženém domě představuje jako rezignované, sobecké a omezené bytosti a ani odhalená vražda není dílem rafinovaného chytráka; což jí ale neubírá na hrůznosti. Následující román Děti hněvu (2016) opět těží z důvěrné autorčiny znalosti ostravského prostředí i místních. Rywiková dokáže do svých textů skvěle zapracovat genius loci domovského města, a to nejen v podobě přiléhavých popisů prostředí, ale především v organickém propojení různých sociálních vrstev, mezi nimiž jsou v Ostravě příslovečné nůžky rozevřené asi nejvíc v celé republice – a zároveň mají ty skupiny k sobě ještě stále dosti blízko. Přičemž se vyhýbá kýčovitému dělení na zlé boháče a hodné trpící chudáky: Mizery, lenochy a všelijaké vykuky nachází v obou mezních skupinách.
Rywiková zároveň vnímá aktuální trendy kriminálního žánru, takže vyšetřovatelům Turkové a Vejnarovi komplikuje život novým šéfem, namyšleným panákem, který sleduje především kariérní cíle. Děj má výrazný úvod s ohavným nálezem, postavy, které mají co skrývat, i patřičné tempo. V jeho průběhu dojde k další vraždě a v pozadí se táhne tajuplná linka z minulosti, tematizující židovskou a německou historii jedné městské čtvrti. V závěru má Rywiková připravený nekompromisní, v českém prostředí krajně neobvyklý prvek, který čtenářem značně otřese a celkovému vyznění knihy dodává onu příslušně trpkou pachuť.
Zasazení do rázovitých i tajuplných regionů je dalším výrazným rysem současné české detektivky. Platilo to i dříve, nicméně v posledních letech dokážou spisovatelé místních specifik využívat lépe a nápaditěji. Začal s tím už Jiří Březina z Českých Budějovic, který na jihočeský venkov umístil děj svých prvních dvou románů Na kopci (2013) a Promlčení (2015), třetí nazvaný Polednice (2016) se odehrává na českobudějovickém sídlišti. V následujících dvou (Vzplanutí, 2019, a Mizení, 2021) nicméně již svého kriminalistu Tomáše Volfa přestěhoval do Prahy. Autor si drží sympaticky civilní pojetí a konstruuje zajímavé zápletky s občas až mysteriózním pozadím. V psaní žánru se zřetelně zdokonaluje, nicméně za jeho nejzajímavější román osobně stále považuji řemeslně snad ne úplně zvládnutou prvotinu s neobvyklou zápletkou kolem zjevení anděla.
Ještě výraznější je regionální stopa v kratších detektivních prózách bývalého starosty slezského Jablunkova Petra Sagitaria (nar. 1966). Jeho knihy vynikají rázovitým prostředím, které zejména v první povídce Sagitariovy první sbírky Trujkunt osvěžuje hojné používání místního nářečí, které je směsicí převažující polštiny, češtiny a němčiny. Trochu ke škodě věci jej však už v prvním svazku (v roce 2021 následovaly diptychy Klasztor / Návrat a Pierot / Na krev) postupně opouští. Vyplývá to samozřejmě z toho, že první povídka se odehrává přímo v Jablunkově, kde je polský a německý (a možná také slovenský) vliv nejsilnější a mluvčími jsou starší lidé. I tak čtenář trochu lituje, že pozdější povídky už jsou jazykově převážně neutrální.
Druhým výrazným prvkem Trujkuntu je jeho hlavní hrdina. Major Roman Saran představuje typ vyšetřovatele v českém prostředí málo vídaný. Americká drsná škola sice do českých detektivek pronikala už od osmdesátých let, ale málokdo si u nás troufl stvořit takto výrazného rváče a promiskuitního lovce žen. Seran je malý, sporý, nakrátko ostříhaný blonďák se zlomeným nosem, který rvačky vyhledával už zamlada a rád se do nich pustí i nyní, ve službě i mimo ni. Se stejnou náruživostí svádí také ženy, s nimiž ale nechce navazovat vážné známosti. Obojí je zprvu nečekané a sympatické, avšak postupně se to omrzí, také proto, že Saran ve všech rvačkách suverénně vítězí a stabilně podává záviděníhodné sexuální výkony.
Z dobové válečné a poválečné historie i z místních zkazek a šeptandy, tentokrát z opačné strany hranice, totiž z šumavsko-německé, vychází také v mnoha směrech pozoruhodný román Petry Klabouchové Prameny Vltavy (2021). Zápletka začínající nálezem mrtvé třináctileté dívky, která promrzla v zasněženém lese, oblečená pouze do pruhovaného pyžama s židovskou hvězdou, sugeruje spolu s vypjatým stylem vyprávění pochmurnou atmosféru severských krimi, autorka k ní však ještě přidává v českých poměrech málo vídaného prohnaného pachatele, pro kterého byla první vražda jen začátkem na cestě k materiálním i jiným ziskům a který předvídá počínání policie a cíleně s tím i pracuje ve svůj prospěch.
Pole současné české detektivní literatury je nebývale zahuštěné a pestré. V mnoha případech samozřejmě platí, že autoři by měli zapracovat na věrohodnosti zápletek a motivacích pachatelů a jejich redaktoři na vycizelování kompozice příběhu i textu jako takového. Kvantita samozřejmě převažuje nad kvalitou, ale je jisté, že nezanedbatelný počet současných detektivek už solidní kvalitu nabízí. A mnozí autoři alespoň přísliby do budoucna.
Komisař Ujlaky-Férfinský hleděl na závoj
točící se ve víru
v kalné řece pod šedým mostem,
z jehož oblouků pomalu odkapávala
jakási špína.
U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.
Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec
Musí znovu vzniknout jednotný kontext národní literatury, v němž hodnotové korektivy budou fungovat jako přirozený produkt jejího autonomního, svobodného vývoje a v němž bude o hierarchickém postavení díla i autora rozhodovat jedině živý názorový ruch, kritická reflexe a společenský ohlas.
Chmurný Válečník je v nejlepším slova smyslu zlá, potměšilá kniha, kterou je ovšem těžké nemilovat, jakkoliv je snadné ji nesnášet.