Brusel_2020_1
Literární rezidence
Rozhovor s Michalou Čičvákovou a Martinem Kraflem

Zahraniční rezidence vyžadují více kuráže, ale vyplatí se

Ptá se Jitka N. Srbová

foto: Tereza Kuglerová; fotografie pochází ze semináře o literárních rezidencích pro zahraniční překladatele a autory, který proběhl v rámci projektu CELA v Bruselu.

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 11/2021

I. Literární rezidence v době pandemie

Michalo, Martine, na začátek se ráda ptám na rytmus dne. Je to pro člověka nějak jiné, když má na starosti přeshraniční spolupráce? Kdy je pro vás během dne „pracovní špička“?
M.K.: Pro mě určitě během odpoledne. Dopoledne věnuji spíše administrativní práci, navečer pak následuje příprava na literární akce (pokud moderuji) nebo psaní textů, programových anotací, zpráv a koncepcí. U mě je to ještě promíchané s povinnostmi spojenými s přípravou českých prezentací na mezinárodních knižních veletrzích s kolegy v Brně a komunikací s kolegy ze sítě obdobných evropských organizací ENLIT či s kolegy z Českých center a zastupitelských úřadů plánujících literární prezentace po své linii v zahraničí.

M.Č.: Mám ráda, když se kolem mě něco děje a v tomto ohledu je práce v Českém literárním centru opravdu splněným snem. Organizace byť i jedné akce v zahraničí nebo rezidenčního pobytu je poměrně náročný proces, kdy je potřeba vše detailně domluvit s partnerem v zahraničí, se samotným rezidentem a zajistit potřebné administrativní kroky. Zároveň mám již druhým rokem na starosti mezinárodní projekt CELA, takže maily  přicházejí vlastně nepřetržitě.

A kdy je to během roku?
M.K.: S výjimkou července, srpna a posledních dvou prosincových týdnů je pracovní špička vlastně neustále!

M.Č. Souhlasím s Martinem, pro mě osobně bývá nejnáročnější jaro a podzim, kdy je nutné skloubit běžnou agendu Českého literárního centra s mou účastí na velkých veletrzích a festivalech v zahraničí. Každá zahraniční cesta je ale na druhou stranu nesmírně důležitým impulzem. Ze služebních cest se vracím vždy s novou energií, novými kontakty a nápady.

V době pandemie jsme se museli všichni naučit komunikovat a fungovat jinak – je zřejmé, že u rezidencí, kde hlavním přínosem je cestování, přesun na nové místo, muselo dojít k velkým změnám. Jaké pro vás bylo a zatím stále je období 2020–2021 z tohoto hlediska. Co bylo nejtěžší a co byste naopak označili za dobrou zprávu (byla-li jaká)?
M.K.: Celý tým ČLC nepropadl skepsi a po počátečním pandemickém šoku jsme si v loňském roce společně s prof. Kubíčkem (ředitelem Moravské zemské knihovny, jejíž jsme součástí) řekli, že budeme věřit alespoň částečně ve zlepšení situace během podzimu. To pak sice stoprocentně nenastalo, ale přesto jsme v naší práci neustali a pomáhali autorům, nakladatelům, překladatelům i bohemistům v jejich aktivitách. Ten letošní rok už je jiný – první pololetí jsme vědomě zahraniční aktivity zmrazili a věnovali se online prostoru. Od léta pak věříme v postupné uvolňování a možnosti cestovat, minimálně po Evropě. Dobrou zprávou je, že naše kontakty v zahraničí zůstaly a komunikace i konzultace s nimi probíhají i během pandemie. Špatnou zprávou je, že networking a získání nových profesních kontaktů přes zoom nedocílíte.

Musíme zdůraznit, že řada literárních rezidencí proběhla a probíhá i v nesnadných podmínkách pandemie. Dá se říci, že jste se v tom smyslu naučili hledat východiska, improvizovat, objevovat nové cesty? Co vám pomohlo?
M.K.: Literární rezidence jako takové pandemie nezměnila, pokud se někomu podařilo do Česka přijet či z Česka do zahraničí odjet a rezidenci absolvovat, byl většinou nadšený. Řada autorek a autorů zůstala doslova uvězněna během lockdownu v malých bytech, home office a domácí výuka dětí jim vzaly prostor i čas pro soustředěné psaní či překládání. Rezidence pro ně byly svým způsobem záchranným kruhem. Výzva ale pro nás byla splnit hygienické a cestovní podmínky včetně testování a povinných karantén.

M.Č. Překračování hranic v době pandemie nenabízelo a stále ještě nenabízí moc prostoru pro improvizaci. Musíme dodržovat nařízení daná Českou republikou a zeměmi, kam rezidenti vyjíždí. Markéta Pilátová, která byla ochotná vyjet na podzim na rezidenční pobyty v Lipsku a Berlíně, musela z rezidence odjet kvůli pandemickým restrikcím dříve, plánovaná rezidence ve Velké Británii se neuskutečnila vůbec. Stejně problematické jsou i rezidenční pobyty pro zahraniční překladatele. Někteří měli strach, jiným vadilo, že by museli být po návratu z Česka zůstat v karanténě. Pro některé bylo problematické, že byly zavřené knihovny a archivy, které ke své práci nezbytně potřebují. Snažili jsme se vymyslet náhradní plán, který by byl smysluplný. Místo zahraničních rezidentů jsme rezidence v Praze a Brně nabídli českým překladatelům a českým autorům, rozšířili jsme rezidence v Broumově a vyhlásili poprvé extra výzvu pro začínající autory, udělili jsme 16 autorských stipendií a začali jsme  více pracovat v online prostředí.

Bude možné některé zkušenosti z pandemie upotřebit i v návratu k tzv. „novému normálu?
M.Č. Tým Českého literárního centra si během pandemie vyzkoušel spoustu nových aktivit, například jaké to je, vytvořit podcast, natočit videoseriál nebo streamovat online vystoupení.  Myslím, že některé zkušenosti využijeme i v příštích letech.    

M.K.: V tomto ohledu se také chceme zaměřit na naše partnery v zahraničí a poptat se na jejich „best practice“ v době pandemie…

Kdybychom se odvážili autorky, autory, překladatelky a překladatele „hodit do jednoho pytle, jak ochotní byli oni k improvizaci nebo odvážným cestám? Jak byli ochotni být třeba v cílové zemi omezeni platnými opatřeními?

M.K.: Ti, se kterými jsem byl v kontaktu, naprosto respektovali všechny pokyny a předpisy. Byli vděčni za tu možnost úniku z každodenní pandemické reality. Samozřejmě, že čím starší rezident byl, tím opatrněji se choval a zvažoval, zda rezidenci absolvovat.

M. Č.: V minulém roce bylo možné zrealizovat pouze zlomek výjezdů do zahraničí, ze zhruba 150 plánovaných akcí jich bylo možné zrealizovat pouze 30.  Na zahraniční rezidence vyjeli pouze dva autoři. Všichni oslovení autoři se s námi ale statečně pouštěli do dobrodružství v online prostředí.  První výjezdy do zahraničí plánujeme na konec května a června. Všechny oslovené autory obdivuju, neboť jsou všichni ochotni podstoupit všechny povinné testy před cestou a po cestě a moc jim za jejich odvahu touto cestou děkujeme.

Z druhé strany: musím říci, že mě docela překvapila účast zahraničních autorek a autorů na rezidencích v ČR, vzhledem k tomu, že jsme řadu měsíců nebyli právě vzorem bezpečí. Museli jste nějak mimořádně garantovat bezpečnost pobytu v Praze, Brně či Broumově? Jak jste se vypořádali s opatřeními?
M.K.: Dbali jsme na úklid, všechny rezidenty poučili o platných hygienických předpisech a informovali o aktuální situaci. Rezidenti procházeli PCR testováním, v případě karantény jsme s nimi byli v telefonním spojení a ověřovali si, zda jsou v pořádku a zda jim jsou doručovány potraviny. Nicméně, každý nesl a nese také svou spoluzodpovědnost za své chování!

Poslední rok cestujeme hlavně prstem po touchpadu. Očekáváte znásobení zájmu o literární rezidence v zahraničí, jakmile to jen trochu půjde, nebo už jste ho zaznamenali?
M.K.: Myslím, že na to si ještě počkáme… Opatrnost je zatím znakem chování našeho i našich kooperačních partnerů v zahraničí. Aktuálně jsme například vypsali měsíční rezidence v Krakově a Lipsku pro autory nominované na knižní veletrhy v Lipsku a Varšavě.

 

II. Rezidence jako flexibilní formát

Jaký je úplně typický formát literární rezidence – z hlediska délky, obsahu, programu, povinností autorky či autora?
M.Č: Klasický rezidenční pobyt v zahraniční trvá měsíc, autoři se do otevřených výzev hlásí s konkrétním projektem, na kterém během rezidence chtějí pracovat. Vybraní rezidenti mají za úkol během rezidence vytvořit nějakou kratší reflexi svého pobytu v zahraničí nebo v ČR, text následně nabízíme českým nebo zahraničním médiím. Požadujeme také zapojení do kulturního programu – většinou tedy účast na autorských čteních nebo besedách.

Dá se říci, že hlavním přínosem literární rezidence je přesun na místo, kde vás nerozptyluje všední agenda, domov s jeho navyklým rytmem, rodina apod. Zároveň je to možnost pozorovat novou zemi, být svědky života v jiných souvislostech. Co převažuje v motivaci českých autorek a autorů: zájem o tvůrčí samotu nebo touha objevit kvas jiného místa?
M.K.: Podle žádostí, ve kterých o své motivaci píší, je to různé – někteří se chtějí uzavřít před okolním světem, jiní se těší na nové prostředí. Někdy se dokonce prostředí rezidence prolne do díla, na kterém pracují.

M.Č.: Když to více upřesním – čeští autoři, kteří se hlásí na rezidence v Broumově  nabízené ve spolupráci se Vzdělávacím a kulturním centrem Broumov, se těší zejména na samotu a klid na práci, mají již často rozpracované projekty a chtějí se soustředit na jejich dokončení. U zahraničních rezidencí jsou očekávání trochu jiná. Žadatelé se chtějí seznámit s kulturní scénou dané země nebo hledají novou inspiraci pro další tvorbu.

Mění se nějak jejich pohled na rezidence po první zkušenosti? Ukáže se třeba, že očekávané soustředění vytlačí pocit osamění?
M.K.: Nemáme k dispozici žádný přesný výzkum, ale z osobních rozhovorů s autory a z četby jejich fejetonů, blogů a literárních textů mám dojem, že tento pocit vnímali intenzivněji právě v době pandemie, protože když opustili rezidenční byt, neměli možnost jiného sociálního kontaktu, nemohli ani do kavárny či na pivo.

Na co nebo jak je dobré se na rezidenci připravit?
M.K.: Řekl bych, že jde jen o to zabalit si oblečení odpovídající místu a počasí a pak se soustředit na práci, s kterou na rezidenci jedu.

M.Č.: Zásadní ale je, aby se rezidenti ptali a získali vždy dostatek informací o tom, kam vyjíždí a co je tam čeká.

V oblasti uměleckých rezidencí jsou ty literární v menšině. Častější jsou pro oblast výtvarného umění nebo pohybového divadla, pokud se nemýlím. Co si myslíte o míchání oblastí, mám na mysli umělecké kolonie – je tam šance, aby vzniklo něco skutečně mimořádného, právě proto, že se potkávají umělci různých národností i zaměření? Nebo je literátům lépe, když jsou mezi sebou?
M.K.: To je otázka pro umělce a autory, ale ze zkušenosti z workshopů, na kterých se umělci různých zaměření a národností potkávají, vím, že přinášejí řadu kreativních impulsů.

Jak vnímáte statut městského spisovatele, který může být v daném městě i rok… Není škoda, že něco takového v České republice existuje, pokud vím, zatím jen v Praze?

M.Č. Městský autor je určitě zajímavá myšlenka a třeba román Radky Denemarkové Hodiny z olova vznikl z velké části právě díky roční rezidenci v Grazu, kde mohla rok celý rok koncentrovaně pracovat. Rezidenční pobyty pro zahraniční autory ale nepatří mezi agendu Českého literárního centra, realizujeme je pouze v malé míře a v úzké spolupráci s našimi partnery v zahraničí, kteří naopak zajišťují rezidence českých autorů.

Mluví se o tom, že řada spisovatelek či spisovatelů nemůže o stipendia žádat, protože jsou rodiči a nemohou opustit malé děti. Bylo by skvělé vypsat stipendia pro mladé rodiny nebo rodiče-samoživitele, kteří by se pak mohli vypravit na rezidenci i s dětmi – znamenalo by to ovšem s tím počítat v nastavení rezidence samotné, třeba zajistit přístup dítěte do místní školky, školy apod. Uvažujete či jednáte o něčem takovém?
M.K.: Ano, máte pravdu. Na tento problém už jsme v diskuzích zejména s mladými autorkami a autory narazili. Měli jsme i v plánu zvážit možnost pilotní rezidence, která by děti zohledňovala. Nejdříve jsme si chtěli zmapovat situaci v Evropě, zda takové rezidence existují, ale přišla pandemie… Nyní se chci ve Frankfurtu nad Mohanem na říjnovém zasedání organizace ENLIT, která sdružuje evropské organizace věnující se podpoře literatury v překladu v zahraničí, na tyto rezidence zeptat a zaměřit s výhledem na rok 2022.

To je skvělá zpráva. Jsou v jednání nějaké jiné novinky? Nové příležitosti nebo místa? Zájem by určitě byl…
M.Č.: V současné době jsou námi nabízené rezidenční pobyty založené na setkávání umělců z různých zemí. Čeští autoři se na rezidencích, které nabízíme v České republice, tedy v Broumově a od letošního roku  i v Horní Plané, setkávají s polskými a německými autory nebo překladateli. V příštím roce se zkusíme zaměřit na hledání partnerské instituce, která disponuje vhodným rezidenčním prostorem, který by podobný typ rezidencí umožnil.

 


III. Význam přeshraniční spolupráce

Vnímáte v návaznosti na pobyt našich autorů v zahraničí větší zájem o jejich překlady, případně o českou literaturu obecně?
M.K.: Ano, ale pobyt jako takový nestačí. Autoři musejí zaujmout s naší pomocí či prostřednictvím svých agentů nakladatele –  je to dlouhodobá systematická práce, do které patří mj. nakladatelské zájezdy, osobní jednání na veletrzích a festivalech, prezentace v literárních domech a distribuce ukázek překladů z těch nejzajímavějších knih v daném roce. Na ty upozorňujeme každoročně v publikaci New Czech Book. V případě hostování Česka na mezinárodních knižních veletrzích je pak v dané zemi potřeba finančně i organizačně pomoci vzniku nových překladů. Třeba v rámci hostování ČR v Lipsku se vzhledem ke grantové podpoře MK ČR podařilo vydat skoro sto nových titulů v německy mluvících zemích. Mimochodem, podporu překladu české literatury v zahraničí dotuje Ministerstvo kultury ČR ročně až 18 miliony korun.

MČ: Rezidence navíc nabízíme vždy ve spolupráci s našimi osvědčenými zahraničními partnery, kteří autory automaticky zapojují do svých literárních programů a festivalů. Autoři se tak mají možnost představit zahraničnímu publiku. Zároveň se snažíme, aby se autoři během rezidence seznámili s překladateli a nakladateli.

A naopak, vozí čeští autoři ze svých pobytů zajímavé texty autorů, se kterými se venku seznámili? Daří se takové obohacování?
MČ: Tím, že se České literární centrum nezaměřuje na propagaci zahraniční literatury v Čechách, tuto oblast úplně nesledujeme. Vím ale, že autoři stále udržují kontakty s autory a zástupci kulturních institucí, se kterými se na rezidence seznámili.

Dá se říci, že autor je vyslancem v zemi, kam jede na rezidenci? Chápou to tak naše autorky a autoři, když jedou do zahraničí?
M.K.: Určitě ano, i když každý je jiný. Řada autorek a autorů je introvertních, takže řekněme, že jsou „tichými“ vyslanci své země a mluví za ně jejich tvorba.

M.Č. Souhlasím, že záleží vždy hodně na autorech samotných, jak moc se chtějí seznamovat a jak aktivně se zapojují do kulturního dění v dané zemi.

Jak je důležité u literárních rezidencí propojení mezi hostujícím autorem a literárním životem hostitelské země?
M.K.: Pokud zrovna není pandemie, tak rozhodně ano. Snažíme se, aby autoři během rezidencí získali informace o literární scéně a aby se překladatelé v reáliích setkali s autory, jejichž díla překládají. Vždy je to ale na osobní domluvě s nimi, někteří totiž preferují intenzivní práci na svém díle.

Je něco, co se v oblasti rezidencí teprve učíme?
M.Č. Čeští autoři by si měli uvědomit, že zahraniční rezidence sice vyžadují trochu více kuráže, ale nabízí jedinečnou příležitost jak získat osobní kontakty. Právě ty jsou často klíčové pro vydání knih v zahraničí a jejich propagaci.  

Stipendijní pobyty mohou být kromě vítané kulturní výměny také azylem pro spisovatele ze zemí, kde dochází k porušování svobody slova i lidských práv obecně. Letos jsme u nás přivítali umělce (nejen literáty) z Běloruska. Chystáte se podpořit i literáty z dalších zemí, kde dochází k omezování lidských práv?
M.K.: Nejdříve si vyhodnotíme letošní běloruské rezidence, ale kontinuitu v tomto směru nevylučuji.

Rezidence jsou nákladné. Chybí tu významně podpora z privátního sektoru nebo od soukromých dárců ve srovnání se zahraničím a nebo je to všude víceméně stejné?
M.K.: K tomu nemáme dostatek informací.

Jaká je podle vás budoucnost literárních rezidencí? Budeme jezdit víc, dál, do dalších zemí?
M.K.: Doufám, že zájem o ně poroste, zejména poté, co se obnoví svoboda cestování.

M.Č. V zahraniční je běžné, že autoři brázdí Evropu a využívají různých stipendií a rezidenčních pobytů, sami si takové nabídky aktivně vyhledávají a považují je za běžnou součást jejich profesního rozvoje. Čeští autoři v tom zatím tak aktivní nejsou. Porovnám-li zájem o broumovské a zahraniční rezidence, které České literární centrum vypisuje, je zřejmé, že čeští autoři prozatím upřednostňují rezidence v Čechách.

Věřím, že postupně si dodají odvahy a budou aktivnější i za našimi hranicemi. Nezbývá mi už než přát české literatuře hodně zajímavých tvůrčích pobytů a hodně kvalitních rukopisů jimi inspirovaných. A vám méně pandemií a více podpory pro nové projekty. Děkuji za rozhovor!

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil
  • Martin Krafl

    Je vedoucím pověřeným řízením Českého literárního centra, sekce MZK. Pracoval jako programový koordinátor prezentace ČR jako hostující země na Lipském knižním veletrhu 2019 a Českého roku kultury v Lipsku (říjen ...
    Profil
  • Michala Čičváková

    Je koordinátorkou mezinárodní spolupráce v Českém literárním centru. Vystudovala němčinu a dějiny umění v Brně, absolvovala zahraniční stáže v Německu a Rakousku. Pracovala řadu let jako koordinátorka mezinárodní spolupráce, realizovala ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018