Jitka N. Srbová

Anketa o literárních odkrojcích

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 19/2021

Práce na knize povídek, básnické sbírce nebo i románu vždy znamená mnoho škrtání, revizí, vyřazování. Často pro dobro celku vypadnou celé motivy, kapitoly, bloky textů, jednotlivé básně a povídky nebo třeba postavy a zápletky, na kterých vnitřně lpíme – ne proto, že by byly slabé, ale zkrátka by výsledný tvar knihy rušily.
Jaký je osud takových „literárních odkrojků“? Vracíte se k nim, snažíte se kolem nich postavit příští knihu nebo na ně nadobro zanevřete a zapomenete – a tak je možná jednou jako ztracené poklady najde editor/ka vašeho souborného díla?

 

Jan M. Heller, básník, literární publicista, redaktor a překladatel
Pracuji ekologičtěji než Jan Němec, který v Možnostech milostného románu udělal z podobných „recyklátů“ celý oddíl, který nakonec do románu zařadil; snažím se žádný odpad nevytvářet. Naprostá většina textů, které vyprodukuji, jsou už tak metatexty, texty o jiných textech. Ty vlastně vznikají ze zlomků, odkrojky předcházejí to, z čeho mají být odkrojeny: z několika hnízd na bílé stránce se postupně rodí celek, nepíšu od prvního slova do posledního, ale neustále po stránce přeskakuji, když jeden nápad zrodí další, dělám další poznámku na konec a proces se pořád opakuje. A pokud jde o texty ve verších, tam jsou škrty a řezy nekompromisní a neodvolatelné, vše odkrojené je určeno ke zničení a v mé pozůstalosti, bude-li jaká, se nic takového nenajde. Nanejvýš možná bude někdo z těch metatextů vyzobávat fragmenty z mezitím už ztracených textů těch, kteří byli citováni, jako takové hérakleitovské zlomky. Což možná není zas až tak mimoběžná představa, vzhledem k tomu, jak zranitelná jsou data uchovávaná pouze digitálně…

 

Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka
Snažím se pracovat bezezbytkově, zužitkovat všechno – jako z prasete při zabijačce. Z přebytků z Tajemství Hrobaříků vznikli Hrobaříci a Hrobaři, pasáže vyškrtané z Teorie podivnosti čekají společně s nevyužitými poznámkami na nějaký příští román a vyřazená kapitola ze Srdce Evropy se, doufám, stane samostatnou povídkou. Pokud bude jednou někdo zkoumat mou literární pozůstalost, ideálně by měl najít prázdný počítač, protože nic nepřišlo nazmar.

 

Lidmila Kábrtová, spisovatelka
Složka v počítači, kam odhazuju vyřazené či nepoužité kousky textů, se jmenuje jednoduše: Zbytky a trosky. Bohužel to není nic jiného než elegantní název pro naprostý chaos. Protože jestli jsem v něčem naprostý chaotik, tak je to právě v zacházení s tím, co zbylo, nějak se nehodilo, vyřadila jsem to já či se to nezdálo při redakci textu v nakladatelství.

Pokaždé, když do téhle složky něco odkládám, tak si říkám: TOHLE si budu pamatovat, to je přece úplně jasné. To se mi určitě hodí. Ale nejspíš si to říkám u hodně věcí, takže zase většinou celkem rychle zapomenu, co v téhle složce skončilo.

Výjimky přesto existují. Jsou to rychlé záblesky, které jakýmsi podivným způsobem vybublaly v počítači v rozdělaném textu, objevily se mi v hlavě, ačkoli jsem od prvního momentu věděla, že se do příběhu nehodí. Ale v daný moment je napíšu, protože vnitřní puzení je napsat nejde zastavit – ať jde o odstavec či dva nebo celou stránku – a pak je s čistým svědomím vezmu a odložím. Ty jediné si pamatuju. A vím, že svoje místo dostanou. Jen netuším, kdy a v čem to bude.

 

Lukáš Marvan, básník
Literární odkrojek je prostě věc, kterou jsem ze sbírky vykopl. Dnes do souboru v počítači s názvem Odpad, a dříve, a to vy milé děti mnohé ani nepamatujete, jsem papír s rukopisem či strojopisem s úlevou roztrhal nebo zastrčil k ostatním takovým do desek a ty do igelitové tašky. Ta taška časem bobtnala a bobtnala, až z ní byly dvě tašky.  Báseň nebo její část, nad kterou jsem si řekl: tak tohle nějak nevyšlo, že, či příměji: ježišmarjá, tohle nesmí nikdo vidět, prostě zmizela navždy nebo skoro navždy. Je zajímavé, že s přibývajícím věkem je takových básní čím dál méně. A není to proto, že píšu méně (i když píšu méně) nebo že bych s moudrostí přibývajícího věku psal lepší a lepší věci. Prostě se za sebe méně stydím než v mládí. S jistou pýchou dokonce můžu říct, že se za sebe nestydím vůbec. Ale aspoň trochu důvěřuji editorům, kterým důvěřuji, takže soubor básní Odpad netrpí úplně podvýživou. A teď k těm igelitkám na půdě. Nedávno jsem opět zjistil, že tam jsou a dalo by se v nich hrabat. Oslovila mě bývalá spolužačka, spisovatelka Beatrice Landovská, zda bych byl ochoten veřejně přečíst několik básní napsaných v době, kdy jsme spolu navštěvovali gymnázium. Tedy básně ze sedmnácti či osmnácti let. A jak jsem se vyděšeně a zároveň zvědavě probourával masou papíru, nalezl jsem také množství básní z mnohem pozdější doby, kdy jsem úzkostlivě vybíral básně do své první sbírky, která vyšla v Českém spisovateli pod názvem Levhart nebo leopard. A já si při jejich čtení až nepříjemně často opakoval větu: Sakra, proč jsem tam tohle nedal? A bylo mi jich líto, těch vykopnutých básní, a zpětně jsem se do nich zamilovával a zamiloval. A bylo mi líto i sebe sama, že jsem byl na sebe tak přísný, že jsem se za sebe tak styděl. A od toho už nebylo zas tak daleko k větě: To se musí napravit. A tak jsem je vytahal z igelitek, přepsal do počítače, kde nikdy před tím nebyly, a nechal vrůst mezi současné básně, které zas nevěděly, co je papír. A tenhle mix, tohle setkání, jsem vložil do možná poslední sbírky s názvem Někoho mi připomínáš. Tolik k vykopnutým literárním odkrojkům.

 

Ivana Myšková, spisovatelka, redaktorka a literární publicistka
Myslím, že takových literárních odkrojků mám několikanásobně více než časopisecky nebo knižně publikovaných textů. Schovávám si je na období senility, kdy je xkrát vyvařím do různých výborů poezie, povídek, románových fragmentů, drobné publicistiky apod., jak se to tak dělává, když autor potřebuje vydávat, aby si ještě potvrdil svou neotřesitelnou pozici v literárním provozu a uspokojil očekávání svého nakladatele, recenzentů a čtenářů, ale vlastně nemá dostatek kvalitních textů k vydání, a je mu blbý to přiznat. Budou to ale krásně vypravené knížky, protože podplatím skvělého grafického úpravce, který to velké nic a trapno našlehá do podoby neodolatelně skvostného artefaktu, jehož obálka alespoň na týden ozdobí výlohy veškerých dobrých (malých, samozřejmě že malých) knihkupectví.

Upřímně, vlastně nevím, proč všechny ty odvržené rukopisy (mezi nimiž je celá básnická sbírka, dvě nedokončené divadelní hry, minimálně pět docela dlouhých nedotažených povídek, a to nemluvím o ještě starších, opravdu juvenilních literárních pokusech) vůbec schovávám. Mám na ně ale takový krásný vojenský kufr s vypouklým víkem, který mi asi před dvaceti lety úžasně zrenovovala, vytapetovala a natřela na modro moje úžasně zručná maminka, a tak jej jen uctivě nechávám být jako krásný kus nábytku, bezpečně uložený u rodičů mého chotě, neboť se do našeho pražského bytu nevejde. Pravděpodobně v něm všechny ty mé papírové odkrojky (těch elektronických je taky dost) jen věrně čekají na dobu mé nepřestajné senility a ruce mladého a nadšeného redaktora či redaktorky, který či která naivně uvěří, že tam najde nějaké ztracené poklady. Nenajde. Nenajde, ale pssst!

Něco jiného jsou ale zápisky, které obsahují i nedotčené fragmenty budoucích textů. O některých vím, že prostě patří do rozepsané prózy či povídky a je jen otázkou času, kdy se tam dostanou. S těmihle notýsky-nápadníky (většinou jsou to notýsky, ale i cáry různých papírků v nich nacpaných) naopak docela aktivně pracuju, pomáhají mi totiž udržet některé myšlenky, nápady, obrazy, repliky živé. Nebo alespoň položivé. Ty naopak shromažďuju okolo sebe, abych si z nich mohla sem tam něco vyzobnout. Až budu senilní, budu se nad nimi rozněžňovat – ach, tohle opravdu napadlo mě? Ano, celé to není nic jiného než příprava na dobu, kdy nevymyslím nic. A jak si za to ještě budu vděčná!

 

Natálie Nera, básnířka, spisovatelka a učitelka na gymnáziu
Představa, že někdo bude vydávat mé souborné dílo a posmrtně se probírat lodním kufrem plným mých veleděl od momentu, kdy jsem se rozhodla takřka posedle věnovat literární tvorbě, tedy zhruba v mých deseti letech, je pro mě spíše úsměvná. Je to zhruba stejně pravděpodobný scénář jako získání Man Booker Prize nebo Pullitzerovy ceny.

Psaní je formou komunikace a jako v každém typu komunikace jde o to, aby byla efektivní, aby myšlenky nezapadly jen kvůli neumu autora. Být co nejlepším literárním komunikátorem, co nejlepší verzí literárního sama sebe, to je, oč tu běží.

Asi jako všichni psavci mám odkrojků opravdu velké hory, vracím se však jen k některým, kde mi připadá, že mám nosný nápad, jen zpracování se úplně nesešlo. Určitě si neschovávám odstavce či kapitoly, spíše občas nějaký nápaditý obrat, výraz, frázi. Náměty používám i několikrát, dokud k nim nenajdu ten správný přístup, správný úhel.

Jindy jde třeba o to, že text je dobrý, ale nehodí se do koncepce. To se mi stalo i při nedávné přípravě sbírky Návrat ztracené dcery (Dauphin, 2021), kdy jsem vyřadila pět básní s tématem životů básníků, mezi nimi báseň o Achmatovové či Lorcovi.  Prostě tam nejsou a ty básně jsou přitom pořád nosné, mají i dobrý mezinárodní ohlas.

Já jsem obecně spíše vyhazovač, přebírač než chrlič textů. Všechno škrtám, mnohokrát přepisuji. Přepisování jedné povídky mi třeba trvalo dva roky a asi dvacet pět verzí, než mi konečně vyšla v zahraničním časopise. Myslím, že jsem v tomto směru hodně extrémní, i proto mi vše hodně dlouho trvá.

A co se týče lpění na textech, tak to už opravdu dávno nelpím. Možná někdy před dvaceti lety, kdy mi vše, co jsem vytvořila, připadalo jako nedotknutelné. Během doby jsem se naučila, že odpoutat se od textů, postav či zápletek, které nefungují, je žádoucí, že člověk nemá litovat, ale učit se tím, jak psát lépe.

 

Lukáš Marvan, básník
Literární odkrojek je prostě věc, kterou jsem ze sbírky vykopl. Dnes do souboru v počítači s názvem Odpad, a dříve, a to vy milé děti mnohé ani nepamatujete, jsem papír s rukopisem či strojopisem s úlevou roztrhal nebo zastrčil k ostatním takovým do desek a ty do igelitové tašky. Ta taška časem bobtnala a bobtnala, až z ní byly dvě tašky.  Báseň nebo její část, nad kterou jsem si řekl: tak tohle nějak nevyšlo, že, či příměji: ježišmarjá, tohle nesmí nikdo vidět, prostě zmizela navždy nebo skoro navždy. Je zajímavé, že s přibývajícím věkem je takových básní čím dál méně. A není to proto, že píšu méně (i když píšu méně) nebo že bych s moudrostí přibývajícího věku psal lepší a lepší věci. Prostě se za sebe méně stydím než v mládí. S jistou pýchou dokonce můžu říct, že se za sebe nestydím vůbec. Ale aspoň trochu důvěřuji editorům, kterým důvěřuji, takže soubor básní Odpad netrpí úplně podvýživou. A teď k těm igelitkám na půdě. Nedávno jsem opět zjistil, že tam jsou a dalo by se v nich hrabat. Oslovila mě bývalá spolužačka, spisovatelka Beatrice Landovská, zda bych byl ochoten veřejně přečíst několik básní napsaných v době, kdy jsme spolu navštěvovali gymnázium. Tedy básně ze sedmnácti či osmnácti let. A jak jsem se vyděšeně a zároveň zvědavě probourával masou papíru, nalezl jsem také množství básní z mnohem pozdější doby, kdy jsem úzkostlivě vybíral básně do své první sbírky, která vyšla v Českém spisovateli pod názvem Levhart nebo leopard. A já si při jejich čtení až nepříjemně často opakoval větu: Sakra, proč jsem tam tohle nedal? A bylo mi jich líto, těch vykopnutých básní, a zpětně jsem se do nich zamilovával a zamiloval. A bylo mi líto i sebe sama, že jsem byl na sebe tak přísný, že jsem se za sebe tak styděl. A od toho už nebylo zas tak daleko k větě: To se musí napravit. A tak jsem je vytahal z igelitek, přepsal do počítače, kde nikdy před tím nebyly, a nechal vrůst mezi současné básně, které zas nevěděly, co je papír. A tenhle mix, tohle setkání, jsem vložil do možná poslední sbírky s názvem Někoho mi připomínáš. Tolik k vykopnutým literárním odkrojkům.

 

Simona Racková, básnířka, redaktorka a literární publicistka
Z posledních let takových odkrojků zase tolik nemám. Po sestavení básnické sbírky mi vždy zbude jen několik textů, které se buď nehodily do celku, nebo mně či editorovi zkrátka připadaly slabší. K těm se většinou nevracím, ale ani je nemažu – zůstanou v počítači. Můžou se ovšem hodit v případě, že mě někdo požádá o dosud nepublikované texty – někdy pak s překvapením zjistím, že tyto odložené básně vlastně dobře fungují vedle těch nových, které jsem napsala od vydání poslední sbírky. Z doby před zhruba deseti lety ale mám celou básnickou sbírku, která nikdy nevyšla knižně. Dodnes nevím, jestli je to dobře, anebo je to přece jen trochu škoda (do žádného nakladatelství jsem ji tehdy neposlala, neodvážila jsem se) – nicméně mnoho básní z ní vyšlo časopisecky, na internetu nebo v různých antologiích, a to tehdy i v pozdějších letech. Možná by bylo prima zase se na ni po čase, s odstupem, podívat, vybrat třeba deset nejsilnějších básní a ty vydat „aspoň“ jako bibliofilii, ostatně tenkrát jsme o tom s výtvarníkem Pavlem Piekarem uvažovali, ale pak to nějak vyšumělo. Jinak k básním, které jsem napsala ještě dříve – před vydáním prvotiny Přítelkyně (2008), se už vůbec nevracím a doufám, že (mi) to ani nikdo neudělá! Jsem ten typ autora, který se hodně dlouho hledal, takže i když poezii píšu od první třídy, nakonec jsem moc ráda, že jsem „oficiálně“ debutovala až po třicítce.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí