Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byla letos zařazena nová kategorie, a sice Nejlepší dokumentární kniha. Zvítězil právě váš soubor textů Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně (Malvern, 2021). Co pro vás tohle ocenění znamená?

Potěšilo a hlavně překvapilo. Neměl jsem tušení, že taková soutěž vůbec existuje, ani to, že do ní moji letošní „dvojknihu“ nakladatelství Malvern přihlásilo. To, že se moje dva osobní a prastaré texty (Čarodějův učeň vyšel poprvé již v roce 1967, Morušky o dvacet let později) mohly umístit na prvním místě mezi (je-li údaj z internetu pravdivý!) „téměř třemi sty přihlášenými tituly“ je neuvěřitelné. Do té doby jsem dostal vlastně jen jediné literární ocenění, a to Krajskou nakladatelskou cenu v Ústí nad Labem v roce 1976 za Knihu o Jizerských horách.

Daná kategorie se jmenuje „Nejlepší dokumentární kniha“. Považujete svůj vítězný text za „dokumentární“? Co vlastně dokumentuje?

A to je na tom to nejpřekvapivější. Nikdy bych totiž neřekl, že moje téměř soukromé mladistvé vzpomínky na staré Krkonoše (v případě Morušek) a na dávnou cestu po Slovensku (Čarodějův učeň) – zemi, kterou jsem hluboce miloval a miluji – mohou být považovány za dokument. Ale když o tom teď přemýšlím, tak nakonec – proč ne. Moje líčení krajů, časů, lidí i událostí jsou pravdivá a navíc se za ta dlouhá uplynulá desetiletí vše změnilo natolik, že ty texty lze skutečně mít za dokumenty. Stejně asi jako Babičku Boženy Němcové. Tu je možné také považovat za dokument toho, jak to kdysi vypadalo a chodilo na Starém bělidle a dnes už nechodí.

Pro mě osobně vaše texty dokumentují mimo jiné to, jak člověka (tedy vypravěče knihy) utvářela setkávání s přírodou. Ale rád bych se zeptal přímo vás: Jakou roli hrály ve vytváření vašeho vztahu k přírodě právě výpravy do lesů, do hor? Mám totiž dojem, že „procházky“ nemusí být jen promenády mezi stromky, ale může se jednat o důležitý proces, který dokáže člověka měnit, přetvářet.