Ráno mě budí mraky a vítr.

Nechce se mi vstávat. Jsem dnes jako muzeální památka, skladiště starých únav a snah. Z okna vidím vrstvy nebe z odstínů sivě zpívaných. Tlama ranních oblaků nad korunami stromů zadržuje příchod dne. Pak vstanu a čtu si noviny: „Filadelfský radní se připojuje k shromáždění na protest proti ruské invazi na Ukrajinu.“ Než se ale nad tím zamyslím, čtu další titulek: „Orel bělohlavý zemřel na následky zranění poté, co byl zachráněn z řeky Schuylkill ve Filadelfii.“

Zatímco přemýšlím, co pro mě vlastně Lvov znamená, mihne se za oknem černá silueta strnadce zimního – umělce tašisty. Energie skvrn. V jeho rodném hnízdě by mu mohli přezdívat Hans Hartung. Bezlisté, větvičkovité větve ambroně s tobolkami jsou po dešti rády, když se něco rozbije, sklátí. Celou ulici lemují tyto přerostlé stromy. Sami sobě domovem, ty našedlé staré ambroně, otrhané, málo udržované, žijí. Jako dnešní všední den. Jen se čeká na vítr. Zimolez pod ambroní poskytuje ubytování migrantům: vrabcům a králíkům. Na chodníku leží mrtvý vrabec. Je třeba pochovat ho přímo v předzahrádce. Jako konec epochy.

Svým ubohým tělem bude živit skupinku zeleně, kterou jsem tam zasadila na památku rodičů a dnes i toho, co jsem kdy slyšela o Lvově.

Jak ta skupinka keřů roste, tíží ji vůně stínu, skvrna, co byla v dětství kaňkou. I mne tíží. Nejdřív spala, potom měla sen. Kdoví, jestli se vůbec vzbudila. Ve snu jsem nevěděla, že ty zvláštní cesty, úzké přechody a náměstí jsou zřejmě ve Lvově, městě, ve kterém jsem nikdy nebyla. Ach, ta lvovská rodačka Arnoštka Grünfeldová, ke které jsem jako dítě chodila na klavír v Praze blízko Jiráskova náměstí a později na konzervatoř! Schodiště jejich obytného domu na Trojanově 1 studeně dýchalo. Dole, na zábradlí u prvního schodu, byla lví hlava. Tu si muzeální památka dodnes chová v paměti. Její malou, ale klavíristickou ruku rovněž.

Potom podruhé, Lvov ve Filadelfii. Erna Grünfeldová si mě tu našla a psávala mi sem dopisy. V nich mě upozorňovala, že Mieczysław Horszowski, ke kterému jsem chodila na klavír ve Filadelfii, je taky ze Lvova. Jako ona. Ale muzeální památka (vlastně já) byla vzhůru nohama, překypovala chaosem a ztrátami. Až po letech, když jsem přestala zuřit a trucovat a koupila si knížku Mieczio, o které jsem slyšela, že v ní jsem i já, zjistila jsem, že Horszowski v mládí hrával s cellistou Henrichem Grünfeldem. Arnoštčiným bratrancem! O tom jsem dosud nevěděla. Pamatovala jsem si jen, že nad křídlem u Grünfeldů byl portrét slavného klavíristy Alfréda Grünfelda z Prahy. Heinrichova bratra. Takhle dobře začínalo a končilo dvacáté století. A jak krásně začíná to jednadvacáté. Pan Horszowski byl jako hříbeček. I na fotografii vedle Heinricha Grünfelda.

Do třetice, v New Jersey: lvovský rodák Adam Zagajewski. Donedávna jsem ho ještě nikdy nečetla, ne z trucu, ale prostě jsem ho neznala. Dozvěděla jsem se o něm, až když zemřel, a četla jsem nekrology. Koupila jsem si básnický výbor Neviditelné věci, a co všechno jsem tam neviděla! Tu knihu nelze dočíst, nelze se s ní rozejít. Jen ukapávat skla. Na nočním stolku, na kupě knih, blíž polštáři než oknu. Chrání mě od jiných knih, pro které se musím natáhnout přes tu knihu s lesklou obálkou akvarelu. Zase jiná skvrna. Energie.

Dovol mi spatřit, prosím.
Dovol mi vytrvat, říkám.
Večer padá chladný déšť.
V ulicích a v alejích mého města
neslyšně a bez ustání pracuje temnota.

V dlani mám slova, pohrávám si s nimi jako s kostkou s ostrými hranami. Nevím, zda jiní tvorové, třeba ptáci, zapomínají cítit vděčnost za to, že jsou v těle.

Neznámá ulice
prudce klesá…

Tam je nekonečno.

V noci mě probouzí vítr.