Hrůza chodí lidem pomáhat, probouzí je, občerstvuje paušálně, pilně. Stín převyšuje. Nebo taky někdy převyšuje stín. Hrůza, stín, kyvadlo, ping-pong. U nás doma. Stolní tenis opravdu hrajeme, pingpongový stůl máme přímo v obýváku, a dnes jsme hráli i k večeru, ale potom se míček někam zatoulal, marně jsme ho hledali, a byl čas jít na nákup do lékárny CVS – Vysoce cerebrální Venuše? Přízemní Shanfeldová? Tak jsme se sebrali. Nic nebylo jasné.

To ráno jsem se probudila ve čtyři. Zdálky, od řeky Delaware, bylo slyšet, jak troubí parník. Nebo to byl vlak z blízké trati? S leknutím vše ustalo a rozběhlo se. V zimě je ráno ještě noc. Tíha. Úzkost. Šla na mě hrůza. Přišla mi zřejmě na pomoc. Z postele vyděšeně koukám do okna. Za ním je obrovský noční králík, chundelatý. Sedí a číhá, což je u králíka neobvyklé. Nebo ne? Stejně ale vítr brzy odhalí, že to není králík, ale koruna stromu, ambroně západní. Snažím se zhluboka dýchat, jak nás to učili ve stacionáři. Z břicha se stává měch. Ze mě se stane měch. Dýchám. Civím. Místo vesmíru vidím jen noc. Na nebi se objeví táhlé bílé světlo jako touha, silná, přechodná, věčná. Kus měsíce v brnění. Úmluva s tmou. I okenní síťka pozoruje tu zrychlenou blízkost a její přeměnu na letadlo. Světelná naděje nekonečné noci znečistí noční oblohu a je pryč. Mizí do ciziny.

Jako dítě jsem si přála být cizinka, ale teď, když se mi to splnilo a žiju v Americe, a tím je ze mě cizinka, vím, že jsem si to nepřála, že jsem se toho naopak bála, ale tehdy to nešlo rozlišit. Přitom je to tady v Americe bezva. Amerika má takový dar, že se tu pořád něco děje, ale vypadá to tu, jako by se nedělo nic. Kam se člověk podívá, všude pusto, ošklivo, až do morku kostí.

V lékárně bylo plno. Nevím, proč to těm ženám u kasy tak dlouho trvalo, než něco jedna druhé prodaly, kupující upustila minci, očividně se jí nechtělo shýbnout, v ruce držela několik stodolarových bankovek, Ian na ni zavolal Slečno, upadla vám mince, ona se rozpačitě podívala, tak jsem se shýbla já a minci jí podala a ona se na mě usmála. Při shýbnutí jsem si všimla, že těch mincí tam pod pultem je víc. Zřejmě je to tu zvykem.

V jakési postranní komůrce se očkuje. Z kumbálu vychází paní a tlačí příbuznou na vozíčku. Jde to ztěžka. V uličce se zastaví a začne svou naočkovanou příbuznou navlékat do kabátku, ale ulička je úzká, vzpěčuje se a paní poprosí úplně cizího pána v nejlepších letech, aby jí pomohl postarší příbuznou obléct. Pán pomáhá. Všichni tři se chechtají. Mince netrousí.

Jen neradi jsme z lékárny vyšli do večera, na parkoviště plné lesklé tmy. Zdálky na nás mrkalo auto a kynulo nám, tak jako jiná auta kynula rozveseleným zákazníkům, kteří odcházeli a tichli a rozcházeli se do tmy jako nějaké krásné ztichlé texty, co umějí prchat od svých mnohdy lehkomyslných, smutných i radostných autorů a autorek, a na obloze se převalovala velká oblačnost. Krajina her. Hrůza je hra.

Taky jsme prchali. Nejdřív k říčce Cooper, šestikilometrovým obchvatem přes most, kolem plachetnic, motorových člunů a světel, pohupujících se na hladině. Říčka se tady v New Jersey dlouho nezdrží, co by tu taky dělala. Raději se odebírá k soutoku s velkou řekou Delaware, která rozděluje i pojí Pensylvánii s New Jersey, jak už to řeky mívají ve zvyku, klid od klidu a neklidu.

Ale nakonec, jako všichni, jsme domů museli. A vida, i doma to vypadá, jako by se tu něco dělo a zároveň nedělo. Rozsvítím. Tiché pusto. Rozhlížím se. Znenadání se zpod pohovky pomalu vykutálí oranžový pingpongový míček. Sám od sebe. Jako měsíc, který se hrůzou budí ve čtyři ráno mezi houstnoucími mraky.