(22. 5. 1922, Jilemnice – 7. 1. 1969, Praha)

klinický psycholog, psychoterapeut a básník ovlivněný kriticko-paranoickou metodou Salvadora Dalího, syn prozaika Jaroslava Havlíčka (1896–1943, autora např. psychologického románu Neviditelný) a bratranec básníka Karla Šebka (1941–1995?). V letech 1945–1950 studoval na FF UK psychologii a estetiku, později také filosofii. Spolu s Karlem Teigem, Toyen (Marií Čermínovou), Jindřichem Heislerem a Vratislavem Effenbergerem se stal výraznou postavou poválečného surrealismu. Jako psycholog pracoval v Dobřanech, kde se věnoval mj. experimentům s LSD. V půli 50. let obnovil kontakty se surrealistickou skupinou kolem Vratislava Effenbergera, v 60. letech zakládá tzv. psychoanalytickou skupinu. Zemřel předčasně na leukemii. Jeho dílo je rozeseté po různých časopisech (od 60. let v Orientaci nebo Literárních listech, později a posmrtně v Analogonu nebo Souvislostech, kde mu byl v roce 2010 věnován celý blok), krom svazků jeho korespondence (Dopisy Evě / Dopisy Zbyňkovi, Torst, 2003) a jeho kvalifikační práce Skutečnost snu (Torst, 2003), za niž získal v roce 1991 titul PhDr. in memoriam, se s výbory jeho poezie setkáváme od 90. let (Otevřít po mé smrti, Český spisovatel, 1994 – Lístky do památníku, Torst, 2000), sebrané dílo vrcholí více než tisícistránkovým souborem Veškerá poezie: Básnické dílo, juvenilie, bagately a dodatky (dybbuk, 2016).