Milé čtenářstvo Tvaru,

otřepaná moudrost pocházející ovšem z hlubin trpké životní zkušenosti praví, že na všem zlém lze nalézt něco dobrého. Přemýšlím-li, co dobrého lze objevit na válce v Ukrajině, která již trvá přes sto dní, pak snad to, že zvýšenou měrou obrátila naši pozornost k této zemi, k její kultuře a literatuře. A to je samo o sobě, odhlédneme-li od strašného kontextu, jistě dobře. S ukrajinskou básnířkou Irynou Zahladko, kterou pro Tvar zpovídal Jan Škrob, bychom se ovšem v české literatuře setkali, i kdyby té prokleté agrese proti její rodné zemi nebylo. V šestém letošním čísle jste se mohli setkat s její pozoruhodnou poezií, kterou Iryna, žijící u nás teprve tři roky, napsala česky. Co mě na této poezii fascinuje, je skutečnost, že vzniká z přechodu z rodného jazyka do jazyka nového, a tento proces nadmíru zajímavě reflektuje. Jsem nesmírně zvědav, kam a jak se její poezie bude vyvíjet. Ale už teď je zřejmé, že česká literatura je tak obohacena o výraznou tvůrčí osobnost.

Ukrajinskou poezii psanou ukrajinsky zastupuje v čísle Julia Kručak-Zakarževska, jejíž básně do češtiny přeložila Marie Iljašenko, které patří velký dík, že nás se soudobou ukrajinskou poezií seznamuje. Na básních Kručak-Zakarževské mě zvláště dojímá, jak jimi prosakují život a živost – tváří v tvář mračnu války, která na její život dopadá přímo. Nemůžu se ubránit dojmu, že psaní poezie v této době má ještě jiný, těžko pojmenovatelný smysl. V konfrontaci s válečným zlem a utrpením působí křehkost poezie zázračně. Vyjevuje se mi současně, jak moc je poezie lidská. A jak moc je lidství křehké. Řečeno s naším národním klasikem Jaroslavem Seifertem:

Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.

Z čísla bych ještě rád upozornil na dva esejistické texty. Prvním je ukázka z knihy Znepokojivé slovanství významné polské literární historičky Marii Janion, která vyjde v překladu Lucie Zakopalové. A druhým je pokračování volného cyklu terapeuta Lukáše Karase, který z pozic hlubinné psychologie analyzuje myšlení ruského filosofa Alexandra Dugina, který se svého času těšil oblibě i v Kremlu. Duginem jsem se sám zabýval v knize Proroci postutopického radikalismu, kterou jsem měl tu čest psát s Olgou Pavlovou a Ondřejem Slačálkem. Jakkoli se někdy Duginův vliv na Putina přeceňuje, přesto se vyplatí znát alespoň obrysy jeho myšlení. Jeho zběsilá politická filosofie mísící Heideggera, esoterické tradice i vypjatý ruský nacionalismus jistě přispěla k potemnělému stavu současného Ruska. I proto má smysl se jím zabývat.

Přeji vám živé čtení.