* * *

Jmenuji se Paplušnikov,
věnuji se filosofii v Ratiškovicích
a v místním kravíně rád proháním selky.
Můj rod zde má dlouhou tradici
a já jsem jeho věrným synem.
Proto mimo jiné i z těchto důvodů
odmítám jezdit s vozíkem v nákupáku
nejbližšího okresního městečka.
Úplně cítím, jak jitřní vzduch
podporuje moji ontologickou práci,
a já mohu mít tu nezanedbatelnou výsadu,
že se nemusím jako většina místních degenů
každý večer v hospodě Za Horizontem
kolektivně dobíjet vyškovským pivem.
Možná vám to připadá nicotné,
ale já se dovedu spokojit s málem.
Na těchto píscích vystavěl jsem svůj hrad.
Nebo má snad někdo z vás lepší nápad?

A Paplušnikov pro nás dostává vizi:
až budeš žíznit a nebude do čeho
na zbývající cestu nabrat si vody,
v dobrém vzpomeneš na tyto nenápadné časy,
kdy se všude v křovinách povalovaly petky,
kdy se volně v lese jako štěstíčko či drahokam
zmuchlaná plechovka mohla ještě zalesknout.
Bude jen horkost, žízeň, bezpředmětnost a nahota
a ty do nicoty jako do lodi sladkou vodu nenaložíš.

* * *

Do parků raději nenainstalovali lavičky.
Svět je jako štěkání psa zavřeného ve vnitrobloku.
Básně jsou teď překrvené a je z nich cítit papírem.
V krámku kupujeme australské masové kapsy.
(Že jíme malé klokánky, tě samozřejmě napadne.)
Poté se s porcemi tohoto šťavnatého masa
procházíme podél řeky a všímáme si hladiny plné odrazů.

* * *

Jako děti, které kolem vlastní osy
vyběhávají malý kruh,
aby se jim zatočila šiška
a ony pocítily to zvláštní opojení,
které pak bude kořenem dalších fixací,
nebo jako přičinlivá kočka,
která každé ráno na práh domu
pokládá drobnou minci svých úlovků,
tak i duben své jarní poklady přináší.
Ale my jsme teď plní jiných útrap, přání a snů,
my teď obděláváme předpolí zcela jiných radostí,
zatímco naše jeřáby další patro k nebi zvedají.

* * *

Bezmála casus socialis vyhlížel uvědoměle
a po dlouhé noci požádal tě o velkou sklenici vody,
kterou vyprazdňoval tak hltavě,
až sis něco o cukrovce a kocovině pomyslel.
A zatímco mu voda skapávala na hruď,
Ali a Amiri se setkávali v letním lese,
v němž se v drobných prškách deště
vzhůru k nebi táhly útlé oddenky.

* * *

Omylem otevřel jsem dveře a vonělo to dívkou,
která tu s plným košíčkem svého života
ještě před malou chvílí jistě musela být.
V tomto vlaku se setkávají dospělí s dětmi,
živí se zemřelými, ti, kteří už nejsou,
s teprve budoucími, příští s nepřišlými atd.
Celý ten děj se mlčky posouvá po železe
a slunce – další z němých svědků –
je na nebesích schouleno jako pes či parazit.

* * *

Ve smyslové přírodě je zase
radost neerotického původu,
slunečníky na terase tak způsobně
hlavy k sobě naklánějí,
a není v tom ani stopy po alkoholu,
jen úlevné vydechnutí přes
kontinenty a údolí.

* * *

Pod lůžkem vykvétá přerušovaná
studánka špatných slov a je velmi krásná.
Domov si nás jako prostitutka klade do úst
a my mizíme v mlze jako sluncem prozařovaný kouř.
Jsme ale zase s jiskrou elementů,
s divokým kouzlem původní spotřeby
i lampou na stolku noci.

* * *

Díky, že jsi vzkřikl: brzdi! Rychle jsem v autě
šlápl na brzdu a vyplatilo se to.
Do městečka přijela slavná zpěvačka,
mnozí ji neznali, ale těmi, kteří ji slyšeli, vibrovala
i s geniálním doprovodem svých neznámých hudebníků.
Jednalo se jen o malou chvíli hudební produkce
u otevřeného okna. Na chodbě šelestil zvuk
probírané skříně, kroky a přibouchnutí
zavírajících se dveří. Bratr měl sen, že po něm jde démon
a má legální nárok na něco neznámého v něm.
Ozval se tklivý saxofon, zvuk věžních hodin, Otčenáš.
A touha obléci si hábit, a touha jej svléknout –
jdeš do podniku s výstelkami měkce přívětivých pohledů.

* * *

V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé.

* * *

Styděla ses, když v myslivecké chatě
na naši pelest shlíželo vycpané káně?
Protože se vznešeným jde i to nízké,
proudí do tohoto časopisu úplně vše.
A s tím, co nepojmenuju, a s tím,
co nikdy nevyslovím, také toto nic.