03_poezie
Julia Kručak

Zažili jsme rok, kdy lidé umírali jako mouchy

Co se týče ceny, říká děda, láska se nedá koupit, proto muž nemusí být bohatý, nebo dokonce hezký
Měl by být rozumný a hloupý zároveň, tak něco mezi, abys mohla být lepší než on, ale nedávala mu to najevo

Beletrie – Poezie
Z čísla 12/2022

* * *

Trauma pozorovatele a syndrom přeživších
Znám tyhle termíny
Ale radši bych je neznala

Syn se ptá, jestli se znovu vdám, pokud táta umře
A dcera dělá první kroky v cizích botičkách nějaké české holčičky

Skládám jako puzzle všechna důležitá slova
Která přede mě kladou ještě nedávno neznámí lidé
A jako korálky na vlasec
Navlékám každý úsměv kolemjdoucích
Dívám se, jak zapadá slunce ve městě, kde bych tak ráda byla turistkou

A počítám dny od počátku války
To je jediný kalendář, kterému rozumím
Jiný lék nemám

A říkám si
jestlipak se někomu hodí moje šedivé křeslo v pracovně na Borščahivce
Jestlipak někdo zmíní mé jméno
jaké si už sama nedokážu vybavit
Julia
Julia Kručak

 

* * *

Dívám se na ulici
kvetou tu krokusy
bílé jako sníh
stejný, jako byl tenkrát před mým domem

Stejný sníh mám před sebou
každé ráno v 5:20
Když mi zatelefonovala máma
Když manžel odvezl do bezpečí děti
Když jsem vyběhla na balkon bosá
abych se nadechla války

Utíkala jsem bosá ke svému oltáři
Říkala všem andělům na něm
Ochraňuj
Ochraňuj
Ochraňuj

Utíkala bosá do sklepa

Utíkala
Utíkala
Bílá a bosá
jako ten krokus

A tady v Praze je jaro
Tady se nemluví o otevřeném nebi
ani o tom, že je třeba ho zavřít

Mluví o tom, jak krásně kvetou krokusy

Jestlipak rozkvetou i u mého domu

 

* * *

Zažili jsme rok, kdy lidé umírali jak mouchy
ti cizí i ti vlastní
A já jsem zčernala jako netopýr
Můj dům připomínal jeskyni, visela jsem v něm vzhůru nohama
Jedna pohřební hostina, druhá, třetí, aby nebyl čas
zamést nebo umýt v bytě podlahu

Umím rozlišit různé druhy rituálních pokrmů
hodnotím církevní sbor ne podle morálky, ale podle zvučnosti hlasů

Život se s námi neděje
Žijeme ho
Tancujeme ho
Dýcháme ho
Dotýkáme se ho jako nohy umrlce, abychom se přestali bát
Nebo předstíráme, že jsme těhotné, abychom nemusely na hřbitov

Život k nám promlouvá
Zpěvem jeptišky
Zvukem zatloukaného hřebíku
Jarem, které vyrůstá z písku jako sukulent

Blahoslavený pláč narození
A pláč žalu

Živote, trvej v pokoji
A trvej v radosti

Trvej hudbou
i veršem napsaným nikoli ze zoufalství

Živote, trvej dlouho
A já tě budu žít

 

Na děti prdíme

To bylo první, co mi řekla babička,
když se přijela podívat na mé nové dítě

Začněme od toho, že ji nikdo nezval,
ale svatá povinnost každé pramáti rodu
je pohledět nemluvněti do tváře
a s chutí plivnout někam poblíž
se slovy: fuj, ty jsi ale ošklivé,
fuj na tebe

Babka se rozzlobila, že nejím její holubce
Tak nakrm aspoň muže,
zabručela a převedla řeč na křtiny

Je ještě pořád moc pěkná paní
A na svoje roky docela při síle
Ale duch vesnice jí pomotal hlavu
a pocuchal nervy

Tykám jí,
protože to tak nějak vyplynulo,
kolikrát jsem se jí snažila vykat,
v naší rodině je to jinak, než se má

Muže si musíš hledět
Kolik je v té frázi ukryto snažení a hodnot
pokolení za pokolením
Jednou dávno jsem jí řekla, že jsem feministka
Babka opáčila: a seš si jistá, že nejsi adoptovaná?

Nemluvně si pokojně funělo ve své postýlce
růžové a krásné
Opravdu se narodilo krásné,
nebojím se to říct

A babička rozkládala po jeho obvodu
svaté obrázky a krucifixy,
bylinky do koupele,
na holé nožičky svižně natahovala ponožtičky

A brblala si
Po kom asi je,
fuj na tebe,
takové ošklivé

 

* * *

Otcovskou povinnost vyložit mi, jaká má být žena, aby ji muž miloval, vzal na sebe můj dědeček
Naučil mě máčet si sousta chleba v kávě a nenávidět čaj, a zatímco to spolu děláme, říká mi Juliano,
a já mu pokolikáté opakuju jsem Julija, dědo,
Juliana je totiž podivný kříženec, něco na způsob Anny-Marie Jevdokoje, nebo dokonce Bohdana-Oleha

Říká mi, že ženy bývají různé, dobré a zlé, pracovité, a jako já
Ale muži si cení těch pracovitých
Říká, že on sám hřešil, ale já musím být dokonalá, aby mého muže ani nenapadlo hřešit
Říká, že mám být na sebe opatrná, protože jsem byla hodně nemocná a všichni si mysleli, že umřu, a opravdu jsem to mohla udělat. Proto si mě musí můj muž vážit a milovat mě nadevše a dělat všechnu mou práci, protože já navíc na těžkou práci nejsem
A říká, že mám být vždy učesaná, protože rozcuchané ženy nepřivádějí k ničemu dobrému
A abych si nebrala ty spoďáry, když jdu ven, a že je jedno, že to jsou šortky

Říká, že jsem krásná tak akorát a žádné spoďáry
To jsou šortky, dědo
A že žádné spoďáry mě neudělají ještě krásnější

Žena v sukni, to je skutečná žena, a když je navíc učesaná a je pracovitá, tak je nedocenitelná

Co se týče ceny, říká děda, láska se nedá koupit, proto muž nemusí být bohatý, nebo dokonce hezký
Měl by být rozumný a hloupý zároveň, tak něco mezi, abys mohla být lepší než on, ale nedávala mu to najevo

Babička říká, že bych se už měla vdát, protože umřít jako stará panna je k ničemu
A ať bude jakýkoli, prý ho mám přivést, aby kosil seno, dokud neumře pod ostřím kosy, protože jen ten je dost dobrý, kdo prošel celou válkou nebo kdo kosí a nikdy se neunaví
A děda říká: s tím senem mě, stará, jednou přivedeš do hrobu
Člověk přece není švestka a nepadá ze stromu

Dopíjeli jsme kávu a já vyjídala chlebová sousta lžičkou
K tématu jsme se vraceli, když jsem si zase oblékala ty šortky

přeložila Marie Iljašenko

Chviličku.
Načítá se.
  • Julia Kručak

    (1993) vlastním jménem Zakarževska, je básnířka, výtvarnice, zakladatelka dobročinného fondu pro onkologicky nemocné, psycholožka, koučka, matka dvou dětí. Žije v Kyjevě. Autorka básnické sbírky Peredčuttja domu (Předtucha domova), za kterou obdržela ...
    Profil

Souvisí

  • v domě kde jsi dlouho žil míváš velmi silné
    a znepokojivé sny

    jdeš celou noc
    bez pití cigaret a bez studu
    tak jako vždy
    až do rána kdy už město nepoznáváš

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 12/2022
  • Processed with MOLDIV

    V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
    z rámu obrazu vykvetla květina,
    na stolku lampička a její svit pro hloupé.
    Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
    v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 11/2022
  • K čemu poezie, má nějaký
    smysl psát ji, když ji nikdo
    nečte. Ani nejbližší doma
    se tě nezeptají, co vlastně děláš,
    proč přemýšlíš nad dvěma řádky
    celý den, zdá se jim to
    pošetilé. Modli se a pracuj?

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 10/2022
  • 05_poezie

    Naše lodě tíží
    titěrné kuličky pepře,
    dělostřelecké koule,
    co se za bouřek samy
    vydávají na cestu podpalubím,
    hedvábí na ženské šaty
    už teď nasáklé představami mužů,
    láhve brandy
    svítící budoucím horkem.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 10/2022