Jedu na kírtan. Silnice vede kolem břehů řeky Cooper, brázdy ztrát. Věčné hroby řečišť nesou odlesky zčeřených kondenzačních stop. Prvky rychlosti, věčný kírtan. Vodní víry drhnou o mělčiny a o vítr. O problémy. Ustavičně hledají své soutoky. Čistí se, dýchají, jako když kartáčuje. Některé se i zastavují, aby zase tekly, aby se srdce znovu rozbušilo! Z okýnka vidím blízkou dálku. Míříme na východ směrem k Atlantiku, do města Toms River. Ráda bych jela i do Camdenu, k soutoku Cooperu s řekou Delaware, jenže do ghetta se bojím.

Řeka Cooper bývala přílivovým tokem v Delawarském údolí v dobách, kdy na jejích březích ještě žili Lenni Lenape. Ty evropští kolonisté brzy přejmenovali na Delaváry, Cooper zbavili oklik, záhybů a zátok a udělali z ní řeku jak máry mezi jezery, které se funebráckým krokem spořádaně ubírají k řece Delaware.

Nevím, zda se řeka Cooper cítí osaměle – nikdy to neměla jednoduché a její ústí do Delawary také ne. Natož místní obyvatelé! Soutok Cooper a Delaware se skrývá v camdenském ghettu, ale moc se o něm nemluví. O ghettu taky ne. To jakoby… samo světem jde. Snahy o zlepšení v něm proudí zdlouhavě, přes odklony a zátoky ke camdenskému ústí. Nedávno konečně vyrostl u soutoku park pro pozvednutí životní úrovně camdenských obyvatel. Je to krása, ale však víme – moc se toho v světě nemění, jen globální podnebí. Vybudovat park pro chudinskou čtvrť s vysokou zločinností je jako zpívat zlomené noze. Nepravděpodobné, že to pomůže, ale třeba ne nemožné? A my zatím v Toms River zpíváme mantry našim vlastním zlomeninám.

„Božství jako zdroj radosti.“ Ach, to společné zpívání manter. Sankírtan. Společné otevírání srdce védskými slovy. Bhaga. Bůh. Chceme ústit v lásce, velebné energii. Sedíme v kruhu jak v prstenu, neuspořádaném a pevném jako touha po zákrutech. Aby všechno bylo plné zátiší, tajemství, záhybů, šplouchání.

„Kírtan odvozený ze sanskrtského kořene znamená volat, recitovat, chválit nebo oslavovat …nějakou formu božství. … voláním a odezvou… Hudba je zvláště účinná při vyvolávání pocitů lásky k Bohu. Kírtan je proto považován za výjimečně silný, když se cvičí prostřednictvím zpěvu a hudby.“ (https://www.hinduamerican.org/blog/what-is-kirtan)

Během kírtanu sedíme na podlaze jak na dřevěném prámu. Místnost se pohupuje. Bolí mě v kříži. S dcerou se držíme za ruce. Cítíme a zpíváme o energii lásky, ale nepomáhá to. Záda mě bolí pořád. A rameno, ruka, z toho, jak sedím na polštáři na zemi a zpívám s ostatními. Co jiného mi zbývá? Kdoví, zda se božská energie volání a odezvy dostaví. Během zpívání mi připadá, že si dává pěkně na čas.

Jak na to myslím, všimnu si, že na kírtanu je dítě, asi čtyřletý chlapec. Patří k rodině, která kírtan vede. Taky mu trvá, než se rozjede. Nejdřív jen stojí. Potom si poskočí a stojí bez pohnutí. Řeknu si, že když nemusí sedět on, nemusím ani já. Vstanu a kývám se do rytmu jak na pramici.

Hned je mi líp. Podupávám si, zatímco dítě pozoruju. Chci vidět, co bude vyvádět. Z toho, jak září a potutelně se usmívá, vidím, že je tu rád. I z toho, jak se zamračí. Přemýšlí. Chvíli zpívá a tancuje s ostatními. Modlitby zná. Potom hraje fotbal s polštářem. Boxuje do vzduchu. Plíží se stezkou a obezřetně se rozhlíží. Je na lovu. Číhá. Pomrkává na účastníky kírtanu. Běží do kuchyně pro sušenky a bleskově je rozděluje zpívajícím. Potom uhání k matce. Už ho to zmáhá. Mezi obrovskými hořícími svícemi válí sudy. Ale to už jsme na nohou všichni, zpíváme a klátíme se do taktu. Dítě se posadí na zem, usmívá se a z okvětních plátků kosatců rozhozených kolem muzikantů sestavuje brázdy dlouhé jako dvě řeky, na kterých pluje velké bílé srdce.