Making paper boats
Rozhovor s Bernie Higginsem

Mám ráda projekty, které stojí na iniciativě zdola

Ptá se Jitka N. Srbová

Bernie Higgins je spoluzakladatelkou a hlavní organizátorkou festivalu Den poezie od roku 1999. Vyučuje literaturu a genderové otázky v soudobé literatuře na Katedře anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK, pracuje také jako překladatelka a editorka. Mnoho let uváděla pořady o české literatuře pro Radio Prague. Také kreslí a občas publikuje karikatury.

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 16/2021

Den poezie má pozoruhodnou tradici. Od roku 1999 se podstatně rozrostl a každý rok se teď koná velké množství akcí na spoustě míst. Bylo to tak od začátku zamýšleno? Jak jste to vlastně celé dali dohromady?
Philip Larkin napsal skvělou, ale dost krutou báseň, „Staří blázni“, ve které naznačuje, že stáří znamená mít v hlavě místnosti, v nichž se svítí, plné lidí nám známých, na jejichž jména si však už nevzpomeneme, a já se obávám, že i já už jsem obětí tohoto procesu. Jestli mám být zcela upřímná, na spoustu toho, co jsem dělala před více než dvaceti lety a na motivace, které mě k tomu vedly, si už v podstatě nevzpomínám. Ale vím jistě, že myšlenka na otevřenou básnickou událost vycházela z aktivit a filozofie Klubu 8, který jsem v devadesátých letech spoluzakládala a spoluorganizovala s básnířkou a kulturní aktivistkou Renatou Bulvovou. První Den poezie byl spojený s tím, že jsme s Renatou začaly dělat projekt Poezie pro cestující, který umisťoval básně do vagónů pražského metra. Byla jsem odhodlaná s festivalem pokračovat, ale rozhodně by mě ani nenapadlo, že o dvacet let později ho budu ještě stále organizovat. Ale nic podobného v té době neexistovalo, a lidem se ta myšlenka zalíbila a celé se to prostě organicky a nezastavitelně rozrůstalo kolem původního data, tj. 16. listopadu, dne narození Karla Hynka Máchy.

Inspirovalo tě něco podobného v zahraničí, například nějaký festival v Británii?
Rozhodně mě inspiroval projekt Poems on the Underground, což byl vůbec první projekt na světě, který měl cíl publikovat básně ve veřejné dopravě – dokonce jsem se v Londýně setkala se spisovatelkou Judith Chernaik, jednou z těch, kdo s tímto projektem v roce 1986 začínali, abych s ní probrala, jak se jí to vlastně podařilo. Říkala jsem si, že by bylo skvělé rozjet něco podobného i tady. Upřímně nesnáším, kolik veřejného prostoru zabírá manipulativní jazyk reklamy a politiky, a myslím si, že mnohem víc prostoru by mělo být věnováno jazyku, který má skutečný význam, a umění obecně. Britský Poetry Day, který je pořádán od roku 1994, mě zvlášť neinspiroval. V té době jsem už žila tady, takže jsem toho o něm mnoho nevěděla, ale je podobný našemu festivalu v tom, že i on vyrostl na iniciativě zdola. Když mi bylo mezi dvaceti a třiceti, pracovala jsem v Londýně na různých komunitních projektech zaměřených na umění, vzdělávání a politiku, a otevřený přístup, který staví na iniciativě zdola, je mi sympatický.

Domnívám se, že velké kouzlo Dne poezie tkví v tom, že festival přijde za lidmi. S poezií se můžeme potkat na ulici, ve školách… Myslíš si, že právě tak by mělo umění s lidmi komunikovat? Nečekat, až budou připraveni a vyhledají ho, ale „přepadnout je“, když to nečekají?
Nejsem si jistá, že se mi líbí slovo „přepadnout“ – sama bych utekla, kdyby mě najednou obklopil flash mob! Já bych asi použila nějaký méně děsivý výraz, například „nabídnout setkání“ (i když uznávám, že je asi pravda, že chudáci děti ve školách nemají moc na výběr). Líbí se mi, když je poezie dostupná a zadarmo – jako něco, co lidé náhodně potkají v tramvaji nebo v čekárně, co mohou číst na pohlednici nebo na záložce do knížky… Líbí se mi svobodný duch takových setkání, je to něco výrazně jiného než koupit si někam lístek a v jistém smyslu „konzumovat“ nějakou akci.

Jedním ze zajímavých aspektů festivalu je, že není elitářský… V programu jsou významná jména současné básnické scény stejně jako studentské projekty nebo otevřené happeningy. Je to záměr?
Ano, je. Čtení významných autorek a autorů jsou samozřejmě zásadní, a já s láskou vzpomínám na takové události, jakými byly třeba večery Zbyňka Hejdy, Věry Jirousové nebo Violy Fischerové, velkých jmen, která už nejsou mezi námi. Ale líbí se mi myšlenka festivalu, který zahrnuje komunitu lidí, kteří s poezií nějak zacházejí – ať už jsou to ti nejlepší z umělců, čtenáři, začínající básníci nebo děti, které se tak s poezií setkají úplně poprvé. A někdy se ty skupiny báječně propojí mezi sebou – třeba několik let pořádalo Gymnázium Na Vítězné pláni básnickou soutěž pro gymnázia, a v porotě seděli Viola Fischerová, Rudolf Matys a Miloslav Topinka. Brali ten úkol velmi vážně a také byli k mladým básnířkám a básníkům opravdu až brutálně upřímní, když rozebírali jejich pokusy a chyby, ale také když mluvili o poezii obecně. Byl to mimořádně silný zážitek, i když někdy to nebylo právě příjemné pozorovat. Vždycky jsem považovala za nesmírně inspirativní Bachtinovu koncepci karnevalu, který vytváří svobodný sociální prostor, v němž se setkávají skupiny, které se obvykle neprolínají, neboť karneval patří všem bez ohledu na jejich společenskou vrstvu nebo profesi, že v bourání obvyklých hranic mezi lidmi je tvůrčí a někdy až anarchistická energie.

Nejsi někdy vystavena kritice právě proto, že je festival tak otevřený různým nápadům a nemáte tak kontrolu nad jednotlivými akcemi?
Do očí mi to řekne málokdo, i když si vybavuji, že před lety jsme stáli před velkou grantovou komisí a jeden ctihodný člen komise se nás zeptal, jestli se nebojíme, že by náš festival mohl dopadnout jako jakési „hurá na poezii“ a měl tím zřetelně na mysli, že na tom, co děláme, je něco nepatřičného nebo bizarního, například když pořádáme klasická čtení zavedených autorů a děti čmárají básničky křídou na chodníky v rámci jednoho a toho samého festivalu. Měla jsem chuť ho trochu poškádlit tím, že bychom to mohli použít jako název našeho příštího festivalu… Ale pochopila jsem, že se prostě obával, že pestrá směs akcí může svědčit o nedostatku úcty k seriózním básníkům nebo dokonce o snižování úrovně prezentované poezie. Ale já si těchto básníků velmi vážím, myslím, že udržují jazyk, dokonce i pravdu, ve společnosti při životě. Prostě si myslím, že otevřený, široce pojatý festival může přinést zajímavá spojení a vyvolat zajímavé otázky ohledně poezie a umění.

A pokud jde o to, zda máme akce pod kontrolou, z programu je myslím zřejmé, že tu festival během dvou týdnů nabízí rozmanitou nabídku akcí, a lidé mají představu, s čím se mohou setkat, když si z programu vybírají, kam půjdou. Kromě toho, že Den poezie nabízí reálný program, je to zároveň i idea oslavy poezie během určitého časového období – a tuto ideu my nevlastníme ani nemáme potřebu ji kontrolovat. Takže jde o vyváženou věc, zajišťujeme dobře zorganizovanou sérii čtení, ale dáváme také lidem odkudkoliv svobodu něco vymyslet a přidat se.

Myslíš, že poezie je „vážná věc“?
Myslím. Smrtelně vážná.

Jak lidé na Den poezie reagují – myslím tím lidé mimo básnickou komunitu, která ho jistě vítá… Máte takovou zpětnou vazbu?
Všude po republice je spousta opravdu skvělých tvořivých učitelů a knihovníků, kteří každoročně organizují události a inspirují aktivity a jsou pro festival naprosto zásadní. A ti se často dělí o výstupy ze svých akcí, třeba o knížky, které s dětmi společně napsali a ilustrovali, nebo o videa ze školních akcí na YouTube, posílají nám fotoreportáže apod. Myslím, že právě to, že tolik lidí se pustí do organizování vlastních akcí, je nejlepším dokladem smyslu festivalu, i když i tady si pandemie vybrala svou daň a pozná se to na účasti.

Jak si každý rok vybíráte téma?
V podstatě je to tak, že skupina, která za festivalem organizačně stojí (letos jsou to básníci Vít Janota, Tomáš Čada, Vojta Vacek, Klára Černá a Martin Zborník), dá hlavy dohromady  a během brainstormingu přijde s nápady – často jde o inspirace aktuálními významnými výročími nebo prací konkrétního autora (v posledních letech např. Blake, Donne, Szymborská) nebo o pocit z aktuální doby. Téma se nemusí objevit na všech akcích, pochopitelně, je to jen inspirace.

Božská komedie (téma letošního ročníku festivalu) je notoricky známá a zároveň naprosto neznámá, jak se obávám. Jak k takovému opusu magnum dnes přistoupit? Jsme vůbec schopni vnímat nad rámec limitu 320 znaků na Twitteru? Neupadáme jako čtenáři?
Připomněla jsi mi, že když se dozvěděla o letošním tématu Sylva Fischerová, poslala mi tyto skvělé verše Ivana Diviše –

Je to zem, kam naházíš-li deset
Dantových Božských komedií,
skončí pod třemi recenzemi a pak v Pečkách
na ohromném smetišti a vzadu čoudí Velim.

Ale myslím, že Danteho epické dílo snad není zcela neznámé? Obrazy a citace a ta nesmírně silná linka příběhu o cestě temným lesem do pekla, a pak skrz očistec do ráje, to patří ke světové literární kultuře, a to vůbec nezmiňuji ohromující popularitu toho díla v autorově rodné Itálii. Je možné si ho přečíst v mnoha nových překladech, nebo jako komiks, je možné poslouchat ho jako mluvené slovo na YouTube – je tolik možností, jak se s ním setkat i po sedmi staletích. Já jsem byla dokonce zvědavá, jestli se o Božské komedii mluví i na TikToku, a našla jsem tam spoustu kratičkých a někdy velmi vtipných filmových klipů, písní atd. a ještě více se o něm píše na Twitteru. Takže i sociální média mohou ukázat cestu zpět k původnímu dílu. Ještě není vše ztraceno. Ale jestli upadáme jako čtenáři? No, patrně ano v tom, kolik lidí čte knihy, a také žijeme v době, kdy technologie mění způsob, jak lidé myslí a tvoří. Ale nemyslím si zatím, že by se lidé úplně vzdali čtení knih, spojení s knihou je silné, je to součást materiálního světa.

Vloni jste byli velmi stateční a nevzdali jste se pořádání festivalu, přizpůsobili jste ho pro polo-online existenci. Muselo to být extrémně obtížné, ale výsledky byly ohromné. Myslíš si, že se online dokážeme skutečně spojit (myslím tím v oblasti poezie)?
Nic nemůže nahradit přímý mezilidský kontakt, právě tak jako knihy mají kvalitu, které čtení online mít nemůže, ale myslím, že z té nutnosti na poslední chvíli přejít úplně do onlinu jsme vytěžili i nějaké výhody – živé streamování a videa, nebo třeba natáčení básnických procházek po periferiích v podání Víta Janoty a Tomáše Míky, to fungovalo výborně. A pokud jde o diváky, nakonec jich díky tomu mohlo sledovat programy více než v jiných letech. A také to znamená, že máme pěkný archív těchto akcí. Poezie jsou slova a můžeme se s nimi propojit různě – to, co mizí při online událostech, je spíše vřelost i jistá nebezpečnost přímého lidského kontaktu než poezie, aspoň myslím.

Jak bys pozvala na letošní Den poezie diváky, kteří s festivatem zatím nemají zkušenost? Co by měli očekávat? Jak by měli k festivalu přistoupit?
Sledujte festoval na našem webu denpoezie.cz – najdete tu kompletní program se všemi čteními zdarma na různých místech republiky. Můžete se těšit třeba na Pavla Kolmačku, Sylvu Fischerovou, Pavla Novotného, Svatavu Antošovou, Radka Fridricha, Annu Beatu Háblovou, a řadu zahraničních autorů z Itálie, Španělska, Portugalska, Maďarska, Německa a dalších zemí. Náš úvodní večer se bude letos konat v Italském kulturním institutu, který ho bude spolupořádat, a budeme mít řadu dantovských akcí. Nebude chybět slam poetry, literární procházky, noční čtení online, akce pro děti a samozřejmě poezie v tramvajích, na záložkách, na pohledech, brožurky se čtením do čekáren s básněmi Olgy Stehlíkové, Marie Šťastné a Zory Šimůnkové a dalších. Budou se konat akce mimo Prahu a samozřejmě řada akcí v hlavním městě. Pokud zrovna přemýšlíte, že byste chtěli přidat do programu svoji akci, kontaktujte nás, v průběhu října je ještě čas. Přidáme ji rádi. Anebo možná chcete jen někam dorazit a něco tam přečíst – pro vás bude tradiční open večer u Máchovy sochy na Petříně ve středu 16. listopadu. Jste srdečně zváni, přijďte.


To vypadá na krásný ročník. Díky moc za odpovědi, Bernie. Věřím, že festival bude i letos mít úspěch a doufám, že ho nebudou příliš komplikovat případná pandemická opatření.
Děkuji. Doufám, že letos, abych parafrázovala Danteho, budeme moci vyjít ven a zas vidět hvězdy.

Rozhovor přeložila Jitka N. Srbová, redakce Tomáš Míka.

Chviličku.
Načítá se.
  • Bernie Higgins

    je spoluzakladatelkou a hlavní organizátorkou festivalu Den poezie od roku 1999. Vyučuje literaturu a genderové otázky v soudobé literatuře na Katedře anglického jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK, pracuje také ...
    Profil
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018