1. Žijeme ve světě, kde probíhá neustálá „nadvýroba“ myšlenek, které se ve veřejném prostoru přetahují o naši pozornost. Myšlenky se mění v kampaně, trendy, memy, ale mají ještě sílu měnit svět nad rámec „repostu“? Pokud věříte, že ano, kterou takovou z poslední doby si vybavíte? Může to být myšlenka použitá pro dobrou i pro špatnou věc.

2. Přemýšlíte nad tím, jak vaše dílo mění svět? Cítíte odpovědnost za myšlenky, které do světa posíláte?

3. Které literární dílo (bez omezení druhu) vámi při čtení pohnulo natolik, že vás názorově či hodnotově posunulo nebo přímo změnilo?

Markéta Hejkalová, spisovatelka, překladatelka, ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě
1. Krizová doba svádí k převratným myšlenkám a zázračným řešením, jak spasit svět před pandemií. Pandemii takového rozsahu nikdo z nás nezažil a o koronaviru, covidu či čínském viru toho víme tak málo, že jsem k těm velkým myšlenkám a návodům velmi skeptická a často si říkám, že je vlastně dobře, že většina myšlenek ve virtuálním světě a na sociálních sítích má jepičí život a nikdo je nebere moc vážně. Netýká se to jen „pandemických“ teorií, ale i některých jiných, pro mě povrchních a zkratkovitých soudů o hnutí MeToo, o progresivistických tendencích aj., kde je podle mě pravda často složitější, než jak je prezentována.
Už v březnu 2020 jsem si znovu přečetla román Alberta Camuse Mor (který jsem kdysi v mládí vnímala jako dystopii) a vzala jsem si z něj „poučení“, že nejlepší reakcí na epidemii je pokračovat ve své práci, která je užitečná pro ostatní lidi (což by měla být každá práce) a nepodléhat hysterii, panice a šíření či sdílení poplašných a nenávistných zpráv.
Ze stovek myšlenek, které se každý den míhaly ve veřejném a virtuálním prostoru, mě nejvíc ovlivnila jedna zcela neintelektuální, přízemní rada: vyrobit si „věšáček“ na respirátory se sedmi háčky, pro každý den v týdnu jeden, aby se respirátor stihl vyvětrat a byl připraven k dalšímu použití. Uvědomuju si, že to zní jako naprostá pitomost… A možná to pitomost opravdu je, ale ne větší než spousta jiných, které se tváří vznešeně a hlubokomyslně.

2. Svět je nejlepší místo k životu a já ho nechci měnit, chci psát příběhy, které se v našem světě odehrávají. Pokud moje povídky a romány někoho potěší, povzbudí, dodají mu odvahu či naději, mám z toho radost a doufám, že se to aspoň někdy děje, ale není to – podle mého názoru – hlavní cíl literatury, ani můj ne. Autor beletrie má právo vidět a vylíčit svět po svém. Čtenář může s autorovým viděním současnosti nebo historie souhlasit či nesouhlasit, ale neměl by ho brát jako jedinou absolutní pravdu nebo lež. Autor není odpovědný za to, jak jeho dílo vnímají a interpretují čtenáři, kritici, nebo třeba i politici.
Naopak za své myšlenky přeměněné do slov odpovědný je a musí za ně stoprocentně ručit. Víc než při psaní beletrie na to myslím, když píšu publicistické texty, hlavně sloupky pro Český rozhlas, to je někdy balancování mezi plytkým a banálním optimismem a snahou říct posluchačům něco o znepokojivých podobách současného světa, a přitom nevyvolávat zášť a nenávist.

3. Asi nebudu nijak originální, ale byl to román Zločin a trest Fjodora Michajloviče Dostojevského. Četla jsem ho poprvé na gymnáziu a tehdy jsem jeho poselství chápala tak, že člověk nemá právo povyšovat se nad ostatní třeba kvůli lepšímu vzdělání, rozhledu, znalosti jazyků… Teprve později jsem začala vnímat jeho další vrstvy, „silné jedince“, kteří k prosazování svých ideologií manipulují osudy milionů „lidských vší“. Zneužívají sílu myšlenky, a je celkem jedno, jestli opravdu věří, že mohou spasit svět, nebo se řídí jen svým prospěchem či touhou po moci. Dokonce bych řekla, že fanatici jsou nebezpečnější než pragmatici… Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Radovan Jursa, básník, sochař a kardiochirurg
1. Síť sekundárních a terciálních textů je stále hustší, je to síť ve které uvíznou nejen velké ryby, ale většina myšlenek vůbec. I tato má odpověď znamená jen další stahování sítě.

Myšlenka, která mění svět, je koza z básně Pavla Kolmačky, přesněji její oči, ve kterých se zrcadlí obloha a táhnou oblaka.

2. Ano, ale jen ve smyslu jak mění mne samotného. Ano, než je vypustím, pak už ne.

3. V deseti letech Dva divoši od Setona, o devět let později Hrad v nitru od Terezie z Avily a někdy v pětadvaceti Kafkův Proces.

Ondřej Lipár, básník a editor
1. Problém nevidím ani tak v nadbytečném množství myšlenek, které soupeří o naší pozornost, jako spíš v tom, že drtivá většina z nich je plochá, mělká. A to asi není nic nového. Navíc i hloupost může vyvolat duchaplnou reakci – pořád si myslím, že stejnou, možná i větší sílu má v tomhle přetahování čtenář, divák, příjemce, protože myšlenku (pokud ji přijme) vykládá po svém. Twitter mi to předvádí každý den, naposledy nejzábavněji asi ve spojitosti v příběhu o bance, instagramerce a rybě.

2. Autor je sice mrtvý, ale autorství se (většinou) nezbaví. Jasně, cítím odpovědnost. Občas mě s ní dokonce někdo praští po čumáku.

3. Síle, s jakou mě sci-fi trilogie Problém tří těles přinutila uvažovat o jedinci, planetě, vesmíru a hlavně běhu času v jiném měřítku, se hned tak něco nevyrovná. Ba jo, vyrovná: už několik týdnů ležím v Brodského básních!

Ladislav Šerý, spisovatel a překladatel
1. Myšlenky jsou jen hra, pěna dní skutečného světa, ó jak rádi si snimi pohráváme… ne že by byly úplně neškodné, ale příliš je nepřeceňujme. Myšlenky si doba sama vynutí a až potom je hýčká a následuje. To je ta zatracená činorodost lidská. Člověk nejdřív jedná, potom myslí. Chce růst a ke všemu hledá vylepšení, myšlenky přicházejí až poté. Inženýři, vynálezci a digitální kutilové, toť mládí světa. Myslitelé vždy jen klopýtají za praktickým životem. Střezme se filozofů, podvodných advokátů toho, co nelze zastavit.

2. Vlastní myšlenky kompromitují, cizí zahanbují. Jsem zvědav, co sem kdo napíše.

3. Beletrii a kromě pár výjimek i poezii považuji spíše za zábavnou kratochvíli. Mohl bych ale uvést řadu autorů z oblasti humanitních věd, od Alexise de Tocqueville po Marka Fischera, nicméně myšlenky by měl člověk spíše přebírat od starších vzorů. Jenže těch inspirativních většinou příliš mnoho nepotká, proto musí čerpat zknih a médií, jaké neštěstí. Náš konečný svět je potom plný nekonečných řečí, ale použitelných myšlenek na jeho polepšení se najednou nedostává. Dejme mu šanci, ať se zhroutí sám do sebe a nezatěžuje nás svými věčnými protiklady. Nenuťme se do pláče nad tou chladnoucí hromadou krásy, nad zmatkem iluzí a přívalem polopravd. Připravme se na příchod budoucnosti, v níž technika přivodí vymazání času – pokud ji netrápí bůh ani láska, není v ní uzavřeno myšlení, ale jeho opak.

Juliana Sokolová, básnířka, esejistka a filosofka
1. Ja práve cítim nedostatok myšlienok, ktoré by sa vo verejnom priestore naťahovali o moju alebo našu pozornosť. Viac myšlienok do verejného priestoru!

2. Prvá otázka: Nie, vôbec. Druhá otázka: Áno, určite.

3. Veľmi silne si pamätám situáciu, keď som v univerzitnej knižnici našla veľký hardback zozbieraných esejí Simone Weil s jej čb fotografiou na prebale – bol to teda zároveň stret s textom aj s človekom, jej biografiou. Pamätám si viac držanie tej knihy v ruke ako jej čítanie – teda predovšetkým moment stretnutia. Ale alchýmia vplyvu je pre mňa vo všeobecnosti ťažko postriehnuteľná – čo sa s čím v človeku spojí, čo dá do pohybu niečo, čo nebolo v pohybe pred tým – skôr asi rozvynie pohyb alebo zbaví latentné jeho čakania? Viac ako konkrétne myšlienky ma na strednej škole ovplyvnilo samotné čítanie, neskoro v noci, každú noc, stret s rôznymi spôsobmi popisovania sveta a ľudí, to bolo to, čo ma zasiahlo najhlbšie, viac ako jedna konkrétna myšlienka – situácia čítania.S konkrétnou myšlienkou, ktorá vo mne silno zarezonovala -– a pamätám si to –, som sa stretla v korešpondencii, ak je to teda tiež literárny druh povolený anketnou otázkou. Keď som pre Slovenský rozhlas – Rádio Devín písala scenár o poézii súčasnej afroamerickej poetky Simone White „Štruktúry túžby,“ viedla som s autorkou rozhovor cez email o niektorých doplňujúcich otázkach. Jedna z jej odpovedí mi pomohla dostať sa na miesta, kam by som sa bez nej asi nedostala – rozmýšľam nad ňou často, asi už päť rokov:

“Myslieť poeticky znamená pokúsiť sa odvodiť nové spojitosti a zmysel z toho, čo človek vie – intuitívne, etymologicky, symbolicky, sonicky – o rozpätí a vibrácii jednotlivých slov. Je to uvažovanie nie v zmysle etablovaných disciplín, žánrov alebo vied, ale s využitím ezoterickej sily mysle: je to svojim spôsobom načieranie do zásob všetkých svojich poznatkov, ktoré musia byť neustále doplňované, s cieľom dospieť k novým záverom. To isté by malo byť aj cieľom kritického myslenia – nie snaha o vysvetlenie. Vysvetlenie čoho?”

Barbora Šťastná, spisovatelka a překladatelka
1. Už nevím, kdy jsem poprvé slyšela větu „Tady je svět ještě v pořádku,“ ale jsem si jistá, že veřejným prostorem kolovala ještě předtím, než se z ní stal reklamní slogan řetězce Globus. Chápu, proč je jako slogan tak úspěšná, ale emoce, které vyvolává, mi připadají poměrně nebezpečné. Vytváří iluzi bezpečné náruče, která nás ochrání před rizikem a nekomfortem jakékoli změny. Podsouvá nám představu bájné idylické minulosti, kdy svět býval „v pořádku“ všude, nejen v Globusu. Ale k jakým hodnotám vlastně odkazuje, co všechno je podle něj skutečně „v pořádku“?

2. K uvědomění té odpovědnosti jsem dospěla někdy po čtyřicítce, v době, kdy už mi vyšly první dvě knihy. Byly to knihy fejetonů na téma hledání štěstí v každodenním životě. Zaskočilo mě, že lidé se mě skutečně začali ptát, jak být šťastnější – a někdy to byli lidé mnohem starší a moudřejší než já sama. Připadala jsem si před nimi trochu jako podvodník. Snažila jsem se vysvětlovat, že přece píšu o svých pokusech a omylech, ale nebylo to moc platné. Postupně jsem začala mnohem víc zvažovat, co pouštím do světa, a nakonec mě to přivedlo i ke změně zaměstnání: z lifestylových časopisů jsem odešla pracovat pro archiv Paměti národa.

3. Upřímně řečeno, asi každé, které si trochu víc pustím k tělu. A nejvíc si to uvědomuji, když si danou knihu znovu přečtu po letech. Když jsem jako teenager poprvé četla Nebezpečné známosti, propadla jsem bezbřehému obdivu k markýze de Merteuil a jejím „komunikačním“ dovednostem. Opravdu jsem si přála být jako ona! Potom jsem si román přečetla po letech znovu a viděla jsem ten příběh v úplně jiném světle.

Martin Švanda, básník a psycholog
1. Protože žiji ve světě, který útočí na moji pozornost, tak se mi vybavila meditace jako způsob oproštění se od nadvýroby myšlenek, kterými jsem denně zahlcován. Ve chvíli meditace zavírám oči před kampaněmi a memy. Je tam pokora jako oproštění se od vnějšku a spojování se s vnitřním bytím. Je to jakýsi pevný základ, který mě vede. Ale je tedy nutné zavřít oči a jít dovnitř k sobě. K vnitřnímu hlasu, který mě může na leccos upozornit.
Myslím si, že každá myšlenka má tu schopnost měnit svět. Každá myšlenka existuje. Ať už se jedná o billboard nebo si něco pomyslím v kuchyni. Je však potřeba, aby tomu lidi věnovali pozornost, aby otevřeli to semínko myšlenky. Aby tomu uvěřili a dali tomu náplň. Taková je potom realita.

2. Cítím odpovědnost za svou cestu, kterou procházím a prožívám a tvůrčím způsobem zpracovávám. Prostřednictvím tvůrčí katarze dochází u mě jednak k očištění a také tím něco posílám do světa. To, co prožívám, se stává součástí světa třeba vydanou knihou, kde je to již v hotovém tvaru. Čtenář, který otevře knihu, se potom může stát součástí tohoto příběhu, když se propojí jeho příběh s tím mým.

3. Každá kniha mi nějak mění myšlení i emoce. Ale pokud si vybavím, tak značné pohnutí jsem zažil kolem dvaceti let, kdy jsem četl Obratník raka od Henryho Millera a Sestru Jáchyma Topola. V tom věku jsem byl pravda cloumán kdečím. Učarovala mně však imaginace a obrazotvornost obou autorů, kterou jsem pak hledal i v dalších knihách. Ta síla obrazů a vášeň si mě podmanila. Je to takový můj základ, z něho jsem nějak utkán. A který si nesu sebou dál. Temný spodní proud, který občas probublá na hladinu v potřebě obrazů a fantazie. Bez nich by to bylo chudé.

Klára Vlasáková, spisovatelka, scénáristka a  publicistka
1. Je otázka, co čekáme od onoho „měnění světa“. Pokud se bavíme třeba o klimatickém rozvratu, tak tady sebevětší „nadvýroba“ poznatků a predikcí, které uvádějí, v jakém stavu bude planeta během několika desetiletí, příliš velkou váhu nemá. Nový satiricko-katastrofický snímek Don’t Look Up (K zemi hleď!), vyprávějící o tom, jak se lidstvo netečně staví k tomu, že se na Zem řítí kometa, která může veškerý život vyhladit, přináší v tomto ohledu sice politicky přímočaré, ale stále znepokojivé sdělení: Ať už je ona myšlenka sebevážnější, může být snadno rozředěna v nekonečném feedu, kde si nás algoritmy obřích nijak neregulovaných technologických firem ochočily natolik, že informace o ničení planety nebo lidech umrzajících na polsko-běloruské hranici jsou vzápětí vystřídány vtipem, gifem, fotkou z dovolené. A všechno má zdánlivě stejnou váhu, všechno soupeří o naši pozornost. Přesto jsou to právě myšlenky, které mají tu moc nás vyhodit z rámců bezpečného, známého, pohodlného; myšlenky kacířské, neslušné, myšlenky zakázané, trapné nebo jinak nevhodné, které otřásají snůškou předsudků a represí, kterým říkáme „slušné chování“. Jedna myšlenka nezmění svět – to je taková antropocentrická romantická představa –, ale jedna myšlenka může otřást našim vnitřním světem a natrvalo ho změnit. A těm z nás, kteří mají štěstí, se to aspoň jednou v životě přihodí.

2. Čím jsem starší, tím větší odpovědnost cítím za texty, které publikuju. Pamatuju si, jak jsme jednou po klauzurách na scenáristice na FAMU seděli s našimi učiteli v hospodě. Jeden uznávaný, vytížený scenárista se ptal druhého, který toho napsal a natočil jen velmi málo, na čem zrovna pracuje. „Na ničem,“ odpověděl. „Došel jsem k tomu, že důležité je vlastně nepsat.“ První se jen uchechtnul: „Když nepíšeš, tak vůbec nic nevíš.“ Mávnul nad svým kolegou rukou a začal vykládat, na čem zrovna pracuje on. Přiznám se, že jsem nedorostla do uvažování, kdy bych byla ochotna svou tvorbu odložit a uchýlit se do dobrovolného ticha jako k určité formě zodpovědnosti za celek. Zatím si totiž myslím, že uměleckou tvorbou můžeme zprostředkovat to, čemu filosofové a filosofky říkají „roztržení sebevědomí“; odložit na chvíli sebe a otevřít se mnohosti zážitků, zkušeností, postojů. Bez naděje, že se tohle někdy povede, bych nepsala, ale ani nečetla nebo se nedívala na filmy a možná bych jen těžko ráno vstávala z postele.

3. Vzpomínám si třeba na bolestivý náraz při četbě Mnichovského komplexu od Jana Tesaře. Pronikavá, neuhýbavá historická studie, která se přebírá oblíbenými národními mýty o Mnichovu 1938 a napíná je proti světlu jako potrhaný papír. Nebo jak mnou pohnula četba Virginie Woolfové – copak je možné takhle psát o „obyčejných věcech“? Copak je možné zastavit nějaký moment a pak s vášní geoložky zkoumat jeho jednotlivé vrstvy? Nebo Kafkovy povídky – copak je možné cítit všechnu tu tíhu a zároveň ji uchopit a přetvořit vněco groteskního? A pokračovat by šlo dál a dál. Z uplynulého roku mnou otřásla třeba četba knihy Kdo zabil mého otce od francouzského spisovatele Édouarda Louise: krátké, ostré, těžko zapomenutelné pojednání o tom, jak se politika propisuje do těla, do zdraví; jak rozhodnutí namířená na ty nejslabší krátí životy.