Je po Novém roce.

I po starém. Ten kráčí do jiných časoprostorů.

Těsně před rozedněním jsme zaparkovali a šli na pláž. Náladová zima New Jersey, písečného, pískového, sklářského státu, blouzní o vedru pozdního léta, snívá o lesklých střepech, které se vzdouvají, vznášejí a mění na atmosférickou řeku za obzorem. Blouzní i Atlantský oceán, jehož skleněné slunce pálí třeba až do zimy tady na Long Beach Islandu a konec léta trvá celé měsíce. Jako by bylo teprve září. Bariérový ostrov Long Beach Island valí šedobílý koberec, rozmlouvá s ptáky slukovitými a ti, jak praví Wikipedie, jsou vázaní na vodu. Na kapky, veletoky. Spolu pijí z čistého zdroje, lehkomyslně, posmutněle jako dětství. S nebem se na sebe dívají. I s rackovitými. Jespáci, ti si zatím hledí svého. Samé běhání a vyběhávání! Jako by bylo září. A taky snad bylo.

Svítalo a ze stromů padala chuť na snění o dni, který číhá, až si rozprostřeš potok, posadíš se k oceánu, díváš se, jak se příboj vrhá ze slaných hloubek. Ale slunce, jako červený numismatik, mince i červené vejce, na sebe nechává čekat. Zajímavé, že se rozední dřív, než je vidět slunce nad mořským obzorem. Slunce je prostě hvězda. A s hvězdou je každý den Nový rok.

Bylo tedy zářijové ráno, horké jak střepy. Táhli jsme ostrovem a rozmlouvali o slunci, o tom, jak vstává jen na obzoru, říkáme si cestou do jiné dimenze, než dorazíme do městečka Ship Bottom navštívit známou, která má u pláže domeček se střešní verandou, vtěsnaný mezi jiné domky se střešními verandami. Takových domků tu je celá čtvrť.

Známá se jmenuje Lisa a na ostrově má mimo jiné na starost mezinárodní filmový festival, a tudíž možná i smysl pro melodrama? Že by ho tu měla vytvářet? Vypráví, jak se jí u oceánu hezky žije a jak na festivalu poběží film o Pine Barrens, zdejší lesnaté rekreační oblasti, odkud pochází čert z Jersey. Na střeše se nám krásně sedí a pozoruje slaný oceánský vzduch, a krásně se tu i jí a popíjí a na půl ucha poslouchá řeči o festivalu a touží se po tom, aby ta dimenze neskončila, přestože už pomýšlíme na odchod. Taková ta chvíle, kdy se člověku domů už chce a zároveň nechce. A jak tam tak sedíme a váháme a mořský vánek voní a míchá se s vínem a pískem, na střechu vedlejšího domečku vyleze sousedka Anna. Volá na Lisu, ze střechy na střechu:

„To víš, že uzavřeli most? Hlásili to! Prej je tam bomba! Prej! Pod mostem! Ještě to musej vověřit, bojej se, že to vybuchne! Dálnice je totálně ucpaná.“ No těpic. Jediný most na pevninu je uzavřený! Nedá se odjet, není kudy. Den je najednou až příliš slunečný. Na ostrůvku příjemných chvil se hromadí příjemné vzrušení z hrozby, že tu vybuchne realita. Lise zvoní mobil, volá jí starší bratr Lasse. Prý nás může všechny v nejhorším odvézt lodičkou. Ale co potom? Co auto? Už mě to tu tak nebaví. Najednou vím jistě, že chci domů. Ale nejde to. Na ostatní verandy vylézají sousedi, někteří vycházejí na ulici a debatují. Jiní poslouchají zprávy a také debatují. Nervózně vytáhnu z kapsy mobil a co vidím – nový e-mail od Daniely Vodáčkové, že píše text o básni Rosanny Warrenové a ta báseň se taky odehrává u moře. U jiného moře, daleko za oceánem, a vybuchují v ní bomby milostné, historické a literární, podobné tady té naší, říkám si, zatímco sedíme na střeše a popíjíme víno, ach, my ubozí trosečníci na ostrově, co jiného nám zbývá?!

Asi za hodinu volá Lasse. „Votevřeli most, nebyla to bomba, jen ňáký obrovský igelitky s věcma, odpadky, prej tam našli i rozbitý červený vejce.“

Červené vejce! Vždyť už pomalu zapadá někam za ostrov. Už zase je skoro zima.