Vít Janota se narodil v Praze v roce 1970. Praha je častým místem jeho procházek i jeho básní. Rozumí si také s deštěm, vnímá čas i v tichých a nehybných věcech. Často mapuje ustavující pohyb člověka městem, ale je to město či architektura, co především v textech ožívá nebo vystupuje. Jeho vypravěč je také spíše svědkem či kameramanem událostí než jejich hybatelem. Velmi často v jeho básnických sbírkách (např. „Miniová pole“, Dauphin 2008, nebo „Noc a déšť“, Dauphin, 2013) potkáváme také noc. A o noci si také zkoušíme něco říci přes sítě spojující Prahu a Hořovice. Fotografie: Soňa Pokorná.

Součástí poezie je to, že musí být veřejně předváděna, tahat ji všude, kam to jde. Poezie musí být všude, tam, tady a tam, v tramvaji, na záchodě, v hospodě na stole a v parku na lavičce.

Na hudbě mám rád divokost, to, že se vyblbneš, že je to rebelské a je v tom volnost – prostě rokenrol! Dává mi to zkrátka možnost být „pankáč“. Literatura mi zase umožňuje koncentrovat se na určitou myšlenku a autorské čtení je pro mě dost intimní zážitek.

Ano, vyrůstala jsem v rodině, kde se o smrti nejprve učilo prostřednictvím zvířat.

Ve vzájemném vztahu beatniků se potvrdila i jejich generační pospolitost. Ta přežila i některé názorové rozdíly.