1. 
   První Den poezie uspořádal v roce 1999 literární a kulturní Klub 8. Festival vznikl u příležitosti zahájení projektu Poezie pro cestující, který zveřejňoval v pražském metru básně. Pamatujete si nějakou báseň z metra? Případně z tramvaje, jiného dopravního prostředku? Je podle vás důležité „exportovat“ poezii mimo knihy, knihovny a jiná „tradiční“ místa?2.

V úvodu k jednomu z prvních ročníků zaznělo, že Den poezie má být „oslavou poezie ve všech jejích podobách a v co nejširším záběru“. Která taková oslava vám nejvíce utkvěla, na co si okamžitě vzpomenete?

3.
Letošní ročník festivalu je věnován Božské komedii Danta Alighieriho, od jehož smrti letos uplynulo 700 let. Součástí každého ročníku je oslava narozenin Karla Hynka Máchy 16. listopadu u jeho sochy na pražském Petříně… Zdá se, že básníci se k svým předchůdcům vztahují rádi. Kdybyste mohli oživit některou z ikon české či světové poezie a pozvat ji/ho na festival, kdo by to byl?

Renata Bulvová, básnířka, spoluzakladatelka Dne poezie
1. Na první Den poezie si vzpomínám celkem jasně. Poezie se recitovala ve vestibulech metra, v tramvajích, byla slyšet z rádií, četla se na různých netradičních poetických místech. Vzpomínám si na čtení básnířky Věry Jirousové. Četla ve vestibulu metra na Můstku a svým vysokým, lehce skřehotavým hlasem, v typickém kloboučku, přitahovala pozornost kolemjdoucích. Někteří se zastavovali a další se na ně nabalovali. Zvědavě se vyptávali, o co tu jde, a já trpělivě vysvětlovala, že o poezii. Ano, to bylo naše hlavní krédo: poezie patří do života a je třeba na ni upozorňovat, jakýmkoliv způsobem. Proto souběžně se Dnem poezie vznikl i projekt Poezie pro cestující. Doteď se potkávám s lidmi, kteří se básně z metra učili nazpamět a kterým tento způsob prezentace básní, jak sami říkali, otevřel nový svět. Básníci zas měli příležitost svou poezií oslovit širší veřejnost, která by na ně – na jejich autorské čtení – nepřišla.

2. Zmínila bych jedno vystoupení, které vzniklo při druhém ročníku Dne poezie na téma Poezie prostoru. Básník Igor Malijevský a Karel Kuna někde sehnali benzínovou pumpu a dali ji na Pohořelec. Kolemstojícím obrazně, ale i doslova čerpali poezii přímo do uší. Způsob, kterým svou poezii propagovali, byl tvůrčí. Měl nápad. Smysl. Z takového zážitku pak mohlo vznikat publikum, které rádo přišlo na jejich čtení do nějakého klubu. Jsem ráda, že Den poezie rozšířený na Dny poezie stále přispívá této hlavní myšlence. Je na prvním místě oslavou poezie, což v době, která víc zdůrazňuje sebe než dílo, je co říct.

3. Letos jsem se potkala s pro mě zcela neznámým básníkem Ivanem Schneedorferem (19. 3. 1937 – 17. 4. 2021), který v roce 1968 se svou manželkou emigroval do Kanady. O něm samotném jsem se dozvěděla z nekrologu, který pro Tvar napsala Wanda Heinrichová. Předtím jsem se ale s jeho básní seznámila na sociálních sítích. Oslovila mě natolik, že jsem ji přečetla na pohřbu mého otce, který v tomto smutném roce taky zemřel. Schneedorferovy básně bych ráda na festivalu slyšela. Jak o něm Wanda v píše: „Zvolil si vyhnanství „v plážovém háji“, a uzrál v něm ve velkého a zároveň nenápadného básníka.“

Nataša Černá, básnířka, redaktorka a překladatelka
Myslím, že každý z nás, tím myslím i ty, kdo se psaní poezie nevěnují, v citově bouřlivém pubertálním či postpubertálním věku pocítil potřebu svá pohnutí duše vyjádřit veršem.

Řekla bych, že každý v určitém období své dny poezie prožíval, ať už verše psal, nebo nepsal.

Je bláhové se domnívat, že poezie je něco vznešeného, provozovaného úzkou skupinou mírně potrhlých individuí.

Poezie nás v různých podobách vlastně provází od samého dětství. V ukolébavkách našich maminek a babiček. V dětských říkankách, které, světe, div se, si mnohdy pamatujeme až do dospělého věku. V písničkách, ať už zpívaných s kytarou u táboráku, doprovázejících naše první taneční pokusy, nebo jen tak pouštěných do sluchátek a rozhlasem jako kulisa při učení či jakékoli pracovní činnosti. Kdo zamilovaný nepocítil potřebu obdarovat svůj protějšek svým vlastním poetickým výtvorem nebo alespoň textem některého ze známých básníků?

Já jsem své první, trapně dětské čtyřverší, napsala ve dvanácti letech pro paní doktorku v nemocnici na rozloučenou po tříměsíčním pobytu. Od patnácti už jsem jela v milostné poezii a zhruba od osmnácti jsem začala poezii překládat. A samo sebou jsem poezii četla. A jako bývalá knihkupecká i prodávala.

Pak, jak to v životě bývá, přišel sňatek, děti, zaměstnání, múza se někam zatoulala a já byla ráda, když jsem našla chvilku si něco veršovaného alespoň přečíst.

Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jedu takhle tramvají zavěšená na štangli, oči mimoděk bloudí po reklamách nad okny, a ejhle! Báseň. Krátká, ale hned mne chytla. Autor nějaký „Miroslávek“. Prý z nějakého Totemu. Totem. Co si o tom mám myslet?

V sobotu, 11.9., to bylo devatenáct let a jeden měsíc. To už mi bylo padesát osm, rozvedená, volná, děti dospělé. Ale nedalo mi to. Doma jsem sedla k počítači a ty totemové stránky si našla. A utopila se v nich. Nejdřív jako přispívající, později jako redaktorka a nakonec jako šéfredaktorka. Všech dalších Dnů poezie už jsem se pak účastnila aktivně, minimálně aspoň u Máchovy sochy na Petříně.

Okouzlil mě nápad veršů psaných na chodníky, i přes fyzickou pomíjivost jejich trvání. Našla jsem tam řadu podobně postižených přátel, s kterými se, ať už fyzicky či virtuálně, stýkám dodnes.

Výsledkem jsou zatím tři vydané svazky vlastních veršů, jedna kniha s překladem Puškinovy Gavriliady a jedna s překladem výboru bulharského básníka Davidkova. Odnáším si z toho ponaučení, že na psaní poezie není nikdy ani moc brzo, ani moc pozdě.

A koho bych si pozvala na festival? Jednoznačně Jiřího Ortena.

Sylva Fischerová, spisovatelka a klasická filoložka
1. Projekt Poezie pro cestující i básně v metru si vybavuji velmi živě. Jedu metrem (což není má úplně nejoblíbenější činnost), a tam na mě naráz ze stěny vagónu vykoukne báseň mé sestry Violy:

Za chvíli už nepůjdu ve stínu kaštanů
a ptačího zpěvu
ale po horké silnici
s kopce za zatáčkou
odkud se uvidím
jak hledím ve stínu kaštanů
na sebe jdoucí v klobouku
po černé silnici
odkud se vidím
jak si za zatáčkou
mizím navždycky
z očí

Ta báseň nezasáhla jen mě, ale právě od setkání s ní v pražském metru se odvinulo například i přátelství Violy s Mariuszem Szczygiełem z Polska: nejprve intenzivní korespondence, a pak i řada osobních setkání. Mariusz o Viole psal i ve své knize.

Můj zážitek s Poezií pro cestující byl ale – a to si vybavuju dost přesně – ambivalentní. Kromě výše uvedené Violiny básně tam byl krásný text od Ivana Wernische, už nevím jaký, ale pak taky vícero básní, které mi přišly takové nemastné a asi špatně vybrané (jakkoli soud vkusu je nutně arbitrérní). Nápad to je ale každopádně skvělý!

2. Termín „oslava” je mírně problematický (každý si pod tím asi představí něco jiného), za sebe ale můžu říct, že ze všech akcí, kterých jsem se v rámci Dne poezie účastnila, mi nejsilněji utkvělo čtení v Podolské vodárně. Kolem Podolské vodárny jezdím skoro pokaždé, když mířím do centra města a do práce, takže těmto chrámům vody věnuji svůj pohled vždycky, když ho odvrátím od řeky. Ale tehdy jsem byla poprvé uvnitř, a četly jsme v těch chrámech vody poezii! Četly, tedy my ženy: Simona Racková, Kateřina Rudčenková a já. A pak se nám – i všem příchozím – dostalo přednášky o historii té stavby, o vodě ve Vltavě atp. – celé to prostě byla poezie!

3. Já bych je pozvala všechny! A bylo by to jako v Dantovi, jen bychom je dopředu neperlustrovali, tudíž neumisťovali do Pekla nebo do Očistce nebo do Ráje, jak jim to nadekretoval poutník těmito místy Dante Alighieri. Místo toho bych je rozmístila do pražských zahrad: do Valdštejnské zahrady – do Vrtbovské zahrady – do Fürstenberské zahrady – na Petřín – a my bychom se vydali za nimi a s postupujícím večerem, při slunce západu bychom potkávali jedny tam a jiné onde, pili bychom víno, tu italské, tu moravské, občas by někdo z nich přečetl své verše, dívali bychom se do zahrad a bylo by nám dobře.

Ondřej Macl, básník a herec
1. To jsem ještě v Praze nebydlel, ale mám zkušenost s výběrem básně pro městskou hromadnou dopravu v Belgii. Zvolil jsem něco apelativního ve smyslu, že všichni vy cizinci jste moje děti. Máma pořád, kde jsou vnoučata, tak jsem jí chtěl udělat radost. Poezie sama je přitom dopravním prostředkem svého druhu, cestováním do míst, která existují imaginárně. Na druhou stranu místa spojená s dopravou – peróny, zapadlé nádražky, noční autobusy, parkoviště, benzinové pumpy… – mají výrazný lyrický náboj sama o sobě a nic dalšího nepotřebují. Jejich snový rozměr utváří spíš marketing, jemuž se jen stěží konkuruje chudobou básnického jazyka. Mohl bych vyjmenovat množství parádních hesel a sloganů, které si pamatuji (úplně nejvíc mě udivují předvolební billboardy mé matky!). A ještě letos vydám knížku, jež pojímá poezii jako v první řadě nezdařený marketing. On i ten život tak trochu připomíná nezdařenou věčnost…

2. V tuto chvíli jsem zaplaven dojmy z dantovské slavnosti, kterou jsme pořádali 15. září v barokní Vrtbovské zahradě na Malé Straně. Akce byla inspirovaná Božskou komedií čili návštěvníci museli nejprve symbolicky zemřít, aby mohli putovat Peklem, Očistcem a Rájem, kde se odehrávaly tematické výjevy. Většinou čtení a krátké přednášky, ale i koncerty a živé obrazy, například zahradami tančila vlčice s Romulem a Remem, na nejvyšší terase zas piknikovali Adam a Eva. Po opuštění zahrad jsme ještě ve třiatřiceti lidech přednesli na Karlově mostě celou Božskou komedii. Menší literární kabarety jsme pořádali s Annou Luňákovou a skupinou Nothing Is a Problem Here posledních několik let, teď se to ale poprvé výrazně zvětšilo a profesionalizovalo především díky podpoře revue Prostor, Venuše ve Švehlovce a spolku komparatistů KOS v čele s Jakubem Vaňkem. Někde pod okrasnými květy v Očistci jsem zapomněl své srdce.

3. Překvapuje mě, že se oslava Máchy spojuje zrovna s touto sentimentální podobiznou buditele Františka Šíra, který posloužil Myslbekovi jako vzor. Když jsem se vtěloval do Máchy při procházkách Prahou, vedených máchofilem Vladimírem Drábkem, většinou nám socha posloužila jako ironický odrazový můstek k hledání básníkových bytostnějších poloh. Vlastně moc nechápu, kde se vzala ta představa Máchy jako básníka lásky, vždyť Máj je mnohem spíše oidipovský horor, v symbolické rovině poema o ztraceném dětství. A v místech, kde Mácha složil Máj, dnes stojí beef & burger restaurace U Čížků – tam by se měla číst Máchova poezie. Miluji salát Coleslaw, protože uvadne, zvíře, že zahyne v hamburgeru… A na básnický festival bych pozval třeba Boleslava Jablonského.

Tomáš Míka, básník a překladatel
1. Já mám hrozně špatnou paměť. Ale mám mlhavou vzpomínku na báseň, která jezdila v tramvaji nebo metru, nevím, zda to byl rok 1999 nebo spíš asi nějaký pozdější. Viktorie Rybáková v ní psala o tom, že na druhém břehu smích…. bylo to jako vždy o smrti. Pocitově to ve mně zůstalo, ale slova si už nevybavím.
Poté, co jsem toto napsal, vznesl jsem dotaz k autorce, a hle, zde ona báseň v celé parádě:

Na druhém břehu jásot a ohňostroje
vichřice v podzemí a koně bez postroje
v mozku nůž v srdci hák šupina v krku
o nebe tříštím se na tisíc zvuků
na živém písku na perlách
na perutích a v truchlohrách
skála se drolí spěch v tepnách
na druhém břehu jásot a ohňostroje
hudba vším prostupuje

K druhé části otázky: nevím, jestli je to důležité, ale je to fajn. Vzpomínám si, že jsem se s tímto fenoménem poprvé setkal v anglickém Newcastlu. V trochu jiné podobě. Stál jsem koncem 90. let na zšeřelé opuštěné stanici metra Tynemouth a recitovaná poezie se ozývala z amplionů a prostřídávala ji vážná hudba. Bylo to magické a nádherné. A hrálo tam pro tu magičnost všechno – architektura té stanice, to, že jsem tam byl sám, že bylo šero – prostě site-specific poezie…

2. Přiznám se, že nemám úplně pochopení pro oslavy jakékoli literární formy, vůbec nevím, co se v takových případech slaví. Pár dobrých nebo zajímavých čtení nebo „poetických akcí” si ale pamatuji. Za všechny třeba hodně silné vystoupení Pavly Šuranské v Klubu Vagon, tuším v roce 2000, kde recitovala/zpívala své básně, hrála na flétnu a byla doprovázena Petrem Vizinou na bicí a Katkou Šarközi na kytaru. To byla velká síla. Ale asi nic pro poetické puristy, protože kombinace médií, žánrů, forem… Poetický purista v takových případech neví, co si počít. Když akci rozebere na jednotlivé složky, vyjde mu, že vlastně nic moc. A že je to dohromady uhrančivý zážitek, on neocení, neb puristovi jde o čistotu formy a žánru a tyhle „happeningy” nám prosím vás do Poézie netahejte! Já jsem vždy oceňoval na Dni poezie právě otevřenost těmto kombinacím a fúzím.

3. Pozval bych surrealistickou básnířku Joyce Mansourovou. Ta by mě hodně zajímala. Ale úplně nejvíc by mě lákalo pozvat asi Homéra. Poetickým puristům by asi vytřel zrak, protože by si tu Odysseu, jak předpokládám, zpíval. A když Homéra, tak určitě Sapfó. No a když má letos to výročí, tak samozřejmě Danta. A e. e.cummingse a Roberta Frosta a…… nevěděl bych asi, kdy ty mrtvé básníky přestat zvát.

Tim Postovit, básník, slamer a překladatel
1. Poezii pro cestující jsem měl rád. Byla to iniciativa, která kontrastovala s atmosférou marketingového dusna ve veřejné dopravě. Na žádnou konkrétní báseň si jasně nevzpomínám. Když se řekne metro, a dodá báseň, asociace se mi okamžitě namotají na „černou větev” Ezry Pounda.

Jsem si jistý, že předkládat poezii veřejným prostranstvím, znamená dát jejich obyvatelům šanci je znovuobjevit a prožít si je nikoli jako pouhá území vlastního výskytu či orná pole. Poezie se tím rovněž stává nepřehlédnutelnou skutečností společenského života. Podobné se povedlo například u Timova „Neboj“ nad vstupem do žižkovského tunelu.

2. Zapamatoval jsem si večer Dne poezie v Klementinu v roce 2019. Procházel jsem chodbami a potkával známé. Mango, Klára Krásenská, Lef’L’Levithan, Lukáš Tomášek, Adeladla, Jakub Cepník a mnozí další tam tehdy účinkovali. Někteří měli před výstupy, byli společně v očekávání a ladili, odříkávali, něco přenášeli, seděli na plátěnkách a povídali si. Měl jsem radost, že se toho večera slam poetry, coby špinavá sestra poezie (jak ji na sklonku téhož roku nazval Metoděj Constantin), setkala se svojí spořádanější sourozenkyní. Příliš často se to nestává, byť stále více. Bylo pěkné, a zároveň jako vždy trochu divné, vidět obě sestry spolu. Za oslavu všech podob patří hlavní díky Bernie Higgins a Adéle Paurové.

3. Pozval bych všechny, jejichž velká výročí přinesl letošek. Kromě Danta tedy také Ch. Baudelaira, K. H. Borovského, J. Keatse, A. Bloka, N. Gumiljova a všechny ostatní, o nichž možná nevím.

Radana Šatánková, básnířka, prozaička a kulturní publicistka
1. Na tento projekt ráda vzpomínám. Bydlela jsem zrovna krátce v Praze (od r. 1999) a básně v MHD mi přišly jako vítané duševní občerstvení. Myšlenka, že lidé by mohli přijmout ten fakt, že veřejný prostor patří všem, tedy i básníkům a pábitelům, se mi zamlouvala. Když veřejný prostor zabírají různá reklamní sdělení, politická propaganda, proč by to nemohly být třeba verše?

Je to velká příležitost – oslovit třeba ty, kterým školství básně otrávilo, anebo ty, které by ani nenapadlo si knížku s verši otevřít.

2. V tomto případě si vybavím májový Petřín. Na Svátek práce jsme se mnozí z pražské básnické komunity sešli ve velkém počtu za příjemného piknikového posezení a kdo chtěl, vystoupil. Zkrátka „open mic” (spíše megafon). Organizátory jsou Ondřej Linhart a Luboš Jeřábek.

3. Kdyby to šlo, pozvala bych Seiferta, Holana, Hraběte. Všem jmenovaným věnuji hudebně-literární pořady; např. Seifertovi letos k jeho 120. výročí narození uvádím pořady hned v několika městech.
Martin Zborník, básník, spoluzakladatel serveru Totem.cz, spoluorganizátor Dne poezie
1. Nejvíce mne zaujala báseň Jiřího Žáčka „České moře“. Jezdil jsem tou dobou do práce a pokaždé jsem se na ni těšil. Mám celou jeho tvorbu rád. Na jednu stranu vypadá hravě a jednoduše, když si však člověk zkusí takovou báseň napsat sám, zjistí, že to je dost složité.

Co se týče výstavy poezie venku, podle mne je to důležité. Poezie bývá vnímána dnes velmi často tako přežitek a lidé by si sami od sebe třeba sbírku poezie nikdy nekoupili.

2. Mám rád každoroční oslavu narozenin Karla Hynka Máchy před jeho sochou na Petříně. Z těch dalších akcí mám nejraději akce venku. Často si vzpomenu třeba na pouť do Ústí nad Labem. Každoročně s Petulou Heinriche věnujeme tématu pořad v podkroví Jindřišské věže, kde se scházíme každý měsíc od roku 2006. Čtou se vždy povídky, v listopadu zveme i zajímavé básníky. Ve věži to mám moc rád, brzy se stmívá, voní to tam historií.

Hodně jsme dělali akce pro děti, i ty byly moc příjemné. Jednou nám uplavala o dětském odpoledni v Motole na téma Noemovy archy loď plná plyšáků dětí doprostřed rybníka. Byla z necek a pak se začala potápět. Byly to nejoblíbenější hračky asi 200 dětí, se kterými chodily spát. Tak člověku nezbylo, než pro ni v listopadu doplavat a děti pak brečely štěstím 🙂

3. Záleží na tom, zda ikonu vidíme v někom, o kom se píše a nebo v někom, kdo nás osloví. Za mne se kloním k té druhé věci. Letos by to byla určitě Zora Šimůnková, která toho pro poezii a literaturu tolik udělala a bohužel zemřela na covid. Její ztráta je nejen ztrátou pro nás, coby výborné kamarádky, ale také ztrátou jednoho z nejlepších organizátorů kulturních aktivit v této republice.
Jan Zbořil, básník, redaktor a hudebník
1. V roce 1999 mi bylo 19 a poezie mě zrovna moc nezajímala. Na básničky v metru si vzpomínám a vzpomínám si i na pocit, se kterým jsem je četl. Byla to směs despektu a rozpaků. Do poezie nám jako dětem ve škole nikdo nepomohl nahlédnout. Naopak mi připadalo, že je to nutné zlo pro studenty i pro pedagogy. V tom duchu jsme se vůči básním klasiků i vymezovali a dělali si z nich legraci. Tento přezíravý přístup k poezii pak většině spolužáků vydržel celý život. Důvodu celkem rozumím. Takže ano, je podstatné exportovat poezii mezi lidi. Spíš je ale otázka, jak to udělat, aby to lidi od poezie naopak neodradilo. Mám za to, že nabízet jim bez souvislosti to „nejlepší“ z historie moderní lyriky je problematické a vlastně ne nepodobné autoritativnímu přístupu k poezii ze základní školy, kdy bylo určeno, co je dobré, a nediskutovalo se o tom. Osobně bych trochu ubral a snažil se vybrat básně, které k vyvolání dojmu používají trochu střízlivější cestu a hlavně pak humor nebo něco jako vlídnou nadsázku. A ke každé básni bych pak asi připojil nějakou perličku, aby bylo čeho se chytit. Když se báseň vytrhne z kontextu doby, místa, autorovy tvorby a sbírky a flákne se na papír, zůstane vlastně strašně málo. Je to jako dát si špagety bez omáčky. Je to suché. A problém je možná už v samotném formátu poezie. Vztah veřejnosti k básním a básnění je už dlouho mírně řečeno nedůvěřivý. Mám dojem, že se po revoluci s poezií stalo něco špatně. Místo aby prošla nějakou katarzí a pak se rehabilitovala, podobně jako se to pokusilo více či méně úspěšně učinit výtvarné umění, spíš se ještě víc pohroužila sama do sebe, a mám pocit, že my tomuhle stavu bohužel spíš napomáháme, než abychom se z něj pokusili vystoupit.

2. Na děti. Dětská odpoledne, která vymýšlel Martin Zborník, mi většinou dávala smysl. Děti se posouvaly z jednoho stanoviště na druhé a na každém plnily nějaké tematické literární úkoly. Často to bylo venku a kolikrát už skoro mrzlo. Ale děti byly fajn. Mívali jsme z nich radost. A snad i ony z nás.

Bohužel mi taky utkvěly akce, kdy přijel zahraniční básník a přišlo na něj 5 lidí, protože v Praze v té chvíli probíhalo dalších 8 autorských čtení. To byl trapas a vlastně to tak trochu vystihuje podstatu naší básnické scény – neschopnost se na čemkoli domluvit. Nemyslím, že oslavou poezie je nějaká kvantita, nebo soutěžení o to, na koho přijde víc posluchačů, ale právě to, že se lidé spolu sejdou na jednom místě a je jim tam dobře, protože nemusejí přemýšlet, jestli raději náhodou neměli jít jinam, nebo dělat něco jiného.

3. Díky DP jsem objevil několik zahraničních autorů, o kterých bych se jinak dozvěděl sotva. Vzpomínám si na podmanivého rumunského básníka Ioana Es. Popa a jeho nevtíravou poetiku. Podobně uhrančivě na mě působil i Zbyněk Hejda, kterého jsem na DP slyšel v pražském Českém centru poprvé a zároveň naposledy. Toho bych si znovu poslechl rád. Ale otázka spíš asi směřovala na duše dávno nesmrtelné. Tak to by mohl být třeba Edgar Lee Masters, který je svou poetikou, ale i formou myslím až neuvěřitelně aktuální a svěží i dnes, a z tuzemských by mě zajímal třeba Ján Kollár, který vlastně asi nebyl zdaleka tak nudný, jak to připadá dnešním středoškolákům. Anebo Jan Skácel. To by bylo zase návštěvnické terno.