Představme si básníka, jenž vstupuje na místa, kterými před ním už celá staletí přecházejí jiní básníci a básnířky. Líhají ve stejné trávě, civí na tatáž oblaka. Nazvěme taková místa pláněmi poezie. Tu pod nohama zaskřípe metafora, obzorem se prožene stádo divokých motivů, tam verš visí ze stromu, větrem se snad nese celá známá báseň, šeptaná vroucně za lesem jiným básníkem-čtenářem, který už má za uchem okousanou tužku a v prstech prázdný papír.

Nuže, shodneme se patrně, že básník má naprostou svobodu potulovat se, kudy se mu jen zlíbí. Shodneme se možná, že je dokonce na místě, aby se přehraboval ve shrabaném listí literární tradice a cvičil se v hbitosti mířením na terče slavných básní. Možnosti a svobody bychom tedy měli. A jak je to s povinnostmi? Měla by být samozřejmou součástí svobodného potulování také schopnost všímat si, kdy vstupujeme do stop, které do půdy poezie vyšlapal někdo před námi? A když do nich tedy vstupujeme, měli bychom vždy hlasitě uznat, že tu nejsme první? Nebo je pohyb již objeveným prostorem příležitostí rozhlédnout se znovu a jinak a přilákat zase jinou divou zvěř k již na mapě zakreslenému napajedlu, z jiné strany, za jiných okolností či za jiným účelem – a tím je náhle každý tvůrčí akt původní? Co zakládá autorskou osobitost a originalitu díla a kde končí autorovo právo být ovlivněn či inspirován tím, co do literární půdy vryli jeho předchůdci?

Na přelomu léta a podzimu se zamýšlíme nad tímto vrstevnatým tématem, které – pojďme to zřetelně vyslovit – je inspirováno literární diskusí či spíše sporem o podobnost nebo rozdílnost textů básní Petra Hrušky ze sbírky Auta vjíždějí do lodí (2007, Host) s novými básněmi Ondřeje Hložka ze sbírky Mirčevovy oči (2021, Pavel Kotrla – Klenov). Cílem Ravtu ovšem není rozhodnout či rozvíjet tento konkrétní spor. Záměrně akcentujeme to, co je za oním sporem a co se týká samotné povahy tvůrčí práce, pohybu mezi vlivy a v tradici a z tohoto pohybu pramenících nových textů, v tomto případě básní.

Polapit to, co se děje mezi autorem a vzorem nám pomáhají, jak jinak, rozmanití poutníci po pláních poezie. Významným textem čísla je esej Jakuba Řeháka nazvaný „Bájné Eldorádo: dva atributy básnictví“, ve kterém básník definuje, které (notně kontrastní!) dva aspekty básnické činnosti je třeba bedlivě vnímat a pracovat s nimi, aby mohlo být ve výsledku docíleno jedinečnosti. Jako most k možnostem bude v čísle sloužit anketa, ve které se podařilo shromáždit osobní svědectví a náhledy pestrého think tanku současných básnířek a básníků: Dominika Bárta, Milana Děžinského, Kláry Goldstein, Milana Hrabala, Dana Jedličky, Zuzany Kultánové, Romana Polácha, Jana Spěváčka, Jana Štolby, Marie Šťastné, Daniely Vodáčkové a Kina Peklo. Ve snaze uvolnit jim ruce a rozvázat jazyky nabídli jsme v anketě výjimečně možnost publikovat anonymně, ale sami uvidíte, že ji vlastně nikdo nevyužil.

Číslo uzavírá úryvek ze slavného díla Úzkost z ovlivnění. Teorie poezie významného amerického kritika Harolda Blooma v překladu Martina Pokorného. Bylo obtížné vybrat z hutného textu relativně argumentačně uzavřenou pasáž, ale chtěli jsme nabídnout také něco naprosto nezávislého na aktuálních okolnostech a domácím prostředí, neboť téma samo je přece staré jako literatura. Věříme, že mnohé z vás provokativní úryvek naláká k přečtení celé knihy.

Aha, vnímáme-li kontext, můžeme slyšet, že na pláních již probíhá nové vzrušené hemžení. Podupáváte, prskáte? Cítíte, že jste chtěli něco dodat či konečně jasně vyslovit, ale nikdo vám nedopřál sluchu? Rádi budeme sledovat vaše re-akce a můžeme je také publikovat v příštím čísle Ravtu. Jako obvykle jsme připraveni na e-mailu ravt (zavináč) itvar.cz. Přejeme vám dobré čtení.