Tak na rovinu – jaké to je, žít v Americe? Sofistikované a vzrušující, plné tajemství. Každý den plný nových poznání. I čtvrtek. Hned ráno, než jdu k doktorce na prohlídku, jsem svědkem dobrodružství. Stačí vykouknout z okna našeho papundeklového domku. To se ví, že není dobře zateplený. Příjemně sem táhne čerstvý vzduch. Okno otevřu tím, že ho vysunu nahoru, okna jsou v Americe vysunovací, a už čumím přes síťku. (V Kanadě jsou taky vysunovací.)

Ulice je liduprázdná, ale plná živých duší. Bez brýlí sice špatně vidím, ovšem i tak se rozhlížím. No nazdar. Na ulici se něco semlelo. Rvačka. U obruby se cosi temně, strašidelně smýká, trhá sebou, škube. Zablýskne se to a už mizí.

Nevím, co se to tam děje. Zřejmě ptačí pár nebo shluk v podobě koule. Ano, u obruby mezi stromy a keři se metá kotouč, černý, vějířovitý chumel těl, drápů a peří. Ty zavíří, ustrnou, potom sebou divoce hází, sem a tam. Z těch strnulých chvil mrazí nejvíc. I když je venku jarně. I křídla znehybní. Leknutím zcepením, když se zase rozvíří. Pořád mi není jasné, o co jde. Buď špatně slyším, nebo se to všechno odehrává v úplné tichosti.

Utíkám do předsíně, i když žádnou nemáme – ode dveří se totiž vstupuje přímo do obýváku. Prostě chvátám k hlavnímu vchodu a šmátrám ve skříni na kabáty a boty. Její podlaha je plná písku, prachu, škváry a nikým nepoužívaného vysavače. Zuřivě hledám triedr. Chvíli bojuju s kabáty jako ti ptáci u chodníku, než najdu dalekohled. Běžím zas k oknu, ale ve výhledu mi brání ibišky, túje, divoké růže, sakura, javor dlanitolistý, tomel, fíkovník, dva jalovce viržinské, smrček, pěnišníky, zimostrázy a pukol. Sakra práce. Beru to po dvou nahoru do ložnice, ale takhle na patře je to ještě dál. Ovšem přece jen líp vidím události mezi ambroní a zimolezem.

Velký zobák lapá ve smrtelném objetí po dechu, po duchu, po životě. Vrána s kání? Dvě vrány s kání? Káně rudochvostá má zřejmě navrch, vzepne se, nadme hruď a prudce se rozhlídne. Je to její způsob zabíjení. Loni takhle zabila veverku popelavou na elektrickém vedení na naší ulici. Hnátem si ji přidržovala k drátu. Tlačila na ni a čekala, až umře z toho, že se nebude moct ani pohnout. Když veverka zahynula a káně se pustila do jídla, obezřetně se při každém soustu rozhlížela, aby jí někdo nesežral čerstvý oběd. Však měla proč. Kolem ní se hemžili ptáci. Strnadci zimní, vrabci polní, drozdi, sojky chocholaté, datel, kardinál, pták šedý, vrány, havrani, čížkové a špačci. Ale oběd jí nechali.

Snažím se zaostřit. Nejde mi to. No co. Stejně už budu muset jít. Ještě jednou vzhlédnu a venku se mihne kus lyrické abstrakce: hejno malých černých ptáků, jako vzpomínka na kaňku. Kdo by to byl řekl, že sídelní kaše, ve které žiji, je vlastně živá galerie. Umění, kam se člověk vrtne.

Vyjdu ven. U obruby ani stopa. Na zemi ani peříčko. Prostě nic. Všechno to zmizelo. Takže jako obvykle, bez známky života a smrti. Jen žula. Ale takové to tady v Americe zkrátka je. Nepochopitelné. To si tak brumlám, když nasedám do auta a jedu na kliniku.

Klinika u řeky připomíná velký nový hotel s recepcí. U výtahů čekají hloučky lidí. Nechce se mi čekat ani se s nimi svézt. Marně hledám schodiště. Ptám se paní v recepci, kde jsou schody. „Schody,“ opáčí, „no, to budu muset někoho zavolat, aby si pro vás přišel.“ To mě ohromí ještě víc než zmizelý souboj mezi vránou a kání. Že by se i schodiště vypařilo? To radši pojedu výtahem. Vystoupím v prvním patře, kterému tady říkají druhé, a rozhlédnu se. Z čekárny s velkým oknem, které nedoléhá a pouští sem průvan, spatřím na řece plout bernešky a labuť trumpetovou. To už vstupuji do ordinace.