I. Noc ve městě

Náš rozhovor nemůže začít jinak než otázkou, zda jsi denní nebo noční tvor? Abych to rovnou upřesnila: samozřejmě máme všichni rytmem civilizace nařízeno, které hodiny mají být věnovány aktivitě a které odpočinku, ale – kdyby bylo po tvém – kdy bys spal a kdy bděl?
Těžko na to jednoznačně odpovědět, protože nějak si ten „rytmus civilizace“ nedokážu úplně ze svého života odmyslet. Ale asi spíš tíhnu k tomu být tvorem denním. I když noční bdění mám taky rád, ale jen tu a tam jako doplňkovou aktivitu, aby mi nezevšednělo.

Jaké noci vídáš z oken na přelom dubna a května roku 2022? Jaká je teď noc ve městě?
Tam co bydlím docela klidné, občas s měsícem a hvězdami, občas s mraky, se vzdáleným šuměním města a se sousedem, co si vedle na balkóně vyřizuje svou mlčenlivou cigaretu. Sem tam nějaké to auto, osamělý chodec s pejskem nebo bez, nic mimořádného.

Mění se tvoje vnímání nočního města s věkem? Jak se díval do noci chlapec Vítek?
Zcela jistě mění, ale protože je to přechod pozvolný, takřka rovnovážný, je těžko ten rozdíl úplně popsat či uchopit. Připadám si pořád stejný, ale dřív jsem asi býval daleko neklidnější, takový romanticky roztoužený, dnes už hledím do noci více zpříma. Očekávání už nejsou tak silná, ale tajemství stále zůstávají. Naštěstí.

Kdy jsi začal objevovat noční Prahu? Jaké to bylo tehdy město?
Samozřejmě někdy v pubertě. Ale musím se přiznat, že ani tehdy jsem tomu, co si lidé obvykle představují pod pojem noční život, příliš nedal. Místům, kde je zábava a hodně lidí pohromadě jsem se intuitivně vyhýbal a radši se toulal sám tam, kde moc nikdo nebyl. A tahle místa se dodneška příliš nezměnila, takže z mého pohledu je to město vlastně pořád stejné.

Jsi znalcem pražských periferií, což jsi zúročil v knize Uličnice. Která jsou tvoje oblíbená noční místa, noční městské scény? Kam bys v noci vzal zvědavého turistu, který nepotřebuje následovat jen diktát průvodcova zvednutého deštníku?
Jak už jsem řekl, asi na místa opuštěná, bez lidí. Zcela neopakovatelnou atmosféru mají noční parky. Zejména ty hodně velké. Třicet let jsem bydlel vedle vchodu do Stromovky, jako dítě jsme tam byl pečený vařený, prakticky každý den. Ale vyrazit tam v noci to bylo něco úplně jiného. Kaluže světla kolem luceren a mezi nimi jen temná hmota keřů a stromu, zostřené vnímání z té pochopitelné nejistoty a potenciálního nebezpečí. Jenže prvotní strach, že mě někdo přepadne a zamorduje za chvíli přešel a dostavilo se jakési překvapivé odevzdání se do rukou osudu, rezignace na ten neustálý tlak mít věci pod kontrolu, protože vzhledem k tomu, jak jsou naše smysly v noci limitované, to prostě nebylo možné.

Vybavíš si třeba nějakou noční situaci, která ti v hlavě utkvěla jako obraz nebo film?
I když to není zrovna městský zážitek, jednou jsem putoval sám v noci na hrad Kokořín. Kokořínsko je krajina mystická a v noci se to hodně umocňuje. Navíc je to krajina dvoupodlažní. Dole rokle a průchody mezi skalami, nahoře taková jakási náhorní planina. Dlouho jsem šel téměř dokonalou temnotou, i když jsem měl baterku, moc jsem ji nepoužíval, člověk se takhle sám stane tak trochu nočním zvířátkem a spíš se snaží splynout s okolím, než aby na sebe upozorňoval. Dokonce to šlo tak daleko, že když jsem šel po silnici a blížilo se auto, intuitivně jsem se schovával do pangejtu, než přejede. No a pak jsem vystoupal z té stísněné tmy do vyššího patra a zjistil, že je jasná měsíčná noc, krajina zalitá stříbřitým světlem se mlčky táhla do dálky, všechno sevření se najednou otevřelo a uvolnilo, to byl hodně silný zážitek, na který se nedá zapomenout.

Panejo. Skoro by se tam člověk měl chuť vypravit – i když tak jako v tvém vyprávění to dnes v noci určitě nebude. Ale zpátky do města: všímáš si textů ve veřejném prostoru, třeba úplně prozaických, je v Praze nějaký text (nápis, reklama, grafitti….), který tě baví?
Textů si všímám. Zmínila jsi můj projekt Uličnice, který vzešel z fascinace pražským uličním značením. Tam šlo ze začátku opravdu jen o čistě formální zaujetí fyzickou podstatou těch cedulí, které se pak trochu vymklo kontrole. Dokonce mám i pokračování v podobě názvů měst a vesnic, to zatím jen v šuplíku, ale snad se ho podaří někdy taky vydat. Čili asi už taková lehká obsese.

Ale k tvé otázce. Tak například… Na Národní třídě na budově Akademie věd bývala mosazná cedulka s nápisem „Vesmír s.r.o.“ – byla to pochopitelně redakce stejnojmenného časopisu, ale vzhledem k tomu, že na té ceduli nic víc nebylo, působilo tohle vesmírní ústředí a navíc s ručením omezeným celkem tajemně. A nebo v jedné vesnici v jižních Čechách měli rozcestník se dvěma ukazateli. Na jednom stálo „Šikmá plocha“ a na druhém „Onen svět“. Celkem těžké rozhodování, kam se vydat. A jen pro úplnost, nebyla to žádná legrace. Onen svět bylo jedno místo v okolí a Šikmá plocha bylo místní oficiální fotbalové hřiště s tribunou a brankami, které ale bylo z nepochopitelných důvodů do kopce. A to docela hodně. Což byla vlastně taky celkem bizarní a nepochopitelná záležitost. Podle mě se na tom žádné soutěže hrát nedaly, takže na co ho tam vlastně měli, netuším.

Pravda, vlastně celý svět je sbírka textového materiálu, když si to člověk uvědomí. Stačí se za ním vypravit. Ještě k tomu cestování: cestuješ v noci rád?
Přiznám se, že ano, i když to není úplně často. Rád mám noční vlaky, tedy ty spací, kdy člověka kolébá rytmus kol a jen tu a tam se připrobudí, za okny noční nádraží v nějakém cizím městě, a pak zase spokojeně usne, a ráno je na novém, neznámém místě.

A samozřejmě, jak už jsem zmínil, já se v noci celkem rád přemisťuju pěšky, protože pochody temnou noční krajinou, to je pro městského člověka zpovykaného neustálou přítomností světla zcela mimořádná, nezaměnitelná až existenciální záležitost, která ho vrací – jakkoliv to bude znít banálně – k nějakému původnímu kontaktu se světem, ve kterém žije.
Nejmíň mám pak rád autobusy: tam se nedá pořádně natáhnou a tedy ani spát, a auta, protože noční řízení mě unavuje čím dál tím víc. A ovšem noční plavba na moři taky nebyla špatná, ale tu jsem v životě mockrát nezažil.

Kdyby sis mohl vybrat jakékoliv místo na světě, kam by ses přenesl na dnešní noc, kam by to bylo?
Těžko říct, ale mohla by to třeba zrovna být noc pod širákem na nějaké osamělé skále na Kokořínsku. A nejlépe ještě do zálohy pěkný převis, pod který by se dalo schovat, kdyby v noci sprchlo.

II. Noc jako tvůrčí prostor a prostor básně

Máš raději noci jara, léta, podzimu nebo zimy? A když říkám „raději“, myslím spíše – které jsou pro tebe jako básníka zajímavější? Nebo to s ročním obdobím vůbec nesouvisí?
Každá noc má svou neopakovatelnou atmosféru, ale nejsilnější jsou pro mě asi zimní noci, když visí měsíc, jak by řekl Jan Zábrana, “na padáku hedvábných mraků”, a sníh se bíle třpytí a tak dále a tak podobně… zkrátka všechna ta klišé, která jsou ale klišé jen do doby, než se za tmy ocitnete někde na hřebenech hor a tohle všechno je kolem vás.

Troufám si tvrdit, že pro básníka je noc přirozeným tvůrčím prostorem. Snad proto, že nabízí extáze toho či onoho druhu nebo naopak proto, že když svět zpomalí, ztichne a uzavře se do kapslí domů a bytů, může se tvůrčí duch volně rozletět. Souhlasíš?
Asi to tak bude. Noc je prostě ten nejjednodušší způsob, jak být sám a v tichu, bez rušivých vjemů, tedy přesně ten druh soustředění, který psaní potřebuje.

Potřebuješ chodit, abys psal?
Já potřebuju chodit, abych žil. Tedy ano, i abych psal.

Jak vůbec píšeš? Říkáš si slova, až si je zapamatuješ, používáš mobil, papír?
Věci mě málokdy napadají za psací stolem. Vlastně ani žádný nemám. Píšu hodně za chůze a na cestách, takže texty převážně nosím v hlavě a opakuji si je, často nahlas, a tím i tříbím. Pokud mám strach, že něco zapomenu, píšu buďto do sešitu, který na to mám, nebo na náhodné papíry, co jsou zrovna po ruce. Občas též to počítače, ale to už spíš věci před dokončením. Do mobilu zcela výjimečně, ale to jen většinou poznámky na místech, když z jakéhokoliv důvodu nemám u sebe papír a tužku. Nevím proč, ale mobil mi s poezií nejde dohromady. V tomhle jsem asi pořád ta stará, tak trochu analogová generace.

Je noc pro báseň dobrá jako „scéna“? Kdo je třeba pro tebe mistrem nočních básní?
Určitě je. Jak se mi to tady v tom mém povídání neustále vrací, i v dnešní době, kdy se člověk snaží z přírody všemožně vydělit a opevnit ve zdánlivých jistotách moderního světa, zůstává v noci jakési bazální tajemství. A tajemství má poezie ráda.

A mistr nočních básní? Jako první mě napadá Vladimír Holan… asi ne moc překvapivě, ale na druhou stranu, každý skutečný básník je tak trochu noční tvor, takže na nějakých jménech vlastně ani tolik nesejde.

Naznačila jsem v úvodu, že noc v tvých sbírkách má své důležité místo. Kde to je podle tebe znát nejvíc, kam bys pozval svého nočního čtenáře? Je to – už dle titulu – Noc a déšť? Připomeňme, že v tomto Ravtu právě z této tvé sbírky citujeme, ale dost možná jsme vynechali něco daleko významnějšího pro tebe jako autora…
Samozřejmě tahle sbírka se nabízí už svým názvem, ale když se tak za tím ohlížím, noc se sice nesoustavně, ale spolehlivě táhne mými texty od samého začátku. Takže pro případného čtenáře domácí úkol a zase jedna dlouhá osamělá cesta noční krajinou.

III. Knihy proti nočním můrám a český básník za války

Všichni máme v posledních měsících noční můry, myslím. Válka navíc zatahuje všechno do zlé noci světa. Čteš, když nemůžeš spát nebo když se probudíš ze zlého snu?

Přiznám se, že v noci moc nečtu. Když už se někdy k ránu probudím, je to spíš takové mrákotné polobdění, polospaní, a to jsem zvyklý přemýšlet. Nejlépe o textech, který bych chtěl nebo měl napsat, protože to mě zase spolehlivě uspává.

Co čteš ? Zprávy v mobilu? Knihy-ukolébavky nebo naopak ostré, těžké texty?
Když už po něčem sáhnu, tak to téměř s jistotu bývá stará dobrá papírová kniha. Mobily a počítače mi se spánkem nejdou dohromady. A pak je celkem jedno, co čtu.

Dá se knihami bojovat proti nočním můrám? (Otázka je záměrně položená tak, že se dá vyložit různě, vyber si její výklad.)
Kdybych si to nemyslel, nečetl bych… a hlavně bych nepsal.

Vídám ve svých virtuálních kruzích hodně doporučené četby, která nám má pomoci pochopit současný tíživý svět, příčiny toho, co se děje, kontext. Prožil jsi někdy nad knihou takový moment, kdy se zdálo, že svět je jasnější, srozumitelnější, že už víš, proč se děje to, co se děje, včetně veškerého zla?
Prožil a mnohokrát. Proto člověk čte, ne? Ale těžko říct, jestli to byla nějaká zaručená a doporučená četba, spíš mě oslovují náhodné, předem neodhadnutelné texty. A dost často ani ne pro to, co v nich stojí, ale pro něco, co je za nimi, nebo kráčí mimoběžně vedle nich. To je ten pravý zážitek z četby.

Co má dělat český básník za války? Má hledat odpovědi a vyslovit se, měnit svět básněmi?
Někdy mám pocit, že může jen bezmocně zatínat pěsti. Ale samozřejmě, kromě aktivit jaké dělají i všichni ostatní, tedy protestů, pomoci potřebným atd. atd. by měl především psát. To je  to, co ho odlišuje od ostatních, to je to, proč je tady. Umění obecně, ale na literatuře je to obzvlášť patrné, má nejen funkci estetickou, ale hlavně reflexivní. To jest zrcadlit tento svět a dění v něm, a spíš než hledat odpovědi, klást znepokojivé otázky a nutit tím k přemýšlení. Proto je také společnost, která přestala naslouchat umění, předurčena k daleko hlubším a osudovějším chybám.

S tímhle naprosto souhlasím, díky, že jsi to řekl. Však se taky ptám proto, že si myslím, že poezie svět měnit může. Jenom bych si to nikdy netroufla vykládat lidem, kteří teď trpí válkou… Čtu ale básně ukrajinských básnířek a básníků a je mi jasné, že vyslovit „to“ skutečně mění vnímání. Že to smysl má –
„Je čas boje i čas pokoje“ praví se v jedné úchvatné sekvenci knihy Kazatel, která je sama o sobě mimořádnou básnickou skladbou a na kterou tímto odkazuji. Takže souhlas a víc za mě dodávat netřeba.

Vítku, děkuju za všechny odpovědi a přeju dobrou noc.