Camdenská básnířka Sandra Turner-Barnesová odešla. Umřela, než jsem jí stačila napsat e-mail. Bylo mi totiž trapné jí napsat, že mám potíže s překladem jejích veršů, který jsem jí už před lety slíbila. Umřela letos v lednu, zrovna v den, kdy jsem se už potolikáté marně snažila dobře přeložit její báseň „Camdenský sokl pro otroky“ a místo toho jsem jen prodlužovala chvíli, kdy mi nic nešlo, a já se na internetu dověděla o jejím úmrtí, tu chvíli, do které se všechno hrozně, hrozivě vešlo, ať už marná snaha o překlad, tak nesplněné sliby, opakované čtení a pocity, které ve mně její poezie vyvolává. Připadá mi nadčasová a zároveň téměř nepřenositelná do jiného prostředí, kde se na témata amerického rasismu a chudoby dívají třeba jinak než ona. Mívám pocit, jako kdybych měla v srdci dopravní uzel. Soutok tolika minulostí a přítomností, tolika míst a náhledů.

Život Sandry Turner-Barnesové byl propojený s Camdenem. Sama jsem až donedávna o historii a současnosti města Camden ani New Jersey příliš nevěděla. Třeba to, že se v něm v omezené míře provozovalo otroctví. Dokonce to byl poslední severní stát USA, který ratifikoval zrušení otroctví.

Jenže zrušení otroctví nestačilo. Nestačí. Je to nedostatečný pokrok. Dodnes Afroameričany trápí neochota vyrovnat se poctivě s minulostí. Otrokářský systém vybudoval bohatství Spojeným státům, ale ne jeho africkým občanům. Státní a federální správa ani za uplynulých sto padesát sedm let neudělala téměř nic pro nápravu, nic pro to, aby lidem, které v soulady s někdejšími zákony ničily a zneužívaly, pomohly z bídy a odbouraly nevýhody, které jsou zákonem nastavené v jemnější podobě i dnes. Přestože je Camden chudý až k pláči, je významný díky své neobyčejné minulosti a houževnatosti zajímavých lidí, kteří v něm žijí i tvoří, díky jejich kulturním aktivitám i odvaze a snaze se nedat a měnit situaci k lepšímu. Je to městečko, kde žil a zemřel Walt Whitman. Je zde i pohřben. Tato chudá čtvrť je jedním z center uměleckého života v camdenském okrese, známá svými básníky, umělci, muzikanty, jako je třeba věhlasný jazzový tenorsaxofonista Bootsie Barnes, který hrával v novém kulturním centru IDEA (ideacfta.org), kde působila i Sandra Barnesová. Stojí zde i součást státní Rutgersovy university New Jersey.

Camden nebyl vždy nuzný. Bílým kolonistům se tu dařilo. S otroky kšeftovali hned u břehu řeky, po které připlouvaly otrokářské lodě. Tady se rozdělovaly a prodávaly rodiny. Podle konzervativců dnešní chudoba černošských ghett jako Camden nesouvisí s otrokářskou minulostí, zákony Jima Crowa ani se současným institucionálním rasismem a policejní brutalitou. Prý si chudí Afroameričané můžou sami za chudobu a různé jiné problémy, jako je špatně financované školství, nepoměrně vysoké procento vězněných Afroameričanů, nedostatečná hromadná veřejná doprava, málo obchodů v chudých čtvrtích a mizivé sociální služby. Výčet nebere konce.

Těsně před covidovou pandemií nechala Historická společnost okresu Camden vztyčit pár kroků od řeky Delaware pamětní desku na místě, kde stával kamenný sokl na vystavování lidí na prodej. Nápis má informovat nedělní návštěvníky a zároveň dodávat místním obyvatelům odvahu a povzbuzení. Přiznat jim důstojnost. U příležitosti pietního odhalení památníku těch, kteří zde trpěli, se konalo setkání místních umělců a politiků, mezi nimi afroamerická básnířka, spisovatelka, aktivistka a jazzová zpěvačka Sandra Turner-Barnesová, z jejíž básně „Camdenský sokl pro otroky“ jsou tyto verše:

Neslyšíš minulost, jak tu křičí? Rok co roky…
Všichni v sobě vlečeme camdenský sokl pro otroky