Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem.
kněží poztráceli v mlze hmat
básníci nemají doma už ani lahev absintu
všude jen minerálka
zrak zmizel za branou v Birkenau
rouhám se pozpátku
už nechci lhát svým lágrům bez plotů
pokud by mne moudrost svlékla
spatřila by syna rozporuplného
a opačného svou stejností
Lorcu zavraždili
svět nepotřebuje vůni Ježíšových nohou
ani teplo růží
nechť je tato vůně od nynějška blahoslavená
v událostech našeho těla
blahoslavený sprchový kout, kde klesá voda po klitorisu
blahoslavená erekce, kterou uctím ráno prostěradel
blahoslavená buď soulož v nezhojení a šrámech
blahoslavený jsi pro své hemoroidy, které musíš
ukázat na polstrovaném stole před sestrou s rudými nehty
a veškerý stud v tom obsažený
blahoslavená smrt mého otce i s jeho nočním stolkem
blahoslavený jsi před kavárnou, kde předčítáš kadiš
blahoslavená buď veškerá nejistota
jsem nárazníková zóna
stlučená z bezpečnostních
bedýnek od banánů
prostá erekce ohryzané, zeleně svítící tečky
a přitom se utápím ve čtvrtletních výkazech
s octem a cibulí
v počinech prochcaného prostěradla
potracen do skutečna,
protože smím a můžu
a je už noc
Poklekni, polkni, sežer mi srdce naznak
vykraď mi syrovou nahotu z těla
Neuhnu před tebou, neuteču do kostela
k olizování pat oltáře, neskryji se za slzy a úzkost
Teď jsme tu jen my dva, všichni spí
a neodejdu, dokud mi nepožehnáš
Chci, abys mě srazil k zemi, protože zase vstanu, uvidíš
vím, že nemůžu prohrát
Zlom mne, hostii, ať prasknou mé kosti jako větve cedrů
vrať mi mé jméno do vymlácené huby
a já pak vyslovím to tvé
Chci se porvat a nakopat ti prdel, Bože
vždyť tebe už taky musí nudit rozjímání u čaje a svíček
To ty jsi mi vložil do nitra srdce, které touží po vůni tvých dcer
všechno ať je takové této noci, a je-li ještě něco mezi námi
pak to spolu vyrveme z kořenů a přihodíme na oheň
ať maso doutná vprostřed této bitvy
Svým rouháním tě volám sem, bouří, která se tyčí uprostřed
Prosím spal řetězy a roucha svatých herců, ať na sebe konečně pořádně vidíme
stojím tu nahý, oblečený do těla,
vím, já vím, kdo jsi, díváš se na mě škvírou v nebi a říkáš, jak jsem drzý
Jsem, protože jsem po tobě
Pojď se utkat jako muž pěstí, ať poznáš svého syna
vryj do mé tváře nehty
snad díky jizvám, až se zahojí, dozajista se poznáme a nikdy už se nemineme
chci tě obejmout, protože tohle se stát musí
a musí to být teď
Chystal jsem tuhle válku roky a ujišťoval tě o svém míru
ale mír může přijít až po válce, tak pojďme na to, není čas
Toužím po Tobě
Miluji Tě
Dunivý stín
Osvětim
Údiv, šok, koš na odpadky s mými deníky
a škvírami v zašlých parketách
Všechno je brak
Jediné, co můžeš říct
Člověk není
Víš hovno o jednosměrných jízdenkách
Udělal sis výlet a selfíčko
Čůráku zasranej
adonaj echad
padesát stupňů severní šířky
devatenáct stupňů východní délky
suché stěny srdce
střepy v klínech žen
na konci zvráceného světla
shrbené hroby pro štěnice
šema jisrael
vykuř si ho
Pokaždé tě musím milovat jinak
Šoustat tě jako španělskou jeptišku
držet svůj penis jako celibát
tam uvnitř tvého podbřišku
Jako korálky japa mály
stékají po mně kapičky studu
jsme hřebci a klisny
co dobíhají upocený obzor
Pokládám trička po tátovi na čelo postele
vedle sebe chroptím kontrakce
pelyněk kape kanylou na chodbě v sanatoriu
z prostěradla padají plechovky coby prázdná slova
co plivou k mikrotenovému nebi
roky zkažené i požehnané
krev z vyražených zubů
A když ti nebudou věřit
nastav jim bok, ruce a nohy
a čelo zkrvácené
jehož obvod nelze změřit…
Poschovávané lahvičky od vodky
křik nad ránem
a hle, tady je tvá nahota
věnováno Martinu Gruberovi
Mizel jsi o zkrvácené střepy
o skla strachu v chladných zdech
čas měnil rouna beranům, i milost byla na příděl
hostina strnulá na schodech, když krást jsi ještě neuměl
Sirotčí, chamtivé ticho v dřezu nikdo neumlčel horkou vodou
a smrtelné postele opilých básníků nezlomné tě v dav
ale cos krásného v meandrech a hrách
rozlévá se stále v očích přátel –
V propoceném tílku Joba hladím tvé bradavky
a prosím; spal tu modrou plíseň, ten tikot rozestlaných zornic
jež pleskají mým tělem
Ach, Kriste na Výsostech
i ty mne spal pro vše, jímž se pokouším být
a přehlížím, co mi bylo dáno
spal všechna zbytečná slova v hořícím tulipánu
Jsem tenká rýha světla za nehybnou čarou prasklých tabulek. Jsem ten, který ti studem píše slova mezi stehna a na schodišti odemyká v přímkách kruh, kde svlékáš mne k útesům svaté Terezie, kde krmíš kočky za svítání a krájíš cibuli před obědem. Po ramenou ti stékají střelky máminých nařasených spodniček, snad jsou to sny podmaněné terpentýnem.
Vyslovím eL směrem k podkroví nad tvým bytem. Kdosi tam prý stále žije nebo čeká, nebo je, nebo onanuje, nebo jsou to jen ruce kněze v zástupu nahých těl. Těl a kamenů, s nimiž souloží víly a stromy se jim klaní. Když ráno otevírám pošťákovi, mé prsty stále ještě voní tebou. V úderech o matrace šoustám s tebou při každém úsvitu. Moje tělo se zdá přibité do tvého vidličkou z Ikey, ze zápěstí mi stříkají slzy na tvé břicho, z uší mi kane semeno a vlastně na nic jiného už nemyslím. Jsem tenká rýha, tenký led, na který jsi vstoupila už před čtyřmi lety.
A viděl jsem pozinkované sloky básníků, těch skutečných. Vysokost jejich naháněla hrůzu a vítr pouštěl žilou. Bylo to tenkrát naposled, co kdosi z prostěradel sbíral nahlas krev.
