Jitka N. Srbová

Anketa o autorech a vzorech

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 13/2021
  1. Co pro vás znamená originální (původní) dílo? Je původnost díla ohrožena ve chvíli, kdy přiznaně či nepřiznaně navazuje na jiné texty jiných autorů, variuje významné texty nebo obsahuje jejich části? Je vůbec možné vymanit se a psát mimo tradici nebo kontext, ve kterém autor či autorka žije a tvoří?2. Uvědomujete si, jak vás ovlivňují autorky a autoři, které čtete a máte rádi? Jak se s tím vyrovnáváte ve svém díle? Uvádíte inspirace, opatřujete poznámkovým aparátem, dedikujete..?

 

Dominik Bárt, básník a student bohemistiky
1. Za originální beru to dílo, jehož způsob spojení formy a obsahu je nový, dosud neviděný či necítěný. A tradici, tj. vztahu k ostatním dílům, se nikdy nejde vyhnout. I to nejvíce avantgardní dílo získává svůj status tím, že se právě proti ní vymezuje, má ji se všemi dosud napsanými texty stále za sebou. Kristeva či Barthes dokonce vnímají intertextualitu jako inherentní vlastnost každého textu, kdy každý text existuje pouze v návaznosti na všechny předešlé texty a ve vztahu s nimi, přičemž jej nelze z této návaznosti vymanit – to je tradice, literární komunikace je na intertextualitě založena. Čímž mizí dominance autora jako garanta textu a zdůrazňuje se role čtenáře a autonomnost díla jako estetického objektu nezávislého na autorovi. Cítím to za sebe takto.

Autor by neměl na jiném autorovi či poetice stavět svou identitu, ale vést s ní dialog. Inspirace (a dobrá literatura vůbec) je živý dialog. Reprodukce, variování až plagiát je mrtvé mechanické opakování.

2. Co mě inspirovalo si v rámci možností uvědomuji. A v zásadě mě při osobním čtení nezajímá, co jiné autory inspirovalo (může to vůbec autor celistvě přes všechny nevědomé inspirace vědět?) či zda je jeho text založený na skutečnosti apod., to vůbec k porozumění textu není třeba, je to spíš jen zákulisní bonus, jak pochopit autorovo myšlení, ne dílo. Jistě, sporadicky to text osvětlit může, ale majoritně to jeho význam a emoční sílu, s jakou má potenci působit, oklešťuje. Teoreticky a zjednodušeně si troufám říct, že je nejlepší autora textu a básní vůbec neznat, pak na mě mnohdy působí text či báseň nejsilněji. A jistě, někdy tam zase vědomí o konkrétním autorovi dělá hodně, třeba u autorů, kteří za minulého režimu museli emigrovat, v současnosti u Ivana Wernische, Petra Borkovce nebo autorů-přátel, kdy je text naopak na té zákulisní situaci postaven (čili text explicitně na intertextualitě stojící).
Jinak to mám ale u tzv. srdcovek, u autorů, kteří mě formovali nejen literárně, ale i lidsky – a kteří již nežijí, např. u Blatného, Nezvala a Magora. Tam mě naopak to zákulisí už zajímá. Leč u nežijících autorů je to dost jiné, to už není živý dialog, ale legenda, mystika, kterou si každý čtenář tvoří a v níž se zaplétá celou osobností.

 

Milan Děžinský, básník a překladatel
Jsem přesvědčen o tom, že pro originalitu díla nepředstavuje plagiátorství žádné ohrožení: jinak bychom jistě tvrdě odsuzovali a stíhali všechny ty slavné formy uměleckých krádeží, které přinesly slávu takovým osobnostem, jako byli Homér, Dante, Shakespeare, Sterne, Pound, Joyce, a zástupu dalších, kteří svou tvorbu živili literárními citacemi a přetvářením tradice. Hovoříme-li o nějaké újmě, pak ji právem může cítit ten, jehož věhlas, ať už skutečný, či jen domnělý, si na jeho úkor přivlastní někdo jiný. V moderní době, v níž společnost fetišizuje individualismus, duševní vlastnictví a osobní úspěch, je plagiátorství vnímáno jako palčivá etická otázka. Na můj vkus se s tím nadělá příliš.

Když plagujeme živé, je to krádež. Když mrtvé, je to pocta.

Krást se musí s elegancí – proto není Ivan Wernisch zločinec, ale vynikající básník, kterých česká poezie nemá nazbyt. Pokud je někdo opravdu dobrý básník a tvrdí, že nekrade, krade dodnes.

Nezval nařknul Halase z plagiátorství a zanechalo to na jejich přátelství šrám, a přitom taková blbost. Jsou záležitosti, které umělci, často obdařeni mimořádnou mírou ješitnosti a přeceňování významu svého díla, neradi odpouštějí. To Bezruč aspoň kvůli plagiátorovi Grmelovi strávil půl roku v cele. Ale netřeba se vracet o sto let zpátky k Bezručovi. Sociální sítě, které fungují jako hysterický amplifikátor každého prdu, dávno přebraly moc nad literární diskusí. Případ nominantky Pushcart Prize v roce 2018, básnířky Ailey O’Toole, se ze sociálních sítí přelil až na stránky seriózních deníků jako je The Guardian, a soubor textů a reakcí, které se aférce věnovaly, by vydal na knihu. Kanadský básník a laureát mnoha cen Pierre DesRuisseaux přišel posmrtně o svou celoživotní reputaci poté, co byly v jeho francouzsky napsané sbírce odhaleny důkazy, že zcizil básně řady angloamerických autorů. Zda se jednalo o čin vědomého plagiátorství, či o „metafyzickou sbíhavost“, se můžeme jen dohadovat. Naštěstí (nebo bohužel) máme čím dál lepší internetové nástroje na detekci plagiátů, a až budou všechny básnické sbírky online nebo v elektronické formě, odhalí jakoukoliv podvědomou sbíhavost hned v zárodku. Umělci se drápou na ramena svých předchůdců a celé umění se tak jeví v lepším případě jako pastiš, v tom horším pak jako perzifláž toho, co už bylo. Originalita se v takovém světle jeví jako vachrlatý konstrukt.

Není třeba to asi moc pitvat: je myslím samozřejmý rozdíl v tom, zda si půjčím sousedovu míchačku, nebo jeho maltu.

Přiznat autora původního díla, z nějž si půjčujeme, je nutná zdvořilost, ale jistě také součást uměleckého plánu. Nepřiznat ho je zlotřilost nebo součást uměleckého (či dokonce marketingového) plánu.

Je pravidlo, které vytyčil T. S. Eliot ve své eseji o Philipu Massingerovi, a myslím, že bychom se ho měli při posuzování jednotlivých kauz držet: „Nezralí básníci napodobují, zralí básníci kradou; špatní básníci to, co převzali, poničí, ti dobří z toho udělají něco lepšího, nebo přinejmenším jiného. Dobrý básník spojuje svou krádež v jedinečný celek, který působí zcela odlišně od toho, ze kterého byl vytržen.“

 

Klára Goldstein, básnířka a literární historička
1. Pokud se nám v ohledu původnosti postmoderna vysmívá, není vůbec zbytečné jí ten výsměch se stejným cynismem vracet. Ano, momenty, děje a situace se opakují, opakovat se mohou i četné reakce na ně, ať už ty vnitřní či ty viditelně manifestované. Kolektivní paměť lidského druhu bychom pak mohli nazvat nekonečným generátorem plagiátů a variací. Je tu však alespoň zdánlivá jedinečnost vidění, prožívání, duchovního uchopování a snahy o co nejautentičtější vyjádření té které bytosti. Může snad mít inspirace někým/něčím pevně dané hranice? Mají vůbec jakékoliv hranice v tvůrčím spektru co dělat? I ti z kontextu nejvymaněnější jsou v něm pořád nějakým způsobem přítomni. Přiznanou návaznost nevnímám jako problém, pokud je občasnou součástí toho, co je výsledkem snah o budování jakéhosi „vlastního“ tvůrčího mikrokosmu. Jenže stále jsme zároveň uvnitř a zároveň vně. Nepřiznaná návaznost může být i nevědomá. Nebo podvědomá. Potutelná hříčka nevypočitatelné paměti. Nepřehlednosti toho, co se sbíhá a kříží v lidské mysli.

2. Výjimečně jsem to provedla, tuším v básni věnované Pablu Nerudovi. Název textu na něj odkazoval. Zřetelně cítím, že mě ovlivňuje spíše atmosféra setkávání a živých čtení, ta obecná barevnost, mnohost a energie. Brzy po takové akci (či po přečtení nějaké strhující knihy) toho vždy napíšu hodně, jako by se mi znovu v plné míře potvrzovala víra ve slovo, víra v báseň, která je výsledkem snahy o vlastní nový přístup ke starým věcem. Jako by se znovu „nastartovala” inspirace, nadšená tím, jak neomezené možnosti slovo a jeho prožívání skýtají. Poznámkový aparát si „užívám” v jiném druhu literatury. V poezii chci svobodně plout a břehy buď vůbec nevidět, anebo je vnímat jen neurčitě a kdesi hodně daleko. A když už se vylodit, tak plně a vědomě.

 

Milan Hrabal, básník a překladatel
1. Tvé otázky, Jitko, ve mně vyvolaly otázky další:

Stává se myšlenka originální teprve ve chvíli, kdy je zapsána? Nebo už vyřčením třeba v hospodě nad sklenicí piva? Mohu ji jako autor budoucího textu bez svolení použít a publikovat pod svým jménem?

Starší básník mě varoval před svým kolegou: Zvaž, co mu říkáš, protože budeš v jeho knize. Byl bych potěšen, kdyby se to stalo. Jiný by svou myšlenku nebo příběh daroval s tím, že sám zůstane v utajení. Další by žádal část honoráře.

Tu a tam čtu i slýchám autory zmiňovat, že jejich hlavami proudí myšlenky z volného prostoru a oni jsou jen satelitními přijímači slov a souvětí, která zachycují na papír. Je autorem těchto myšlenek ten, kdo je do onoho prostoru vysílá nebo až ten, kdo je zapíše?

Moje odpověď? Dílo navazující na myšlenky a texty jiných autorů nebo využívající jejich části vědomě, nemusí nic ztratit na originalitě, pokud je objevné a obohacující. Inspiraci, citaci nebo parafrázi nepovažuji za nic nemravného. Solidní je, aby taková „výpůjčka“ byla přiznána. Nejen když je od známé osobnosti.

2. Když jsem začal koketovat s psaním vlastních textů, říkávali mi: hodně čti, choď mezi lidi a naslouchej, vnímej přírodu, veď si deník, piš a škrtej. Deník si nepíšu, škrtám hodně a většinou si nepamatuju všechna slova a věty, které jsem četl nebo mi někdo řekl.

Čtu dost chaoticky. Obklopen knihami si v nich listuji a podle nálady se začtu. K oblíbeným knihám se vracím. Také čtu dosud nepublikované texty přátel, kteří mě požádají o názor. Rediguji texty jiných autorů. Popravdě – nevím, jak uhlídat, aby se nějaké slovní spojení neusadilo v mém podvědomí. Když si to při psaní uvědomím, okamžitě škrtám. Pokud občas záměrně využívám citací, zpravidla jde o básně dedikované autorovi, jehož verše používám. Pokud se takto vědomě inspiruji, tak to samozřejmě přiznám.

Pokud se při překládání z jiných jazyků radím s kolegy lingvisty, uvedu to. Píšu-li kroniku, citacemi se to jen hemží.

V ostatních případech doufám, že tak jako já slova ještě nikdo nesestavil, což je samozřejmě dost troufalé. Tak co s tím, panenko skákavá?

 

Dan Jedlička, básník, překladatel a nakladatel
1. Diskuse o tom, co dnes vlastně můžeme chápat jako „původní dílo“, by jistě byla dlouhá, bouřlivá a výživná. Ale já nemyslím, že potřebujeme definici původního díla, abychom byli schopni poznat dílo nepůvodní – podobně jako nemusím vědět, co přesně je „dobrá poezie“, abych poznal tu špatnou. Tolik k první otázce. Pro mě osobně není původnost díla ohrožena zřejmým vztahem k jiným textům, pokud je takovýto tvůrčí „překrad“ vědomý, přiznaný nebo všeobecně rozpoznatelný – a hlavně umělecký přínosný a obhajitelný. Podobnosti, které vznikly nevědomky – a každý autor se do takové situace určitě dostal nebo dostane – mi vadí až tehdy, když mají prokazatelně strukturní povahu. Tedy když je báseň nebo její část podobně „řešena“: má nápadně shodné řazení obrazů, variuje konkrétní podobu veršů, víceméně stejně „směřuje“. V takovém případě už je obtížné argumentovat, že jsme prostě měli stejný nápad, zaujalo nás stejné téma, dospěli jsme shodou okolností ke stejnému obrazu nebo že jsme se stali obětmi jakési „metafyzické shody“ či básnické „synchronicity“.

2. Myslím, že každý autor nebo autorka se ve své vlastní tvorbě časem přistihne při nějaké inspiraci z četby, která ho/ji oslovuje: literární kontext a tradice jsou prostě věci nakažlivé. Důležité je mít od svých vlastních textů dostatečný odstup: dokázat si takovou inspiraci v prvé řadě uvědomit, sebekriticky ji zhodnotit a případně přehodnotit. To znamená nespěchat, nechat básně uzrát, dát jim čas a před vydáním do jejich hájemství pustit zkušeného editora, který může na problematické inspirace poukázat.

Osobně pracuji-li s přiznanou inspirací, snažím se, aby byla zjevná, nebo na ni alespoň nějak upozorním. Převzaté/parafrázované verše či myšlenky lze snadno řešit typograficky: odsazením nebo jiným osamostatněním, odlišným typem písma (např. kurzívou) apod. Poznámkový aparát je v poezii problematický: u současné tvorby mě takové setkání textu a metatextu vždycky něčím ruší.

 

Zuzana Kultánová, knižní redaktorka a spisovatelka
1. Originální dílo je pro mě dílo, které přijde s nečekanou poetikou a obrazností, stylem vyprávění, náhledem na svět, uvažováním nad existencí. Je to dílo, za kterým cítím, že se autor snažil být co nejvíce autentický, případně zvolil svébytnou stylizaci. Rozhodně to není kniha, za kterou rozpoznám pouhé chtění stát se spisovatelem. Psaní je pro mě způsob existence, nutnost, a mělo by se to v ideálním případě odrazit i ve výsledku tvůrčího úsilí. Nemám ráda epigonství, nemám ráda dedikace vzorům a mohla bych uvést řadu knih například české prózy, kde je pro mě inspirace za hranou. Půjčování si poetiky, celých formálních postupů, zápletek. Smutné je, že tyto knihy jsou mnohdy oceňovány či brány jako nová forma v české literatuře. Uvědomuji si ale, že je nesmírně těžké dokazovat víc než nevědomou inspiraci, a také vím, že je zcela normální, že se občas vlivy toho, co čtete, promítnou do vlastního psaní. Nikdy by to ale nemělo překročit únosnou mez. A nikdy by si autor neměl myslet, že bezradné parafráze čtenář nepozná. Pokud je někomu dobře v roli epigona, je to pro mě smutný případ a kladu si otázku, jaký smysl má jeho psaní. Navazovat na texty jiných autorů samozřejmě můžeme, a to v případě, že jsme schopni je smysluplně rozvinout, posunout, či s nimi vést dialog nebo polemiku, tedy s nimi jakkoliv nově a tvůrčím způsobem nakládat. Citace můžeme zakomponovat do textu, ale neměly by to být berličky a z odkazu na něčí dílo by měl povstat nový výchozí text. To se třeba podařilo Michelu Houellebecquovi v knize Podvolení, u nás třeba Ondřejovi Maclovi v knize K čemu jsme na světě, vzpomeňme také na vtipné Hiršalovy variace rkař. Autor by se měl vždycky snažit psát mimo tradici a kontext a přinést něco nadčasového. Od čeho tu koneckonců je. Pokud o to neusiluje, je to smutné a zbytečné.

2. Samozřejmě že jsem občas ovlivněna autory a autorkami, které mám ráda, ale snažím se v nich najít spíše nové podněty, rozvíjet vlastní myšlení, než si půjčovat formu či cokoliv jiného. Pokud cítím, že bych mohla přebírat něčí styl, což se vám může stát, když vás něco nadchne, přestanu během psaní číst, nebo počkám, až to odezní. Myslím, že každý autor pozná, když je inspirovaný víc, než je slušné. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že je zcela normální, že máte podobné myšlenky jako někdo druhý, nikdo asi nejsme zas až tak originální, myšlenky se opakují a existují určitá podvědomá schémata, takže běžně v umění dochází k synchronicitám. Je to dáno právě i kontextem, když se například řeší nějaká společenská či politická situace.
Pokud cituji, uvádím to. Nededikuji, nevidím k tomu důvod, osobně mi to připadá spíš srandovní nešvar a zaklínání se odleskem někoho jiného, zvlášť v případě, kdy je dílo dedikované mrtvému autorovi, který se chudák nemůže bránit. A taky – autor by podle mě neměl moc trpět na kulty.

 

Roman Polách, básník a literární vědec
1. Jako literární vědec a čím dál méně jako literární kritik se s otázkou původnosti a současného i historického literárního kontextu zabývám neustále, neboť to takto živý organismus vyžaduje. Existuje několik hledisek, jimiž se můžeme na tuhle zapeklitost dívat. První prisma je skrze literaturu jako věčný dialog – Michail Bachtin v knize Román jako dialog neuvěřitelně živě ukázal, nakolik je nejenom román (na nějž se v knize zaměřoval nejvíce), ale obecně celá literatura jedním nekonečným dialogem, který může probíhat na úrovni explicitních intertextualit až po například proměnu a vývoj nejrůznějšího žánrového „dialogu“ napříč časem. Jednotliví dávní i současní autoři jednoduše vedou dialog nejenom se svými současníky, s lidmi a myšlenkami minulosti či konečně posílají tichou poštu do budoucnosti, ale jsou do určité míry ovlivňováni či se naopak vymezují vůči jisté knize, směru etc. Pak si můžeme vzpomenout na povídku Autor Quijota Pierre Menard slavného Jorge Luise Borgese. Borges v ní vypravuje o francouzském spisovateli, který se rozhodl napsat své životní dílo, kdy vytvoří „přesnou“ kopii deváté a třicátého osmé kapitoly Dona Quijota. Borges tento čin interpretuje v tom smyslu, že jeho spisovatel Pierre Menard psal (a nikoli opisoval) tyto části slovo po slovu se zcela jinou intencí v naprosto jiném historickém a kulturním kontextu. Vzniká tak kniha sice jaksi „stejná“ jako ony quijotovské kapitoly, ale nese naprosto jiné sémantické gesto. Jistě, bavíme se teď o Borgesově fikčním světě, který je ale velmi trefný! Nakonec se můžeme pokusit překonat tento postmodernistický relativismus a podívat se na dílo skrze strukturalistické pozice. Felix Vodička v knize Struktura vývoje vlastně pomocí strukturalistických východisek systematizoval výše řečené – ukázal nakolik je logika historického vývoje literatury podmíněna nejen jeho imanentností, autonomií a jedinečností, ale zároveň nakolik je vůbec historicky podmíněna – Dona Quijota dnes například čteme naprosto „jinak“ než soudobí čtenáři. Vedle historického podmínění ovšem autor vytváří rovněž osobitý fikční svět, který je strukturně jedinečný, jeho obrazy nám v rámci oné dialogičnosti literatury předávají rovněž jedinečnou zkušenost zážitku světa někoho druhého. Je to tedy vše dialekticky provázané – naše jedinečné prožívání světa vytváří dialog prostřednictvím vehiklu současných i historických literárních forem, žánrů, jejich autorů etc. Následovat či popírat tradici či kontext můžeme vlastně kdykoli, protože to jsou jen konceptualizované pohledy jednak na literaturu, ale taky na svět a místo literatury v něm.

2. Odpověď k této otázce jsem vlastně poskytl již v textu výše, ale nedávno i v odpovědi pro server H7O. Stejně jako se náš jedinečný subjekt setkává se sítí tradice, pak rovněž funguje dialektika racionality a iracionality v tvůrčím procesu. Psaní předchází tvrdá práce, kdy získáváme čtenářské (a v konečném důsledku tvůrčí) zkušenosti s transfery jedinečného vědomí množství autorů do nejrůznějších forem, abychom se na základě této poučenosti řítili k našemu pokusu o co nejindividuálnější (nebo naopak co nejnormativnější – to samozřejmě záleží na svobodě tvůrčí intence) pohled na svět skrze nejadekvátnější formu, která dle nás přináleží tomuto prismatu. Každý básník, který mnou svou básní hnul, který do mě strčil a třeba mě i tou básní či jen obrazem shodil na zem, mě nesmírně ovlivnil. Nesu si jejich objevy sám v sobě a v mé tvorbě napořád. Čili v mých básních lze nalézt mnohé objevitele, ale opět na základě dialektiky doufám, že ty objevy posunuji do mého jedinečného vidění světa. To je, myslím, nejpodstatnější na tvůrčí činnosti – předat onen jedinečný pohled na svět, přetvořit strukturu fikčního (básnického) světa třeba oné tradice či oblíbeného autora do polohy, která o nás samotných něco podstatného vypovídá.

 

Jan Spěváček, básník
1. Zcela originální dle mého být nelze; všechny umělecké výstupy jsou více/méně kreativní variace, jež jsou dané v případě poezie např. konkrétním lexikem či žitou/zprostředkovanou zkušeností Všichni jsme tím omezeni, a přesto snažíme se o nemožné v rámci možného. Nicméně: ano, byly a budou skvělé nápady a objevy, občas se vynoří nějaké to vlčí dítě, které přijde s něčím ojedinělým, jako byl třeba Rimbaud.

2. Občas si konkrétní vlivy uvědomuji, občas ne, někdy mi to dojde ex post, klidně i po letech. Nejsou to ale jen autoři, nýbrž i rodina, přátelé či více/méně známí kolemjdoucí. Jsou to i zkušenosti racionální/iracionální, smyslové vjemy či jinak zprostředkované emoce. Inspirace personálního rázu sice v rámci možnosti cituji jménem či označuji např. kurzivou či dedikací, nicméně není tak možné vždy a do důsledků; ostatně nepovažuji se za bytostného autora svých textů, ale spíše za jejich médium.

3. Dovolím si ale odpověď na vlastní otázku: Jaké jsou mé inspirační zdroje u nás?

Když se mě na výše položené otázky zeptala Jitka Srbová, první, co mě napadlo v duchu, bylo: „Pane jo, to je ta ženská, která umí přečíst svůj minimalistický text tak hluboce, že mě to přikurtuje k zemi; když čte o vlaku, projede vlak (zažito loni na (A)VOIDu), a volnou rukou u toho kreslí velmi niterný znakový doprovod. To bych chtěl taky umět.

A tak je to u mě „jedno s druhym“. Mám to štěstí žít v době, kdy značná část literárního vývoje v oblasti poezie je za námi, přičemž stále ještě, doufám, toho dost zbývá. Je pořád co číst a hlavně – koho slyšet. Zůstává mi touha, moje interní, po tom, mít se komu podobat, byť dílkem, částí, mít kým a čím nasakovat. Kvituji hlavně veřejná vystoupení, která propojují psané s mluveným, teorii s praxí, autora s člověkem.

Pokud pominu své zjevné a neskrývané literární vzory, jako jsou např. Zábrana, Skácel, Hejda či Blatný, jsou to moji současníci, se kterými, ať už se jim to líbí, nebo ne, kráčím po jedné vrstevnici. Troufám si říct, že jsou u nás, a to konkrétně v poezii, desítky skvělých žijících autorek a autorů, u každé/ho z nich (obvykle u těch, které jsem již četl/viděl/zažil/slyšel) si alespoň v nějakém detailu mohu říct: To bych chtěl taky umět.

 

Marie Šťastná, básnířka
Docela by mě zajímalo, jestli by napadlo psát někoho, kdo v životě nepřečetl ani jednu báseň a ani jeden prozaický text. Moje vlastní první motivace psát byla založená na touze vyrovnat se textům spolužaček, napsat něco podobného, možná lepšího.
Copak někdo z těch, kdo píše, nezkoušel někdy přepsat cizí text podle sebe? Jen tak, z čiré radosti? Nebo při čtení nadšeně (nebo naštvaně) nekřičel: To je přesně ono, takhle to chci napsat, to jsou moje slova?
Setkala jsem se s pár lidmi, kteří tvrdili, že poezii ze zásady nečtou, aby se nenechali ovlivnit ve vlastní tvorbě, no jo, ale to nám bylo… moment… asi tak sedmnáct. A navíc jsme si vzájemně předčítali svoje pokusy, takže to ani neplatilo!
Proč chodíme na čtení, proč čteme, proč o tom spolu mluvíme, píšeme, publikujeme recenze, kritiky, sloupky? Protože nechceme, aby nás to ovlivňovalo?
Několikrát jsem ve svých textech použila vědomě citát nebo zřetelný odkaz. Určitě jsem to mnohokrát udělala i nevědomky. Velmi ochotně to přiznávám.
Je pravda, že kdyby někdo použil moje slova ve svém textu, nechala bych si to náležitě vysvětlit.
A taky jsem byla jednou svědkem situace, kdy posluchač po čtení říkal autorovi: “Vy píšete stejně jako (doplňte si jméno velmi málo známého klasika), používáte úplně totožné slovní obraty!” A autor znepokojeně vzal tužku a papír: “Jak jste říkal to jméno? Toho neznám, musím si od něj něco přečíst!”

 

Jan Štolba, spisovatel, literární kritik a hudebník
Za originálním dílem stojí původní zážitek, vidění, objev, originální sdělení, případně svébytný jazykový projev. Opřu se o své vlastní tvoření: Spousty textů jsem třeba napsal za chůze, jako malý film toho, co mě ve městě míjelo, vyvolalo asociace, probudilo epifanii. V próze jsem se zas opíral o autobiografické zážitky rozvedené do fikce, o záchvěvy skutečnosti zachycené buď docela realisticky, jindy transponované do nadsázky, hyperrealistické stylizace. Nedovedu si představit, že bych si v poezii přivlastnil cizí „film“ – proč bych to dělal? Neautentický text by okamžitě byl jen prázdné a nesmyslné břímě. Ovšem tak jako člověka do svého „energetického pole“ vtáhne třeba náhodně zaslechnutá věta nebo zahlédnutý slogan, tak samozřejmě existují všelijaké legitimní literární parafráze či apropriace. Kdysi jsem udělal malý experiment s básní Edwarda Thomase „Adlestrop“ – verš po verši jsem podle ní jako podle nějakého mustru přepsal svůj vlastní zážitek ze stanice Vrútky. Byl to experiment jazykový (básně se shodovaly strukturou), ale i prožitkový, protože svůj autentický zážitek jsem narazil na „kopyto“ cizí básně. Ovšem kdyby básni chyběl podtitul „podle Edwarda Thomase“, záměr by šel vniveč. Nedávno jsem zas přepsal do veršů, více méně slovo od slova, úryvek z gourmet blogu nalezeného kdesi na internetu. Text má konkrétního autora, ale jeho jméno jsem neuvedl. Jednak nejde o autora s uměleckými ambicemi, ale hlavně jeho text dostal v „mé“ básni jiné vyznění. Úryvek z blogu se proměnil v nalezený materiál, posunutý do jiného kontextu. Jistěže nebudu nikomu tvrdit, že ke mně text sestoupil mimoděk odněkud shůry, naopak chci, aby bylo jasné, že jde o „nalezený“ cizí text. Vždyť právě přiznání hry s cizím textem je u parafráze či apropriace důležité pro výsledné vyznění. Ovšem slovo od slova se dá opsat kus gourmet blogu a vyloupnout z něj báseň jako nějaký ready made; když se však něco podobného stane s uměleckým textem, jak se stalo s texty Petra Hrušky v nedávném literárním skandálu, tak by výpůjčky z uměleckého textu měly mít svůj hlubší smysl, mělo by jít o transpozici k novému významu, ne o pouhou variaci s více či méně podobným vyzněním. V debatě kolem Hložkových výpůjček z Hrušky bylo zarážející, kolik lidí je ochotno považovat shodu nejen konkrétních slov, ale i shodu jejich sekvence, shodu v obratech, představách a vůbec shodu v celé struktuře básní za pouhou přirozenou „inspiraci“ cizím dílem. Ne, inspirace něčím dílem či navázání na tradici je vážně něco jiného než výpůjčka celé kostry básně, nota bene nepřiznaná. Záleží na významovém kontextu, jenž je s to z pouhé výpůjčky vyloupnout legitimní parafrázi. Když takový posunutý kontext naopak chybí, výpůjčky zůstanou výpůjčkami a ani odkazy na synchronicitu, zázračný metafyzický souběh či něco podobného nepomohou. Jestli to neumíme či nechceme rozlišit, tak pánbůh s námi…

 

Daniela Vodáčková, psychoterapeutka a básnířka
1. Pomůžu si určitou zkušeností, kterou mám v oblasti staré hudby. Podle skladby se dá často určit nejenom autor, ale i místo, kde tvořil (i když jde o skladbu instrumentální anebo psanou latinsky), z melodických postupů je identifikovatelný vliv jiných skladatelů, předchůdců i souputníků. V období hudební renesance, a samozřejmě i později, bylo obvyklé, že skladatelé některé hudební motivy schválně přejímali a vzájemně se také citovali. Dá se to krásně ukázat na tzv. „chansonových mších“. (Obvykle) tenor držel hlavní melodii, cantus firmus, což v tomto případě byl známý a populární chanson. Za dobrý příklad může posloužit mše „L´homme armé“. V hudební historii lze dohledat asi čtyřicet mší od různých autorů s tímto názvem. Námět se týkal válečného ohrožení tehdejší Evropy Osmanskou říší. Muž ve zbroji byl nejen pozemský bojovník, ale také Archanděl Michael. Jako první mši s tímto názvem napsal Guillaume Dufay, po něm Johannes Ockeghem, Josquin Depréz, Giovanni Pierlugi da Palestrina a další a další. Autoři se nerozpakovali se k původnímu námětu vracet a nikdo by je nenařknul z nedostatku vlastní invence. Imitovat ve skladbě jiného autora bylo považováno za výraz úcty a vzdělanosti.

V literatuře je to složitější. Je samozřejmě šťastnější přejatý kus textu citovat, k místu, kde autor imituje někoho jiného, se přiznat, zmínit, kdy, jak a kdo autora ve vlastní tvorbě ovlivnil, i když kontury, co je čí, nemusí být úplně zřetelné; a může to být i pěkně těžké to otevřeně říct. Píšící ruku může svazovat ledacos, například pocit studu přihlásit se ke svému vlivu. Autor si také nemusí být vědom, že něco přejímá. Extrémním příkladem je jev zvaný „kryptomnézie“, autor někde něco četl nebo slyšel, nepamatuje si to, a vydává text za svůj, aniž by se dokázal jakkoli na původní zdroj rozpomenout. Jiným příkladem může být nevědomá identifikace. To se často děje mezi učitelem a žákem, mezi terapeutem a klientem. Moje bývalá psychoanalytička, Bohumila Vacková, mi vyprávěla, jak ona i další žáci ruského analytika Dosužkova, který u nás žil a působil, nevědomky hovořili s ruským přízvukem. Ona sama sebe slyšela, když se svého klienta ptávala: „Co vy si o tom mýslite?“ Od osob, které obdivujeme, přejímáme dikci, slovník, způsob, jak vtipkujeme, vkus atd. Za zajímavý jev považuji tzv. „pole rezonance“. Zkuste si to. Představte si osobu x a na chvíli se jí staňte, vstupte do jejího prožitkového pole. Začnete jinak vnímat – vidět, slyšet, cítit. Do hlavy vám vstoupí jiné představy, myšlenky, slova. Tato technika je využívána k různým psychoterapeutickým účelům. Díky ní, když jsem se na chvíli „stala“ jinou osobou, jsem se do hloubky dozvěděla, prožila něco, co by se mi jinak nepodařilo zachytit. V „poli rezonance“ ožívají také postavy v knihách, postupně se víc a víc autonomizují, jakoby skutečně žily. A bezpochyby nemusí být tak úplně těžké se napojit do „pole rezonance“ určitého autora, prožívat jeho pocity, optiku, používat jeho slovník a psát jako on.

2. Do záhlaví dvou básní jsem uvedla: „Psáno s myšlenkou na Roberta Frosta“.

Když jsem psala báseň „Svatý Lukáš maluje Pannu Marii“ do připravované sbírky Autoportréty, jako by mi ruku vedl Adam Borzič, jehož pado-východní zrcadla jsem v té době přečetla. A také jsem mu to řekla. Možná mě ovlivnil ten nádech, s nímž Adam svou sbírku napsal, let slov, ale nejvíc lehkost, kterou ze pado-východních zrcadel cítím; lehkost, s níž je možné se s původním autorem, v mém případě malířem Rogierem van Weydenem, spojit a na chvíli se jím stát.

Zkoumám, a dlouho to zkoumám, jakým způsobem mě ovlivnil Petr Borkovec. Netajím se tím, že je to můj učitel a mentor. Myslím si však, že jsme dost odlišné entity, rozhovor o psaní s ním je pro mne bytostně důležitý, jsou to stovky kilometrů úvah, které vedeme, přesto se necítím být Petrovou kopií. Na stejné věci každý obvykle vidíme něco jiného. K sobě samému, jako lyrickému subjektu, jdeme jinými cestami, je moc zajímavé o tom hovořit. Je to velký inspirátor. Jeho doporučení k mým básním bývají přesná a funkční.

A také mám ráda rozhovory s dalšími básníky o jejich dílnách.

Naposledy mne ovlivnil Ivan Diviš, když jsem psala do Tvaru o jeho Žalmu 52. Zjistila jsem, že dvě mé, před lety napsané básně, mají strukturu klasického žalmu. Tak jsem je tak nazvala.

 

KINO PEKLO, básnířka a performerka
Dovolím si začít konkrétním případem – ve své poslední knize Black screen záměrně pracuji s odkazy na konkrétní texty jiných autorů či autorek. Vzhledem k tomu, že celá kniha je jednou velkou „blízkostí smrti“, intertextualitu pojímám jako způsob přichycení se ke světu, který lyrický subjekt zvolna opouští. Odkazy ovšem dělím na popkulturní a literární – takže zatímco u částí písní Goo Goo Dolls, IAMX či Wabiho Daňka jde o narážky zjevné, v případě konkrétních současných básní už to tak zjevné být nemusí. Nicméně i tak jde o velmi vědomé odkazy na známé knihy či texty mně blízkých autorů. „Sen je to jediné / co nelze ironizovat / ale topit se v něm / dá třeba pořád“ – například zde do sebe naráží verše Ondřeje Hanuse a Jana Těsnohlídka, dvě velmi výrazné, svébytné (a v jistém smyslu protichůdné) poetiky. Část dalšího oddílu Black screenu tvoří potom esej Kamila Boušky o orfickém myšlení, převedená do veršů – záměrně, neboť Bouškova básnická dikce se mu prodere fakticky všude.

Ani u jedné z narážek není uvedená dedikace nebo vysvětlivka. Jediná dvě konkrétní jména stojí za motty sbírky – jedná se právě o Kamila Boušku a Josefa Topola. Nemám ovšem pocit, že věnování či nějaké poznámky pod čarou by tam být měly či dokonce musely. Popkulturní odkazy fungují jako znak přetížený významy už jen z principu, u těch literárních si zase coby autorka dovoluji požadovat po svém čtenáři či čtenářce určitou znalost či ochotu s těmi texty pracovat více než „jen čtením“. Ať se sám sebe ptá – proč se tam ocitá právě tenhle cizí verš? Proč se v knize o smrti ocitá Bouška? Co spojuje některé básně Hanuse a Těsnohlídka?

Literatura – a zejména poezie – pro mě v ideálním případě představuje funkční, neustále se vyvíjející organismus, jehož části jsou v permanentním dialogu. Z hlediska sociologie literatury si onu „původnost“ představit nedokážu. Každý navazuje, každý z něčeho vychází – i ten, kdo tohle všechno popírá. Musí z něčeho vyrůst, projít iniciací. Pak je na každém, jak se s tíhou pomyslné „tvůrčí výchovy“ dokáže vyrovnat, jak s ní zvládne pracovat, zda se z ní případně vymaní. A pozor – stále mluvíme o psaní kreativním, zatímco v literatuře už pěkně dlouho dobu existuje pravý opak: nekreativní psaní. Existuje konceptualismus. Existuje možnost, že se v knize záměrně objeví méně známý text známého básníka, beze změny či s malou změnou, s uvedením autorství či bez jeho uvedení. A v každé z variant bude fungovat, neboť i sám text odkazuje na svého autora – nese rysy jeho poetiky, rozeznatelnou tvůrčí metodu ad. Žádný text není ostrov.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí