Ruj oplakává tvé staré kroky. Už léta vypadá, že mele z posledního, ale jaro se nad ní pokaždé smiluje a ona raší. Opuka spí odevzdaně ve staré městské zástavbě.

Jako když mi končí návštěva Prahy a já jdu ještě na poslední pochůzku a předstírám, že v Praze žiju a jakože nedbale si spěchám za svým a krásu už ani nevnímám. A tím vzdávám té své domovské kráse tajnou poctu, tím ctím tu nevyřčenou, neexistující blízkost, za kterou sem putuji, přes oceán a přes různé jiné překážky. Jdu pocitem a prachem a myslím na vločky, ulice, kanceláře a redakce, kam jsem jako dítě chodila s mámou, a na stará šera sedící marně pod stromy, než je zase čas vrátit se do Ameriky! Do jiné krásy. Nerada.

Ale stejně jako se jaro smilovává nad rují, soucit mě nakonec zachrání. Zachrání každého, kdo chce. Já o soucitnosti nikdy moc nevěděla. Jen po ní věčně toužím, aniž bych chápala, o co vlastně jde. Přitom, kam se člověk pohne, všude ji lze najít. Takhle nás to učili na stacionáři dialektické behaviorální terapie (podle zenového buddhismu) pro život plný soucitu. Karuná. Mettá.

Dodali nám volně sypanou učebnici, nazvanou Compassion Curriculum Binder. Osnovu na soucitnost, namnožené papíry v kroužkovém rychlovazači! Pět týdnů nás učili o láskyplnosti v životě a vztazích a třeba soucitu s lidmi, nebo i se stromy, nebo se snem.

A s pravdou, s opravdovostí. „Sama sobě buď věrná.“ Lucie i já máme rády taková rčení, ale Lucii jde opravdovost, věrnost líp. Mně moc ne, pořád se musím doučovat. Radši pozoruji Lucii, jak jí to jde. Jde jí to opravdu dobře. Je neděle. Lucie vypráví, že měla v noci sen s adresou a částečně i s adresátem. Po probuzení si adresu vygooglovala. Leželo jí to v hlavě. Rozhodla se, že na adresu zajde, za mužem, který tam podle snu bydlí a potřebuje vědět, že se jí o něm zdálo. I když se neznají.

A tak se vypravila do jedné z mnoha filadelfských chudinských čtvrtí s řadovými domky a drsnou pověstí.

Po dálnici dorazila k soutoku řeky Cooper s řekou Delaware a přes most Walta Whitmana do Filadelfie. Našla adresu. Váhala. Bylo jí trapně a bála se. Ale nedalo jí to. Zazvonila. Otevřela jí paní přibližně stejného věku jako Lucie. Lucie se zeptala: „Máte doma muže?“ – „Co mu chcete?“ – „Zdálo se mi o něm.“ Mezitím se z pokoje toho nakřáplého nedělního rána vyštrachal i muž. Manželka mu sdělila, že se téhle paní o něm zdálo. A tak tam stáli a rozpačitě koukali jeden na druhého a potom ten muž začal opravdu pokukovat po Lucii a smát se, takže Lucie se rychle sebrala a řekla: „Tak sbohem, mějte se tu dobře“ a zmizela z jejich života, z jejich nedělního rána, na které zřejmě nikdy nezapomenou, a šla k autu a odjela zpátky do New Jersey, přes tu krásnou, širokou, jak slza lesklou řeku Delaware. Přijela k nám a celou nedělní historku nám vyprávěla.

Potom jsme šli s Ianem i s Lucií do parku a procházeli se a konverzovali o snech, o rodinách a manželských vztazích, o Filadelfii a o soucitnosti. Vždyť právě Lucie, terapeutka, která se zabývá focusingem, mi poradila, abych se přihlásila do stacionáře, kde se vyučuje láskyplnost a soucit, kde učí věci, které mají takovou moc a sílu, že člověka umí okouzlit, zachránit nebo i přivést do leckdy povážlivých situací, kdy je nejlépe odevzdat se osudu a snům. A ten, kdo se odevzdat bojí, jako třeba já, se může aspoň utěšovat čtením o soucitu na papírech v kroužkovém rychlovazači.

To až později mi ten přemýšlivý, trochu hádavý večer říká: „Takových snových adres je víc. Zdá se snad někomu o mých adresách? Těch kopcovitých? Zalesněných?“

Kouknu do tmy, jestli náhodou neprší. U sousedního domu bliká lampa a přes ni větve ruje.